Recenze: Barbara Probst není krásná, ale je chytrá

Email Tisk PDF

probstGalerie Rudolfinum představuje fotografku Barbaru Probst, jejíž výstava nazvaná Úplné znejištění sice není krásná, zato pevně stojí na svém konceptu, jenž upozorňuje na procesy mysli provázející vnímání uměleckého díla.

 

 

Nemožnost vidět
Barbara Probst studovala konceptuální fotografii v legendární Düsseldorfské škole Bernda a Hilly Becherových (jejich dílo vystavila Galerie Rudolfinum zhruba před rokem). Ti za své předchůdce považovali fotografy stylu Nová věcnosti, kteří zavrhli „krásno", aby hledali jinou, přímější cestu k uměleckému postižení reality.


Jenže co je realita, ptá se Barbara Probst. Existuje mnoho způsobů, jimiž můžeme vidět svět. Každý vám přece předmět či situaci, které má před sebou, popíše úplně jinak. Nemožnost vidět realitu v jednom celku není nová myšlenka. Soubory fotografií Barbary Probst umožňují nahlédnutí jednoho objektu či jedné situace z různých úhlů pohledu, různými optikami. S podobným nápadem ale přišli v malbě už kubisté na počátku dvacátého století a na podobném konceptu stojí i velká část postmoderní literatury. Probst se však domnívá, že právě až fotografie pro svou zdánlivou blízkost „realitě" je ideálním médiem pro toto téma. Fotografie, jejímž zaklínadlem a určujícím prvkem je „ten správný a jediný moment".

 

Možnost fotografovat
Jsme zvyklí vnímat fotografie jako symboly. Snažíme se tyto symboly číst, protože chceme vědět, co se nám autor snaží jejich prostřednictvím říct. Probst se však pokouší přesunout naši pozornost z toho, „co vidíme" na „jak vidíme". Tím, že zachycuje jeden okamžik na více různě rozmístěných přístrojů, nás upozorňuje na to, jak malý úhel pohledu na svět máme celý život před sebou, když vše sledujeme jedněma očima.


Na popisných štítcích záměrně uvádí přesný čas vzniku fotografií - všechny zachycují jeden moment a přitom má každá fotografie úplně jinou atmosféru, záměrně symbolizuje něco odlišného od fotografie další. Tento objev by sám o sobě působil docela banálně, kdyby Barbara Probst nezjistila, že se skrze něj dá vypozorovat mnohé další.


Probst vysvětluje, že je pro ni podstatnější prostor, který vzniká mezi jednotlivými fotografiemi, než fotografie samé. Tam se totiž ukazuje proces, jímž prochází naše mysl při sledování a vyhodnocování viděného.


Jednotlivé fotografie v souborech se liší barevností i pojetím a často nám odhalí v situaci přítomnost něčeho, co bychom si na základě předchozího snímku vůbec nepředstavili. Neustále je nám zábavnou formou fotografčiny hry dokazováno, že náš úhel pohledu na svět je jen náš, ale zároveň je v zajetí různých „nastavených" myšlenkových mechanismů, které máme společné.


Asi bych měla uvést příklad: na sérii fotografií je dívka v tričku. Na jedné fotografii vidíme pouze rukáv a část obličeje. Podle rukávu jsem si okamžitě domyslela, jak celé tričko vypadá, na dalším snímku jsem ale vzápětí zjistila, že tričko má jinou barvu rukávů a jinou barvu látky pokrývající dívčin trup. Když se díváme okolo sebe, vyhodnocujeme viděné podle toho, kdo jsme. Něco přehlížíme, něco je zase právě pro nás výraznější, ale vidíme-li část, máme všichni tendenci domýšlet si celek na základě zkušeností s jiným podobným celkem, který jsme už ve svém životě viděli (máme tendenci generalizovat).

 

Situace z bílé kostky
Barbara Probst předkládá sérii pokusů o totéž a přináší různá další zjištění. Simultánní fotografování ji zaujalo natolik, že se rozhodla hledat jeho nejideálnější formu pro sdělení nemožnosti pojmout realitu v jednom celku, z jednoho úhlu, a přitom upozorňuje na další vnímací mechanismy.


Výstava vrcholí souborem, který je instalován uvnitř bílé kostky v posledním sálu. Fotografie na jejích vnitřních stěnách na sebe navazují způsobem, jenž připomíná filmové záběrování. Klasické hollywoodské záběrování totiž využívá souboru pravidel, která zaručují hladkost obrazového vyprávění. Divák by se ideálně měl díky nim dobře orientovat ve snímaném prostoru, neměl by si uvědomovat, že sleduje film, ale měl by se nechat pozřít dějem. Jedním pravidlem, které slibuje hladkost vyprávění, je pravidlo „shodného a rozdílného". Dle tohoto pravidla se záběry v jedné situaci na sebe v divákově mysli ideálně váží ve chvíli, kdy každý další záběr nabídne novou informaci, ale zároveň ukáže i nějakou již známou. Se stejným principem pracuje i Probst.


Uprostřed bílé kostky se staneme svědky situace mezi dvěma lidmi: žena sedí na pohovce, muž stojí u okna. Dle první fotografie vyhodnotíme situaci - přečteme výrazy tváří, interiér, gesta a uděláme si představu o tom, co se mezi nimi asi odehrává. Jsme uvnitř situace, a tak nás nejprve nenapadne myslet na to, že muž je možná mnohem víc než ženou v místnosti zaujat něčím, co se děje venku. Dokud nám fotoaparát nedovolí se podívat ven. Tehdy vidíme jinou dívku, která dole přechází po chodníku, poté detail jejích rtů - a máme jasno. Naše mysl si dotvořila příběh na základě páru symbolů. V dalším snímku se vracíme k ženě v pokoji a zjišťujeme, že její gesta nyní vyhodnocujeme úplně jinak na základě dojmu z ostatních snímků.


Toto je pár mých postřehů a věřím, že jich je možno nalézt mnohem víc. Přestože postup Probst připomíná film, ve skutečnosti jde opačným směrem. Zatímco film příběh buduje, autorka nám svými pracemi předvede, že si naše mysl sama za fotografiemi vytváří příběhy a tento proces dostaneme pocítit proto, že Probst náš dojem z předešlého snímku v tom další zbourá a dá mu jiný směr a tak zase dál.


Díky tomu skutečně nevystavuje své fotografie, ale daří se jí vystavit procesy mysli fungující při vnímání obrazů. A tyto procesy se nyní tyčí ve vzduchoprostorách Rudolfina jako neviditelné sochy.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 28 Duben 2014 07:45 )  


Akademie Literárních novin vás zve na kurz

Soudobé československé a české dějiny – významná výročí 2018

Lektory kurzu jsou vědečtí pracovníci Ústavu soudobých dějin Akademie věd České republiky

Oldřich Tůma a Jiří Kocian.

Kurz se zabývá československými a českými soudobými dějinami v souvislosti s významnými výročími roku 2018: 1918 vznik samostatného státu ČR, 1938 Mnichovská dohoda, 1948 komunistický převrat a 1968 konec Pražského jara, a to v kontextu mezinárodních souvislostí včetně studené války.

Středa a čtvrtek 10. a 11. ledna 2018 * 10:00 hod. až 16:00 hod. * 20 účastníků * Korunní 810/104, budova D, Praha 10-Vinohrady * 2400 Kč včetně oběda a občerstvení

Kurz je akreditován MŠMT ČR

AKADEMIE.LITERARKY.CZ

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB