Poslední diktátoři Afriky

Email Tisk PDF

V období studené války se v Africe setkáváme s fenoménem diktátorským režimů. Afrika se stala laboratoří studené války a jak bývalý SSSR, tak USA podporovaly místní diktátory výměnou za podporu dané západní nebo východní ideologie.



 

 

Příkladem může být nejznámější africký diktátor Mobutu Sese Seko z dnešní Demokratické republiky Kongo, který se u moci díky USA udržel od roku 1965 až do roku 1997, kdy zemi opustil. Naopak po konci studené války se setkáváme s mezinárodním tlakem na rezignaci diktátorů. Ne všechny jejich odchody proběhly hladce a bez intervence zahraničních aktérů. Ihned po Mobutuově emigraci se v Kongu rozpoutala občanská válka, která trvá dodnes a stála miliony životů. Všichni mají stále v podvědomí určitě i Muammara Kaddáfího, který byl nejdříve chválen za mírnou vládu islámského socialismu a od roku 2003 ho podporovaly i západní státy. V roce 2011 s příchodem arabského jara se situace v Libyi zcela změnila, podporu Kaddáfímu nahradila západní vojenská intervence. Po jeho smrti, kterou sledoval celý svět, se Libye zcela rozpadla a dnes de facto jako stát neexistuje. Jakou mají podobu africké země, kde diktatura přežívá dodnes a jak to s nimi bude do budoucna? Čeká je podobný scénář jako Demokratickou republiku Kongo a Libyi? Podíváme se na dvě země – Kamerun a Zimbabwe.

Zimbabwe byla dlouho vydávána za úspěšný příklad dekolonizace. Prvním prezidentem se stal Robert Mugabe, který zavedl kapitalistickou ekonomiku a racionální politické kroky, čímž si vysloužil chválu západního světa. Jeho největšími donory bylo Nizozemsko, Švédsko a Velká Británie. Sympatie si získal zejména proto, že se neotevřel vlivu Číny a SSSR. Byl považován za „kladného“ bojovníka za právo a spravedlnost, vůdce spravedlivého boje proti jihoafrickému apartheidu, mluvilo se o něm i v souvislosti s Nobelovou cenou míru. Situace se změnila v roce 2000, kdy změna ústavy umožnila znárodňování půdy, po níž přišla ekonomická a politická krize a „válka o půdu“. Skupiny „veteránů“ osvobozenecké války, které vedl Chenjerai „Hitler“ Hunzvi (1949-2001), začaly obsazovat bělošské farmy a následovaly boje s bělošskými farmáři. Odvrácení světové pozornosti k „válce proti terorismu“ Mugabemu umožnilo pokračovat v potlačování všech nepohodlných skupin. Jeho divokou pozemkovou reformu ale provázel ekonomický úpadek a zastavení pomoci ze zahraničí. Mugabeho snaha o doživotní prezidentství doprovázená korupcí a násilím odsouvá naděje na rozmach a vede k nejisté budoucnosti.

V Kamerunu vládne od roku 1982 diktátor Paul Biya, který si zavedením kapitalistické ekonomiky zajistil podporu Francie. Manipuluje volby, potlačuje opozici a cenzuruje média. V únoru 2008 si ústavním dodatkem otevřel cestu k dalšímu prezidentskému funkčnímu období. Následovaly nepokoje a protesty a tisíce demonstrantů nesly transparenty typu „Ne prezidentem do konce života!“ Policie proti protestujícím zasahovala slzným plynem, během nepokojů přišlo 40 lidí o život, 1671 civilistů bylo zatčeno a 139 občanů, kteří podporovali protesty, bylo zavražděno přímo ve vládních řadách. U kamerunského obyvatelstva sílí deprivace a rozhořčení z korupce a násilných represí a v roce 1999 frustrace došla tak daleko, že jihozápadní region vyhlásil nezávislost.

Na všech těchto příkladech můžeme vidět, že autoritativní režimy potlačují etnické a regionální spory, ale ihned po jejich náhlém zhroucení můžeme zaznamenat obrovský úpadek států, propuknutí občanských válek a separatistických hnutí. I mezi kamerunskými obyvateli převládají obavy, že pokud prezident zemře bez zvolení svého nástupce, popřípadě bez dojednání jiného alternativního řešení, země upadne do občanské války. Ve společensky roztříštěném Kamerunu by se tak mohl strhnout boj o moc mezi různými skupinami. I Zimbabwe by se mohla zcela rozpadnout na menší a lépe spravovatelné jednotky vedené místními náčelníky, pokud Mugabe zemře nebo bude sesazen bez pozvednutí ekonomiky, školství a zdravotnictví.

Jsou tyto země budoucím ohniskem konfliktů a vzniku občanských válek? Diktátoři nebudou žít věčně a světová veřejnost by neměla odvracet oči od těchto problémů jen proto, že zatím udržují své země stabilní. Mezinárodní intervence není levná záležitost a navíc zatím nemáme její úspěšný příklad, který by zajistil stabilní vývoj dané země.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 17 Červenec 2014 09:24 )  


Akademie Literárních novin vás zve na kurz

Soudobé československé a české dějiny – významná výročí 2018

Lektory kurzu jsou vědečtí pracovníci Ústavu soudobých dějin Akademie věd České republiky

Oldřich Tůma a Jiří Kocian.

Kurz se zabývá československými a českými soudobými dějinami v souvislosti s významnými výročími roku 2018: 1918 vznik samostatného státu ČR, 1938 Mnichovská dohoda, 1948 komunistický převrat a 1968 konec Pražského jara, a to v kontextu mezinárodních souvislostí včetně studené války.

Středa a čtvrtek 10. a 11. ledna 2018 * 10:00 hod. až 16:00 hod. * 20 účastníků * Korunní 810/104, budova D, Praha 10-Vinohrady * 2400 Kč včetně oběda a občerstvení

Kurz je akreditován MŠMT ČR

AKADEMIE.LITERARKY.CZ

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB