Dopisy od Šárky Radové (ve verších)

 

Šárka-Radová portrétLze ještě na konci druhé dekády třetího tisíciletí písemně přátelsky komunikovat ne pouze navyklou dopisovou formou, ale i básnickým textem? Bezpochyby ano. Teprve veršováním, které ani nemusí být mistrovské, si uvědomujeme bohatství mateřského jazyka a nezbytnost úcty k němu.

 

 

 

S keramičkou a sochařkou Šárkou Radovou (nahoře na snímku Vojtěcha Marka) jsem se poprvé setkal před koncem léta ve čtrnáctém roce. V třebíčské galerii Malovaný dům měla výstavu s malířem a grafikem Františkem Hodonským.

 

Šárka-Radová pozvánka-k-výstavě-ve-Velkých-Losinách-plakát

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Občas si se Šárkou Radovou (Š.R.) napíšeme. Náměty se zpravidla dotýkají její aktuální tvorby a výstav. Asi před rokem jsem se odhodlal k poslání odkazu na své haiku vyšlé na webu Literárních novin. Naše dopisování se náhle změnilo. Nadále si píšeme jen občas a látka dopisů je fakticky táž. Ale text často bývá v jiné formě, ve verších. V odpověď na mé haiku z přírody tehdy poslala své haiku ze života:    

 

 

Haiku mne baví,

mám-li nápad, budu psát,

co hlava poví.

Je málo času

na vše, co má člověk rád.

Kéž půjdou k ďasu

věci plonkové.

Všemi hrstmi život brát

je tak lákavé!

 

 

Brzy následovalo další haiku, „všednodenní“:

 

 

Letní větříček,

těžká práce s motykou

kolem kytiček

Celou neděli

mne záda bolet budou,

milý příteli.

 

 

… a dvakrát haiku s největší přiléhavostí, ze sochařských sympozií…

 

 

V Kalinovu

 

 

Vítr smetá prach

po horách jílu líně

z rozježděných drah.

Má ruka vděčná

nechává otisk v hlíně.

Pec nekonečná.

V nebeském moři

komíny se ztrácejí,

tonou tam v modři.

Dva čápi znova

do výšky se vracejí,

do Kalinova.

 

 

V Berouně

 

 

Kámen ubývá

ta socha v něm ukrytá

tvary odkrývá

socha se jen zdá

zbyla dlátem rozrytá

písku hromada

 

Potom jsme užili veršů jako prostředníků praktické záležitosti. Řečeno jinak: Bylo to zábavné veršování s dobrým výsledkem. Minulý rok, na konci jara, dostal jsem od Š. R. elektronickou poštou pozvánku na vernisáž výstavy konané s titulem Inspirace papírem v Ruční papírně ve Velkých Losinách. Vystavovali dva umělci, ale na pozvánce byl reprodukcí díla uveden jen jeden. Reagoval jsem verši:

 

 

Jen to mně nedá pokoje

proč dva na světlo kráčí

leč jeden zve obrazem

Snad zrcadlí to rozbroje?

tak jeden obraz stačí?

To je mým dotazem.

 

 

Š. R. v odpovědi napsala s vtipnou smířlivostí vůči kolegovi: „ ... je starší, je muž, je profesorem." Ale pořadatel uznal chybu. Bezprostředně vydal nový plakát s platností od prvního dne výstavy (nahoře: Pozvánka a plakát k výstavě ve Velkých Losinách). Na vernisáž už byly pozvánky rozeslané. Š. R. mně k tomu sdělila:

 

 

Až lhostejně se včera e-mail tvářil,

že pozvánka je..., není jak má být

Však tváří v tvář úsměvům se plán zdařil.

Hle plakát barvami je plně syt!

 

 

Když jsem později Š. R. pochválil verše a připojil, ať je vydá knižně, odezva přišla týž den:

 

 

 

Vážený pane, jste vnukem dnešní doby? 

Ta chce mít všechno snadno, rychle, levně.

A vydat sbírku? Proč? Komu? Kam? A coby?

Pár rýmů pro radost jsem přece psala zjevně.

Myšlenko, když se sneseš do papíru,

kdybych tě stokrát barvou zmalovala,

nerozletíš se nikam do vesmíru,

na to jsi krátká, plytká, hloupá, malá.

Má práce chce po mne tolik potu, času

a básníci se jarem s Múzou honí…

Já umažu ji hlínou, její krásu!

Ne ne, ta není pro mne, nejsem pro ni!

 

 

Závěr zprávy o básnickém psaní Šárky Radové bude truchlivý. Je to báseň, již přednesla loni v červnu na neformálním pietním rozloučení se sochařem Olbramem Zoubkem:

 

 

Jdi vpravo až na konec Salmovskou ulicí

tam stojí dům, jakých jsou tisíce v Praze.

Však ve dvoře svým očím věř sochy živoucí,

desítky postav tam tančí na podlaze.

Ať hrdinové ze Sofokla, nebo víly

tam svého sochaře  čekají stále,

vznešeným gestem strnulí, jak by snily,

rok, sto let, věčnost celou, ještě dále.

Za velkým oknem židle v prázdné hale

tam dvacet pět let bývali Besedníci.

Olbrame, já vím, že s námi budeš stále,

rok, sto let a věčnost celou, nehynoucí.

 

 

 

Ukázka z tvorby:

Šárka-Radová StěnaŠárka-Radová SpojenciŠárka-Radová Lezci

 

 

 

 

 

 

Šárka-Radová Garden-party

 

 Popisky:

1/ Šárka Radová: Stěna, porcelán, výška 35 cm, 2012. foto Vojtěch Marek

2/ Šárka Radová: Spojenci, kamenina, kov, výška 60 cm, 2005. Foto: archiv autorky

3/ Šárka Radová: Lezci, kamenina, výška 30 cm, 2009. Foto: archiv autorky

4/ Šárka Radová: Garden party, kamenina, výška 110 cm, 2010. Foto: Vojtěch Marek

 

 

 

 

 

 

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 02 Březen 2018 13:58 )  

Jan Dočekal

Jan Dočekal

historik umění, výtvarník, publicista

* 12. července 1943 v Třebíči

Vyučil se frézařem, studoval dějiny umění a estetiky, byl dělníkem, technologem, reklamním výtvarníkem, obchodním ředitelem v tiskárně, učitelem výtvarné výchovy.

Vydal: Grafika Maxe Švabinského (Muzeum a galerie Dačice, 2001), Všední věci / Za prahem umění (Amaprint-Kerndl, Třebíč 2004), Recenze Texty Rozhovory (Amaprint-Kerndl, Třebíč 2005), Rozhovory 2005 – 2013 (Amaprint-Kerndl, Třebíč 2014), je editorem knihy vzpomínek a básní Vlastimil Toman - Životní cesta (Amaprint-Kerndl, Třebíč 2015).   

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB