Dumpster diving aneb Jak jsem se začala „hrabat v popelnicích“

Email Tisk PDF

odpadkyV pubertě jsem milovala krásné hadříky, věcičky, design a serepetičky. Když jsem se necítila dost sebevědomě, přistihla jsem se snící o nových šatech, které by mohly vylepšit můj život (modelky na obrázcích v nich vypadaly tak šťastně).

 

Nákupní dieta
Když mi o dost později došlo, co se mi vkrádalo na mysl, samozřejmě mě to naštvalo. Nechtěla jsem si už kupovat příjemné pocity skrze „věci". Postupně jsem tak přešla až do druhého extrému. Bylo mi úzko z toho, kolik věcí se válí po ulicích. Kolik použitelných předmětů lidé vyhodí a nahradí je novými. Zní to sice jako klišé, ale je to něco, co děláme skoro všichni. Malé pražské byty nedokážou pojmout naši potřebu nakupovat. Na ukojení této potřeby člověk potřebuje peníze. A já jsem chtěla dělat práci, která mě baví, nechtěla jsem vydělávat na nové a nové hromady barevného zboží, které bych o víkendech třídila a vyhazovala, abych mohla nakoupit další.
Schválně jsem si naordinovala nákupní dietu a oblečení jsem začala shánět v second-handu. Díky podobně naladěným kamarádům jsem se časem zbavila ostychu sebrat věc na ulici. Když jsem zahlédla u popelnice něco, co by se mi mohlo hodit, šla jsem se na to podívat, a buď jsem to drze odnesla domů, nebo nechala ležet. Líbilo se mi, že hodně lidí uvažuje tak, že věc nehodí do kontejneru, ale nechá ji položenou vedle pro ten případ. Ještě víc se mi líbí, co mají v Berlíně – takzvané freeboxy, místa přímo vyhrazená k odložení věcí, o kterých majitel usoudí, že by je soused mohl využít. Jdete-li do freeboxu, nejste „bufeťak". Freeboxy tuto činnost v očích „slušné společnosti" legalizují, člověk už se nemusí stydět. A samozřejmě, že stud je při sbírání věcí na ulici největším nepřítelem. A tento stud rozhodně není neopodstatněný. Slízla jsem od okolí hodně výmluvných pohledů ve smyslu „má to ta holka zapotřebí?"

 

Svět pro všechny
Jenže – pominu-li stud, dostavil se pocit mizející úzkosti. Svět najednou nebyl místem, které je jen pro bohaté a schopné hodně vydělat. Svět se mi stal místem pro všechny, i pro ty, kteří se chtějí věnovat něčemu jinému než vydělávání peněz. Začala jsem se zajímat o alternativní přístupy (freeganství) k získávání všeho, co člověk k životu potřebuje. Začala jsem přemýšlet o tom, že když jsem nemocná, nemusím nutně hned jít utratit peníze do lékárny, ale můžu zkusit léčivé byliny (které mimochodem rostou třeba i v pražských parcích). Rozčilovalo mě, že pro jablko chodím jen do supermarketu a většinou je z Maroka, zatímco bych si jej mohla prostě utrhnout z českého stromu (jenže jsem skoro zapomněla, že jablko v Čechách na tom stromě roste).

 


Jídlo pro všechny!
Od oblečení a nábytku z popelnice už není tak daleko k jídlu, což je samozřejmě daleko ožehavější. Oblečení vyperete, nábytek vydezinfikujete a opláchnete, ale nic z toho nebudete jíst. Odpadkové kontejnery s jídlem mohou být zdrojem nákazy.
Proč se v nich tedy, proboha, ocitá poživatelné jídlo? Proč téměř čerstvá potrava hnije zamčená v kontejneru, zatímco lidé hladoví? Nedalo by se s tím třeba něco udělat?
Obchody s potravinami operují s určeným datem spotřeby. Tři dny před tím, než datum přijde, se snaží zboží prodat za sníženou cenu. Ve chvíli, kdy je zboží „prošlé", je tím pádem ze zákona zdraví nebezpečné. Kam v tu chvíli s ním? Jedině do popelnice. Nemohli by zaměstnanci supermarketů ucházející zboží pokládat pro „dumpster divery" na smluvené místo mimo staré odpadky? Když jsem se jich na to ptala, tvářili se dost tajemně. Pokud to někteří dělají, nepřiznají mi to. A já zatím nejsem úplně zkušená „dumpster diverka", abych znala celý pražský revír tak dobře.
Předcházet plýtvání potravin se snaží potravinové banky. V těchto bankách jsou shromažďovány od malých soukromníků i velkých společností veškeré potravinové přebytky, které jsou dále distribuovány organizacím či sociálně slabým osobám. Jenže z málokterého supermarketu vytříděné potraviny do potravinové banky doputují. Před měsícem přinesla ČT 24 reportáž o potravinových bankách, které „zejí prázdnotou." Proč? Pro řetězce je levnější likvidace než dar, ze kterého musejí odvést patnáctiprocentní daň.
Způsobů, jakým se o jídlo dělit, je mnoho. V lokálním měřítku může jít o příklad, který se stal v Saudské Arábii. Muž postavil před svůj dům na chodník ledničku a vyzval sousedy, aby do ní nosili jídlo, kterého mají moc a nemohou jej spotřebovat.
Podobně funguje i facebooková skupina Vyměň jídlo!

 

Jak se „potápět v odpadcích"
Leckdo mi na mou bohulibou činnost namítá, že kdybych se radši místo shánění odpadků věnovala něčemu „užitečnějšímu", mohla bych si koupit jídla mnohem víc a čerstvé. Odpovídám, že sbírání odpadků nemusí být nutnost. Může to být gesto.
Chce-li si člověk zkusit obstarat jídlo zadarmo ve městě (například v Praze), měl by se nejprve podívat na Google mapu Prahy pro „dumpster divery", v níž jsou zaneseny informace o místech, která jsou pro získání vyhozeného jídla příhodná. V mapě najde seznam supermarketů, hypermarketů a maloobchodů s jídlem, u nichž se nacházejí dostupné popelnice. Vždy je třeba přicházet těsně po zavírací době, aby čerstvé jídlo nezůstávalo s tím starým v jedné nádobě. Existují obchody, které nedovolí se k těmto kontejnerům dostat a zamykají je, protože se bojí, že by přišly o zákazníky, jiné nechávají popelnice volně přístupné. A právě k těm „dumpster diveři" míří.
Existují osvícení restauratéři, kteří neradi plýtvají. Takoví avizují akce těsně po zavírací době, kdy zbylé uvařené jídlo, které by druhý den nemohli prodat, rozdají, místo aby jej vyhodili. Bohužel ne každý je schopen tak uvažovat. Restaurace i obchody většinou zbylé jídlo před potřebnými raději zamknou a nechají zkazit.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 23 Květen 2014 06:13 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB