Deset filmů roku podle mě

Email Tisk PDF

Některé skvělé filmy v mém žebříčku jistojistě nejsou třeba proto, že jsem je neviděla. Ty, které tam jsou, mi výrazně uvízly v paměti a komunikuji s nimi ještě dlouho po zhlédnutí. Když některé situace, s nimž se v životě srážím, neznám z vlastní zkušenosti, upínám se k jejich filmové verzi a podle toho se někdy chovám. Proto jsou pro mě tak důležité. Je tedy třeba si přiznat, že tento žebříček je také z velké části ovlivněn situacemi, v nichž se momentálně v životě nacházím.

1. Leviathan (Andrej Zvjagincev)
Režisérovým ústředním tématem je pokora. Pro některé novináře byla na tomto filmu nejdůležitější kritika ruské zkorumpovanosti. Pro mě je mnohem důležitější , jak krásně řeší, že ne vždy je nejlepší bojovat s osudem do posledního dechu, za každou cenu, bez ohledu na okolí. Navíc Leviathan dokazuje, že v zemi, kterou má tolik lidí dnes tendenci považovat za symbol zla, se i přesto rodí krása. Ať už jde Putinovi o cokoli, Rusko je zemí se silně duchovní tradicí a ruský film stále dovede mít duši širokou jak Dněpr. A to je důležité vědět.

 

2. Chlapectví (Richard Linklater)
Hraný film využívající dokumentárních postupů víc, než je obvyklé. Sledujeme dva sourozence a jejich rozvedené rodiče (stárnou v reálném čase, na natáčení se scházeli každý rok po dobu dvanácti let), kteří se pokoušejí vychovat své děti co nejlíp, za všech okolností. Jednoduchý formální nápad přináší nečekaně strhující, dodějedivákavtahující efekt.

 

3. Pod kůží (Jonathan Glazer)
Novotou vonící narativní formy se v současném filmu až tak často nevyskytují. Ne že by se o to režiséři nepokoušeli. Film adaptuje knihu Michaela Fabera a fanoušci se shodují, že audiovizuální podoba předčí tu knižní, což se také stává opravdu výjimečně.

 

4. Dva dny, jedna noc (bratři Dardennové)
Žijeme v nespravedlivém světě od narození a informace o útisku se na nás v médiích valí ze všech stran. Okoráme a zcyničtíme, smíříme se s pomyšlením, že svět stejně nespasíme a rozhodneme se raději soustředit hlavně sami na sebe a své osobní štěstí (a přesvědčujeme se, že když budeme šťastní my, bude pak šťastné i naše okolí, což je sice pravda, ale jen do jisté míry). Filmy bratří Dardennů se zjevují, aby nám připomněly, jak nás bolesti světa šokovaly, když jsme se s nimi setkávali poprvé.


5. Blue box (Marie Hájková, Petr Šprincl)
Toto není celovečerní film a není to ani film, který by se dostal do kinodistribuce. Jde o experiment. Twin peaks, True detective, True blood, Phil Marlowe, Jump street 21...vše v jednom postsurreálném tavícím kotli. Co zbude z americké detektivkové kultury po vzdálenosti, kterou překoná na cestě k českému divákovi?

 

6. Sacro Gra (Gianfranco Rosi)
Sacro Gra je pomalou něžnou mozaikou osudů obyvatel Říma podél dálnice Grande Raccordo Anulare. Inspirací byla kniha postmoderního spisovatele Itala Calvina Neviditelná města. Marco Polo v ní Kublajchánovi popisuje náš svět jako ve třináctém století popsal Asii nám, lidem ze Západu, v knize Milion (tedy tak, že si dodnes nejsme jisti, zda Polo v té Asii skutečně byl, či zda se jen inspiroval větrem, který k němu ze vzdálených končin dovál).

 

7. Nymfomank (Lars von Trier)
První díl zklamal, druhý napravil, režisérská verze nápravu potvrdila

 

8. Kmen (Myroslav Slaboshpytskiye)
Celovečerní debut ukrajinské režiséra je založenený na realistických obrazech se znakovou řečí a precizní práci s prostorem a zvukem. Režisérův krátký snímek Deafness (Hluchota, 2010 - uvedený v Hlavní soutěži krátkých filmů na MFF v Berlíně) byl jakousi předpřípravou na jeho debut, ve které Slaboshpytskiy intenzivně pracoval s komunitou hluchoněmých lidí. A tyto neherce také obsadil do svého celovečerního filmu. Gesta, výrazy tváře, postavení i řeč těla jednotlivých protagonistů se tak pro diváka stávají jediným zřetelným jazykem.


9. Velká nádhera (Paolo Sorentino)
Chtěli byste si užít opulentně mondénnní večírek na pozadí římských kašen, lázní a chrámů, ale nemáte na to? Tenhle film je docela uspokojivá náhrada.


10. Život Adéle (Abdellatif Kechiche)
Intenzivní kontakt. Ucítíte na tváři dech hlavní hrdinky. A nebo: „lesbické porno s filozofickým příběhem," jak napsal kdosi na CSFD.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Sobota, 13 Prosinec 2014 11:35 )  

banner Pidivadlo

Partneři