Rozhovor: S fotografem Petrem Klukanem o tom, co a jak dělá



Pavel Klukan autoportrétPetr Klukan je novinář a fotograf. „Jako jablko nepadl daleko od stromu“. Jeho předčasně zesnulý otec, Josef Klukan, byl výborným fotografem. Petr má ve fotografování široké tvůrčí rozpětí. Jde, stručně řečeno, od krajinné i civilizační věcnosti, přes reportážní snímky rozličných námětů po fotografickou imaginaci. (vlevo Petr Klukan, autoportrét)

 

 

 

Požádal jsem Petra Klukana o rozhovor. Domluvili jsme se, že to bude povídání si nad několika fotografiemi, jejichž výběr mohu udělat.

 

 

Jak je to s obrazotvorností ve fotografii? Jak velkou může mít sílu, když nelze pominout kauzalitu fotografické tvorby?

Hodně velkou. Myslím až absolutní. Fotografie je velmi široká a zahrnuje jak rodinné snímky, tak i ty „abstraktní“. Některé snímky mohou mít obrazotvornost takřka nulovou, jiné stoprocentní. Nezáleží ale jen na autorovi, ale i na vnímavosti diváka. Právě obrazotvornost může být u fotografie velmi působivá, neboť autor přece musel nafotit něco, co je, co existuje, co všichni vidíme a známe.

 

 

Ano. Lze vyfotografovat jen to, co existuje. Avšak tvůrčí fotograf, například vy, jak svou tvorbou prokazujete, bývá obdařen viděním s obrazotvorností téměř bez břehů. Je s to udělat dejme tomu makrofotografii kutikuly brouka a vystavit ji pod názvem Hora Říp.

To je pravda. Já však cestou makrofotografie nejdu. Snažím se zachytit realitu, která je okolo nás viditelná pouhým okem, jen ji někdy nevidíme, protože jsme zahlceni reálnými obrazy. Ale stačí podívat se jinak.

 

 

Co si myslíte o počítačové manipulace obrazu? Na výstavách někdy získám dojem, že autor neukazuje, jak umí fotografovat, ale jak je dovedný na počítači. Spojí cokoli s čímkoli, a ejhle, na světě je originální fotografie.

Jsem odkojen klasickou černobílou fotografií, kdy se snímky dělaly v koupelnách s vývojkou a ustalovačem, a kdy ruce pod zvětšovákem byly jedinými výrobními nástroji. V dnešním digitálním světě dokážou počítačové programy neuvěřitelné věci. Já využívám počítač jen k úpravám, k výřezům, pootáčením, k úpravě barev, tonality a ostrosti, k retuším. Svým způsobem tedy jen k tomu, co bych dělal s fotografií pod zvětšovákem.

 

 

Stálou chybou v posuzování fotografií je užívání termínu abstraktní. Vy jste ho dal do uvozovek, protože fotografie abstraktní být nemůže. Je vždy z konkrétního světa. Z teorie abstrakce plyne opak. Z věcné skutečnosti nepřináší nic. Jiné je to s imaginací. Ta je „domovem“ značné části vaší tvorby.

Máte pravdu, fascinuje mne zachycovat skutečnost a „přetvářet“ ji v nové představy.

 

     

Zůstanu-li u skupiny, o které se bavíme, u imaginativních fotografií, tak jsou to často nestálé, prchavé okamžiky – pohyb, odlesky světla, vlnění vzduchu, kdy fotoaparát zmrazí malý časový úsek, který nám jinak splývá v nepřetržitý pohyb, chvění či jiskření. Jeho zastavením ve fotografii se nám otevírá nový svět.

 

 

Tři dvojice fotografií, ty které máme před sebou, opravdu jsou jakoby z nového světa. Skrývá vize a dotváří představy. Vnímavému nabízí podmanivá pozorování. Okamžiky před zmáčknutím spouště lze prožít rozličně, záleží na fotografově letoře. Jak to je u vás?

Dalo by se říci, že s vírou a přáním, aby v těch „surových“ obrázcích bylo to, co si představuji. A někdy je na to opravdu málo času, stejně jako při reportáži, kdy ten pravý okamžik můžete prošvihnout.

 

 

Jsou zde tři náměty, spíše pojmenování vašich vizuálních objevů. V říši Héliově, Vodní imprese a Zrod života. O prvním si myslím, že to nejsou fragmenty sluneční koróny. O původu Vodní imprese nemožno pochybovat. A třetí? Řekl bych, že jsou to snímky ohňostroje. Zrod života je slavnostní událostí. Popřípadě mě opravte. Ale nejdřív se musím zeptat, jestli odkrytí pramenů byste chápal jako vyzrazení autorského taje.  

Správná otázka. U snímků z cyklu V říši Héliově bych původ rád utajil. Mohu ale prozradit, že byl focen na Rhodosu, ostrově Héliově. Vodní imprese jsou jasné a snímky z cyklu Zrod života jsou opravdu tvořené ohňostrojem. Celý cyklus má desítky snímků. Od nejjednodušších, po velmi složité. Právě tak se vyvíjel život, od jednoduchých aminokyselin až po mnohobuněčné organismy.

 

 

Zajímá mne nazírání na hodnotu těch šesti snímků. Asi se nemýlím, když si myslím, že obvyklý návštěvník výstav vidí raději vaše dokonalé objektivní snímky z přírody. Jejich recepce je nenáročná. Kdežto pochopit technickými a uměleckými prostředky vytříbenou neobvyklost, k tomu je zapotřebí zkušenosti a duchovní účasti.

Ano, u snímku krajinky z Vysočiny si lidé mohou říci: Jéé, to je krásný obrázek, a u neurčitého cyklu mohou tápat, nevědět, co si myslet. Ale setkal jsem se i s tím, jak před fotografiemi z cyklu Zrod života lidé stáli a říkali, co v nich vidí. Jeden viděl květiny, druhý moře, třetí louku a vzájemně se přesvědčovali o pravdě. To mě potěšilo, neboť zapojili svou fantazii a vytvořili si své vlastní představy.

 

 

Otevřel jste další téma. V malířství, u pomyslných obrazů, je to tak, že není třeba, aby vnímatel se sjednotil s tvůrcem ve smyslu obsahu díla. Posuzuje je jen ze sebe, co si o něm myslí, a tím ho může zaujmout. Bývá to zejména u děl, jimž tvůrce nedal navádějící název. Zkusil jste někdy označit imaginativní fotografii třeba jen pořadovým číslem nebo titulem Bez názvu?

Prozatím ne. Ale určitě to lze udělat.

 

 

Takže jste spíš zastáncem cesty, kdy divák získá od autora určitou nápovědu, kudy se ubírat, chce-li s ním prostřednictvím díla dospět k onomu pomyslnému úplnému kontaktu.

Ano, pokud snímky tvořím s jistým úmyslem. Ale když bych vytvářel jen například variace na vodní impresi, jsou názvy asi zbytečné.

 

 

Letos uplyne třicet let od vaší první autorské výstavy. Chystáte se to výročí připomenout sobě a příznivcům dalším zpřístupněním svých fotografií?

Neuvažoval jsem o tom, dokonce jsem si ani neuvědomil, že to je již tolik let. Tehdejší výstava se skládala ze snímků následků tragické povodně v Lukách nad Jihlavou.

 

 

Tedy kolekce tematických publicistických fotografií. Od té doby se zřejmě mnoho změnilo, ale zůstáváte fotografem širokého záběru. Jdete více směry, různými žánry. Je vám některý z nich přece jen bližší, přinášející větší radost z tvorby?

Snímky z akcí jsou nutností vzhledem k mé novinářské profesi. Imaginativní snímky jsou ty, které mi dělají největší radost. Jsou mi únikem z každodenní rutiny fotografické reality.

 

 

Po roce 1990 bylo hovořeno o tom, že tvůrčí svoboda a volný trh přinesou plné uznání fotografie za běžný umělecký artikl. Míněno ve vztahu k současným autorům a ke kulturním centrům mimo hlavní město. Jakou máte s tímto zkušenost?

Spíše negativní. Zatímco si lidé uvědomí a přiznají, že neumí třeba malovat, dostupností fotoaparátů, mobilů a všemožných počítačových programů mnozí nabyli dojmu, že umí fotografovat. Na jejich obranu lze říci: Jak mají poznat, že ta fotka je špatná? Takže jsme přehlceni fotografiemi na každém kroku, kvalitními však již výrazně méně. Asi je to jako ve všem, ve vzdělání. Takže odpověď na vaši otázku: Myslím, že fotografie je uznána, jen si ji vytváří každý sám a necítí potřebu, na rozdíl od maleb, grafik či kreseb, vlastnit fotografii jako umělecké dílo.

 

 

Děkuji vám. Příjemně jsme si popovídali.

 

Ukázka z prací:

 Petr-Klukan V-říši-Héliově-1Petr-Klukan V-říši-Héliově-2

 

 

 

 

 

 

 

 

Petr-Klukan Vodní-imprese-1Petr-Klukan Vodní-imprese-2

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Petr-Klukan Zrod-života-1Petr-Klukan Zrod-života-2

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Popisky:

1/ Petr Klukan: V říši Héliově 1, barevná fotografie, 2018

2/ Petr Klukan: V říši Héliově 2, barevná fotografie, 2018

3/ Petr Klukan: Vodní imprese 1, barevná fotografie, 2008

4/ Petr Klukan: Vodní imprese 2, barevná fotografie, 2008

5/ Petr Klukan: Zrod života 1, barevná fotografie, 2015

6/ Petr Klukan: Zrod života 2, barevná fotografie, 2015

 

 

 

Petr Klukan (2. 4. 1961 v Jihlavě) vystudoval Přírodovědeckou fakultu UJEP Brno (RNDr.). V současnosti pracuje jako novinář v Jihlavských listech. Fotografuje od patnácti let. Původně jako fotoamatér. Je členem Horáckého fotoklubu Jihlava a Unie výtvarných umělců České republiky-Spolku výtvarných umělců Vysočiny. Dosud uskutečnil deset samostatných výstav, první v roce 1988.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 23 Březen 2018 11:38 )  

Jan Dočekal

Jan Dočekal

historik umění, výtvarník, publicista

* 12. července 1943 v Třebíči

Vyučil se frézařem, studoval dějiny umění a estetiky, byl dělníkem, technologem, reklamním výtvarníkem, obchodním ředitelem v tiskárně, učitelem výtvarné výchovy.

Vydal: Grafika Maxe Švabinského (Muzeum a galerie Dačice, 2001), Všední věci / Za prahem umění (Amaprint-Kerndl, Třebíč 2004), Recenze Texty Rozhovory (Amaprint-Kerndl, Třebíč 2005), Rozhovory 2005 – 2013 (Amaprint-Kerndl, Třebíč 2014), je editorem knihy vzpomínek a básní Vlastimil Toman - Životní cesta (Amaprint-Kerndl, Třebíč 2015).   

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB