Jeden jazzový milník

Email Tisk PDF

Ornette ColemanRok 1959 byl zajímavým mezníkem v historii jazzu. Napadlo mě, že vám příblížím trochu alba, jež předepsala vývoj jazzové hudby pro celé následující století.


Nejdříve bych rád zmínil dvě nahrávací společnosti, které v 50. letech minulého století stály proti sobě a umožnily nahrát a vydat nejzlomovější alba v jazzové kultuře. První z nich je Atlantic Records založená bratry Nesushi Ertegunem (1917-1989) a Ahmetem Ertegunem (1923-2006). Právě první ze zmíněných bratrů produkoval album Ornetta Colemana The Shape Of Jazz To Come. Na druhé straně stálo studio Columbia Records. Tato společnost měla v roce 1959 podstatně více zkušeností než bratři Ertegunovi. Působil v ní producent Teo Macero (1925-2008). Právě tento pán může za zbylá tři impresivní alba roku 1959. Podílel se na deskách Mingus Ah Um, Time Out a Kind Of Blue.

 

Rozhodně bych rád začal hudebníkem, jehož jméno snad znají všichni. I posluchači trochu jiné muziky. Talentovaný trumpetista, experimentátor a člověk, který ke svým bílým spoluhráčům nebyl příliš shovívavý. Jeho hra měla počátky už v ranném bepopu a překlenula snad všechna odvětví jazzu až k elektronice. Dámy a pánové, Miles Davis.

 

Kind Of Blue: Modaljazzové album vydané náhravací společností Columbia. K jeho vzniku velmi napomohly Davisovy rané zkušenosti s Charlie Parkerem. Davise nebavily neustálé přechody akordů a akordové postupy v bopu a chtěl to změnit. V těchto intencích vytvořil album, jehož velmi jemné harmonické změny dávají prostor vyjádření muzikanta. Krásné monology hudebníků, mezi které patří tenorsaxofonista John Coltrane (1926-1967), altsaxofonista „Cannonball" Adderley (1928-1975), klavírista Bill Evans (1929-1980, v písni Freddie Freeloader na piano hraje Wynton Kelly), kontrabasista Paul Chambers (1935-1969), bubeník Jimmy Cobb (*1929) a samozřejmě Miles Davis (1926-1991), dávají vzniknout jasnému poselství budoucím generacím. Jejich fráze jsou citovány doteď všemi hudebníky.

 

Dalším albem, kterému bych se rád věnoval, je jedno z mých nejoblíbenějších. Jeho autor je tzv. Angry Man Of Jazz. Velmi temperamentní kontrabasista, depresivní osobnost a také bojovník za práva černochů Charles Mingus (1922-1979).

 

Mingus Ah Um: Mingus žil v přesvědčení, že neexistuje minulost, přítomnost ani budoucnost. Všechno bylo spojeno v jeden okamžik. Z toho samozřejmě pramení i jeho odvázaná hudba, plná energie a reflektující jeho temperamentní povahu. Můžeme tyto prvky pozorovat na příkladě prvních dvou skladeb. Úvodní Better Git It In Your Soul je ohromně rázná a za ní ihned následuje melancholická Good Bye Pork Pie Hat (pocta saxofonistovi Lesteru Youngovi, který zemřel krátce před nahráváním alba). Mingus dával přednost prokomponovanějším a méně improvizovaným skladbám a tématům. To samozřejmě neznamená, že se zde nevyskytují nádherná sóla. Mé dvě nejoblíbenější improvizace jsou ze skladeb Birds Calls (bopový tribut Charliemu Parkerovi), kde saxofonista nádherně frázuje a trochu uštěpačně a drze odsekává posluchači. I když stále nevím, jestli sólo hraje saxofonista Shafi Hadi (*1929) či John Handy (*1933). Druhé je ze zmíněné písně Good Bye Pork Pie Hat. Saxofonové sólo s mírně erotickým nádechem. Saxofon přemýšlí a komunikuje skoro až spirituálním tónem s harmonickým klavírem. Ten pod prsty Horace Parlana (*1931) vždy jen přizvukuje na těžké doby a občas dokreslí sólo rozkladem akordu. Dále s Mingusem toto album nahrávali tenorsaxofonista Booker Ervin (1930-1970), trombonisté Willie Dennis (1926-1965) a Jimmy Knepper (1927-2003) a bubeník Dannie Richmond (1931-1988).

 

Jméno Dave Brubeck (1920-2012) se na seznamu alb roku 1959 také nachází. Brubeckovo intelektuálně vypadající, částečně bělošské kvarteto, ve kterém s Brubeckem hráli altsaxofonista Paul Desmond (1924-1977), basista Eugene Wright (*1923), bubeník Joe Morello (1928-2011), nahrálo v tomto roce excentrické jazzové album, jež se vymykalo konvencím tehdejšího West Coast Cool Jazzu.

 

Time Out: Dave Brubeck toto album pojal velmi experimentálně. Můžeme si všimnout již u první skladby Blue Rondo á la Turk (která by sice mohla svým názvem připomínat Mozartovo Rondo alla Turca, ovšem podobnost je čistě náhodná), že tato skladba má zcela jiný rytmus, než byl v jazzu doposud. Přítomný 9/8 rytmus je typický pro turecké tance, ovšem vzápětí přechází do bluesového houpavého rytmu. Při skládání této písně se Brubeck inspiroval svojí cestou Tureckem. Strange Meadow Lark reprezentuje klasický West Coast Cool Jazz (Brubeckova předehra a následný přechod do 4/4 improvizace). Největším hitem z tohoto alba je bezpochyby standart Take Five. Jako jediná skladba nebyla složena Brubeckem, nýbrž saxofonistou Paulem Desmondem. Píseň byla určena především bubeníkovi Joe Morellovi a jeho rytmické improvizaci. Výsledkem je velmi napjaté sólo, které absolutně vtáhne 5/4 rytmem a standart hrající se dodnes. Z tohoto alba bych rád ještě zmínil píseň Three To Get Ready. Skladba, která začíná jako obyčejný valčík, se rázem změní a začnou se zde vždy po dvou taktech střídat 3/4 a 4/4 rytmy. Je to koneckonců docela vtipné, že kalifornský pianista hraje německý valčík a turecký pochod. Takový velmi raný předchůdce žánru world music.

 

Zřejmě nejpřelomovější album roku 1959 bylo nahráno na plastový Parkerovský saxofon panem Ornettem Colemanem (*1930). Dalo vzniknout jazzové avantgardě a ovlivnilo tak nejvíc moderní jazz.

 

The Shape Of Jazz To Come: Album, které je synonymem pro zbraň hromadného ničení a zároveň i bojem proti ní. V době, kdy byl vývoj nukleárních zbraní takřka na vrcholu a všichni se obávali zničení světa, objevil se zčistajasna Ornette Coleman a vyjádřil se k této problematice. Udělal to s takovým přesvědčením, že všem poklesla dolní čelist. Již v první skladbě, první basový tón A jako kdyby říkal: od tohoto alba radši ruce pryč! Opilé disharmonie, výbuchy a pletence melodií působí jako opakovaně explodující granát v hlavě posluchače. Album Ornetta Colemana The Shape Of Jazz To Come je spíše pro fajnšmekry, ale rozhodně si ho každý hudebník a jazzový fanoušek musí alespoň jednou poslechnout. Coleman se svým kvartetem, skládajícím se z Dona Cherryho (1936-1995)-kornet, Charlieho Hadena (1937-2014)-kontrabas a Billyho Higginse (1936-2001)-bicí, vytvořil něco zcela nového.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 04 Září 2014 15:42 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz