Cesty Petra Vlacha – industriální asambláž s příznakem zátiší



01 Petr-Vlach portrétMoravský malíř Petr Vlach (*1969, působí v Polné na Jihlavsku) vstoupil zaznamenatelně na výtvarnou scénu teprve zjara 2013. Jeho obraz byl vybrán na mezinárodní výstavu Human Rights v Roveretu (Itálie). Nato tam byl zastoupen i v následujících čtyřech ročnících téže akce. Doma měl za ten čas na rozličných místech osm autorských výstav. Je ovlivněn novým realismem a českým informelem. V rozměrných malbách originálně experimentuje s formou, v asamblážích s aplikacemi rozličných materiálů. (vlevo Petr Vlach - foto: archiv autora)

 

 

 

Letošek započal zjara

Letos na jaře mně Petr Vlach poskytl rozhovor pro první sborník chystaný Oblastní galerií Vysočiny k vydání pod titulem (z) Vysočiny umění (vyšel v říjnu). Na závěrečnou otázku Co právě děláte?, odpověděl:

Připravuji cyklus osmi původně továrních oken. Jsou z vysloužilé budovy škrobárny. Staré skleněné tabulky pokryji barvami. Jedno oknu do modra, druhé do oranžova atd. Nebude to umělecký objev, ale výsledek může být překvapivý. Něco staré, nepotřebné získá naději na novou existenci. V té továrně jsou také na zdech svazky starých kabelů s porcelánovými svorkami. A ještě různé páky a rozvodné skříně. Představuji si dva rozměrné obrazy, objekty, asambláže. Každý šest až sedm čtverečních metrů. Předměty upevněné na desce, něco na plátně, k tomu malba. V představě mám symboly toku lidských myšlenek, životních cest… Na tu práci se opravdu těším.

 

 

Cesty

Tovární okna zůstávají prozatím stranou. Avšak staré kabely elektrického rozvodu, porcelánové svorky, vypínače a další věci z téže zchátralé tovární budovy Vlach sejmul ze stěny a přemístil do ateliéru. Celé letošní léto kolem nich chodil. Skicoval varianty možných kompozic. Pak zvolna vznikalo mohutné dílo. Téměř šest čtverečních metrů. Je to nejdůležitější práce tohoto roku z Vlachova ateliéru. Už v záměru je pojmenoval Cesty. Jsou to symboly tras lidských životů. Svým způsobem narativní malba. Ale má i příznak industriálního zátiší. Oku diváka neuniknou dva lapidárně stylizované drobné černé květy, stín lyriky v bílém moři racionality. Originální hybrid. Asamblážová kompozice s vnitřním dějem. To je Vlachův způsob, vkládání příběhů do kompozic, jež nejsou prvoplánově výpravné. V porovnání s předešlými Vlachovými díly příbuzného charakteru je tu však méně záchytných věcných prvků. Dřívější obrazové dominanty – košile s mnoha kravatami, monumentalizovaná křídla motýla, svatební šaty, textilní květiny, krajiny z barevných hadrů, zimní zahrady, evokace symfonických děl, umělé zvířecí kosti – jsou souhrnně nesložitě nahrazené strohými liniemi kabelů, rozvodkami, vypínači. Obraznost umělce je vyzvednuta o stupeň výš. Vnímavost diváka nechť rezonuje jak struna.

 

 

Pravděpodobný zlomkovitý rozklad

 

Černá

Metaforicky se černým nazývá to, co vyvolává pocity smutku, bolesti, strachu a beznaděje. V křesťanské kultuře připisujeme černé význam smutku, zániku a smrti. Černá barva symbolizuje odvrácenost od světa, opovržení světlem. Černá nerozptyluje ducha. V moderní době bývá výrazem vzdoru a protestu. Zde nejspíše hledejme úchyty Petra Vlacha, náhled do jeho letory, způsobu výtvarné mluvy.

 

 

Bílá

Bílá barva má v křesťanské tradici význam symbolizující čistotu, tělesnou i duchovní, a v neposlední řadě také panenství a nevinnost. Kromě historických kontextů vnímáme bílou barvu také jako symbol čiré potenciality (nepopsaný bílý list), cosi neposkvrněného, co v sobě obsahuje všechny dosud neprojevené možnosti.

 

 

Čas

Čas je rozměr, který může probíhat pouze v jednom nezvratitelném směru. Rozlišují se v něm jednotky následné, určují se intervaly mezi nimi a seřazují se jedny vzhledem k druhým, podle toho, zda přicházejí před nebo potom. Čas má velkou důležitost estetickou a mnoho způsobů, jak vstupovat do umění. Časová podmíněnost člověka, skutečnost, že se rodí, žije a umírá, že jeho přítomnost se nevyhnutelně stává minulostí, že generace následují po sobě, to vše bylo hluboce pociťováno a bylo po staletí pramenem umělecké inspirace. Proto čas považujeme za předmět estetiky. Vlachovy Cesty jsou dílem, které má přirozený materiální rozměr času.

 

 

Zátiší

Zátiší je umělecké dílo zobrazující neživé předměty, obvykle běžné, které mohou být přírodního původu nebo vyrobené člověkem v umělém prostředí. Zátiší, oproštěno od všech zápletek a dějů, je považováno za žánr nejschopnější přímo odhalit vlastní existenci forem, barev a jejich tónových hodnot. Estetika zátiší je vytvořena z paradoxů. Zdá se, jako by nás zátiší uzavíralo do světa věcí. Ale tento svět hmoty je zároveň výrazem vnitřního umělcova života, jeho duchovnosti, a vyzývá nás k meditaci. Další paradox: zátiší jako by oslovovalo pouze naši senzualitu (a často také všechny naše smysly), zároveň se však obrací i k našemu intelektu, neboť jak umělec, tak i divák se snaží jeho prostřednictvím proniknout k podstatě sdělení. Také se zdá, že zátiší zobrazuje pouze předměty nežité, avšak to, co nás na něm rozechvívá nejvíce, je právě život, který vyzařuje. Anglický název zátiší – still life (tichý život) – se zdá přesnější než nature morte (mrtvá příroda). Předměty jsou vždy živé. Rovněž ony „osvojené“ Vlachem. Byťsi v podobě asamblážového uskupení prošly významovou transformací. Staly se metaforou.

 

Na závěr prohlídky Cest ve Vlachově ateliéru v polovině října jsem se autora s pousmáním zeptal: A co lán květin? Chtěl byste jej namalovat? Úplně realisticky?. Aby se obraz líbil všem? Asi nechtěl, mám pravdu? Měl byste averzi. Petr Vlach, to jsou velké enigmaticky imaginativní obrazy…

 

Rozumím. Vím, proč se tak ptáte. Kolika lidem se budou mé obrazy líbit, na to nikdy nemyslím. Maluji výhradně ze sebe. Velké obrazy? Ano. Ty dělám nejraději. Pro jejich plochu, pro množství práce, které vyžadují. Fyzicky náročné malování. Chození kolem plátna tam a zpátky, po schůdkách nahoru dolů, lezení po kolenou. Mechanické připevňování částí asambláže, krytí plochy nátěrovými hmotami a lecčíms dalším. Detaily. Celek. Všechno to přemýšlení a procesy práce. To mám doopravdy moc rád.

 

Ukázka z tvorby:

06 Petr-Vlach Cesty detail-0108 Petr-Vlach Cesty detail-0309 Petr-Vlach Cesty detail-0407 Petr-Vlach Cesty detail-02

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

04 Bourání-škrobárny-v-Polné03 Petr-Vlach Cesty05 Začátek-ateliérové-práce

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Popisky:

1/ Petr Vlach: Cesty, detail. Foto: archiv Petra Vlacha

2/ Petr Vlach: Cesty, detail. Foto: archiv Petra Vlacha

3/ Petr Vlach: Cesty, detail. Foto: archiv Petra Vlacha

4/ Petr Vlach: Cesty, detail. Foto: archiv Petra Vlacha

5/ Bourání škrobárny v Polné. Foto: archiv Petra Vlacha

6/ Petr Vlach: Cesty, olej, popel, asambláž na plátně na desce, 190 x 307 cm, 2018. Foto: archiv Petra Vlacha

7/ Začátek ateliérové práce. Foto: archiv Petra Vlacha

 

 

Zdroje:

Encyklopedie estetiky, Étienne Souriau, Victoria Publishing, Praha, 1994

www.vlach.eu 

Hovory s Petrem Vlachem

 

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 02 Listopad 2018 11:56 )  

Jan Dočekal

Jan Dočekal

historik umění, výtvarník, publicista

* 12. července 1943 v Třebíči

Vyučil se frézařem, studoval dějiny umění a estetiky, byl dělníkem, technologem, reklamním výtvarníkem, obchodním ředitelem v tiskárně, učitelem výtvarné výchovy.

Vydal: Grafika Maxe Švabinského (Muzeum a galerie Dačice, 2001), Všední věci / Za prahem umění (Amaprint-Kerndl, Třebíč 2004), Recenze Texty Rozhovory (Amaprint-Kerndl, Třebíč 2005), Rozhovory 2005 – 2013 (Amaprint-Kerndl, Třebíč 2014), je editorem knihy vzpomínek a básní Vlastimil Toman - Životní cesta (Amaprint-Kerndl, Třebíč 2015).   

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB