O kriticích a lidech I.

Email Tisk PDF

SacroGraNapsat dobrou kritiku je docela „velké umění".

 

 

Součástky a magie
Přesto se kritici ve společnosti nehřejí zrovna na prestižním výsluní. A kdo je vlastně kritik? Tak se ptám sebe sama většinou, když začínám psát novou recenzi. Ten, kdo sám nic neumí, a proto kritizuje? (to jsem já?)? Nebo ten, kdo toho umí tolik, že už si to může dovolit (to nejsem já?)? Kdo má vlastně právo recenze a kritiky psát? Může to být kdokoli, kdo cítí potřebu se k dílu vyjádřit, nebo by měl kritik-panic sebereflexivně vyčkat v koutě, až přijde čas? A jak by se mělo kritizovat? Na základě emocí a osobního vkusu nebo na základě rozumu?


Pro první rychlou odpověď jdu k Františku Xaveru Šaldovi, zakladateli moderní české kritiky. Šalda byl vzdělaný v humanitních oborech a živil se jako novinář. Přestože jako spisovatel se nikdy příliš nevytáhl, o cizích výtvorech dovedl psát jako nikdo, dovedl o nich psát tak, jako by zrovna psal poezii. Od díla chtěl hlavně pohnutí plynoucí z umělcova hlubokého prožitku. Nebál se opřít o vlastní vkus ani náhodou, protože věřil, že jedině na základě sice konstruktivní, ale velmi osobní citlivosti je možné umělecká díla recenzovat tak, aby recenze mohla umělce dál inspirovat.


Naproti tomu německý kulturní teoretik Siegfried Kracauer tvrdil, že nechá-li se recenzent omámit záležitostmi osobního vkusu, nedokáže umělecké dílo vidět v jeho pravé podstatě – jako zprávu o stavu současné společnosti. Kracauer se tedy naopak záměrně při psaní o filmu od záležitostí osobního vkusu oprošťoval a jako představitel Frankfurtské školy skrze film kritizoval společenské poměry své doby.


Zatímco Šalda se cítil s umělci na jedné lodi, Kracauer se od nich záměrně distancoval. Šalda vyhledával neobjevené talenty, Kracauer se věnoval střednímu proudu.


Kritici, kteří přinášejí nové perspektivy, jsou často akademickým prostředím nejdřív odmítáni. Typickým příkladem je můj oblíbený Walter Benjamin, současník a kolega Siegfrieda Kracauera. Zjednodušeně by se dalo říct, že Benjamin využíval ke zkoumání uměleckých děl do té doby zdánlivě s uměním neslučitelné vědní a jiné obory jako například antropologii, sociologii či židovskou kabalu. Je tohle ta cesta? Přinášet nové, nečekané souvislosti?


Mají pravdu strukturalisté, kteří tvrdí, že neexistuje obsah, ale pouze forma, kterou lze rozebrat na jednotlivé významové součástky, nebo má pravdu Vilém Flusser, který upozorňuje, že umělecký teoretik nesmí zapomenout na fakt, že významnou součástí dobrého uměleckého díla je magie?

 

 

Rozpoutali diskusi...
Žijeme v době internetu, současná přestřelka mezi kritiky, umělci a zpětně mezi umělci a kritiky stále nabírá na rychlosti a ostrosti. Že může dospět až k fyzickému násilí ani není potřeba připomínat (i když by jeden čekal spíš agresivní reakci umělce na sprostou kritiku než obráceně).


Pozoruji, že kritici a umělci mívají podivný vztah. Nemají se rádi, někdy sebou dokonce pohrdají, ale přitom se k sobě často chovají velmi mile, protože dobře vědí, že se bez sebe neobejdou. Kritik potřebuje umělce, protože jinak by neměl co kritizovat, umělec potřebuje kritika, protože kritik o umělcově díle píše a v ideálním případě tak vzbudí zájem potenciálního publika. Dobrý kritik poskytne umělci zpětnou vazbu pro jeho činnost a svým čtenářům text, kterým nabídne cestu, jakou je možné o uměleckém díle uvažovat.


Kritici jsou velmi často napadáni pro aroganci. Jak si může Karel Piorecký dovolit radit básnířce Kateřině Rudčenkové, o čem by měla psát? Jak si mohou kritici dovolit apelovat na básníky, aby psali angažovaněji a odklonili se od svých uzavřených vnitřních světů? Funguje snad kritik jako myslivec, který má právo ve svém revíru udržovat rovnováhu v počtu kusů zvěře?


Nebo jsou konflikty mezi umělci a kritiky ve skutečnosti jen uměle nastraženou léčkou na čtenáře a diváka, která má strhnout pozornost? I špatná reklama je přece reklama. Dokument Víta Klusáka komentovalo mnoho recenzentů negativně, ale podařilo se „rozpoutat diskusi", a tato diskuse má v demokratické (i kapitalistické) společnosti cenu ještě vyšší než kvalita.


Kunsthistorik Johann Joachim Winckelmann se proslavil, když si sám reagoval pod pseudonymem na vlastní polemiky, čímž se mu podařilo do vzniklé diskuse zapojit další čtenáře a vzbudit tak zájem o svou práci. Winckelmann je dnes považován za zakladatele současného pojetí dějin umění (zavedl dělení na jednotlivé styly).
Běžnou mediální píárovou strategií dneška je vytvoření falešných profilů na facebooku, z nichž vzejdou první potřebné komentáře, které povzbudí vznik těch dalších, autentických.


Diskuse je důležitou součástí demokratické společnosti, jenže na Facebooku jsme si v posledních letech zvykli mlátit prázdnou diskusní slámu. Komentujeme proto, abychom se zapojili do diskuse, chceme ukázat, že také máme co říct, ať už se snažíme vypadat vtipně nebo chytře. Diskutujeme a u toho si občas klikáme na reklamu na boty či zlevněné parfémy.


Je vůbec dlouhá promyšlená kritika formát, který jsou dnešní čtenáři ještě ochotni číst? Nejde o zastaralý způsob myšlení, kterého nejsme ochotni se vzdát, protože se snažíme držet „tradičních starých hodnot"?

 

Komu své recenze píšu?


Zatím hodně otázek a málo odpovědí.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 09 Květen 2014 10:39 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz