Poklona vyseknutá pořadatelům výstav „na venkově“

Stará-radnice-ve-Žďáru-nad-SázavouVětšinu lidí, snad prý jich je až devět set devadesát devět promile, se nikdy nejde podívat na výstavu výtvarného umění, protože je to nezajímá. Zbývající jedno promile, věříme-li číslu statistiky, není s to vytvořit dav, který by učinil z výtvarných interiérů trvalé lidské shromaždiště. (vlevo: Stará radnice ve Žďáru nad Sázavou. V přízemí se nachází Galerie stejného jména. Foto: archiv autora)

 

 


Však dobře tomu tak. K vnímání umění je zapotřebí klidu. Ale počítejme. Běžné okresní město, jemuž se v centru říká venkov, má zhruba pětadvacet třicet tisíc obyvatel. Uvažovanou tisícinou z nich, onou, která má vedle jiných zájmů v oblibě návštěvy výtvarných výstav, je pětadvacet třicet místních obyvatel. Hrstka. Výstavní síně jsou zpravidla ve státní správě, nebo jsou organizacemi aktivními se státním příspěvkem. Soukromým galeriím s proměnnými výstavami budiž provolána sláva. Jsou výjimečné a obdivuhodné.


Zůstaňme u okresních měst, u galerií spravovaných státem a těch, jimž jsou rozpočtově přidělovány státní příspěvky. Během roku připraví v jednom místě šest sedm, třeba i dvacet výstav. Pro příznivce umění, jichž je všude jen pár desítek, jsou významnou, rozhodně nepostradatelnou menšinou naší kultury. Vernisáže bývají příjemnou a začasto dobře navštívenou událostí. Omílané jedno promile vyskočí při nich na radostné promile dvě. Vernisáže ale bývají v zařízeních vpravdě kulturních bezplatné, takže tržbu na vstupném nezvyšují. Mívám často kritické připomínky k lecčemus v přítomné kultuře, ale ve shrnutí chovám obdiv k možnostem, kterých se dostává výtvarné veřejnosti ve smyslu jejích zálib. Snad mnohý z ní jde s důvěrou k poznání vyjádřenému Janem Bauchem: Umění je rozum a cit a moudrost, byť i sebepošetilejší. Přesto se však umění nedá vypočítat ani předvídat ani vymyslet. Umění je věčný pokus překročit všechny hranice a tato odvaha je zdrojem krásna. A připojme moudrost (není má):        Umělci budou existovat tak dlouho, dokud na ně bude někdo věřit.


Učiním krok z obecného do určitého. Co je výše napsáno, týká se úplnou měrou Žďáru nad Sázavou, tamější příspěvkové organizace města s názvem Kultura Žďár. Výstavy koná ve třech interiérech, v Galerii Stará radnice, v Malé galerii na Staré radnici a ve vestibulu Městského divadla (příležitostně ještě v kině Vysočina). Plán tohoto roku obsahuje dohromady na dvě desítky výstavních akcí. Ve Žďáru nad Sázavou je generace trvající tradice výtvarné tvůrčí činnosti. Z posledních  třiceti až padesáti let to byli respektive jsou skláři Jan Beránek, František Vízner, Jaroslav Svoboda, Monika Vosyková, Petr Hora, Jaroslav Wasserbauer, malíři Miroslav Roštínský, Jindřich Zezula, Růžena Magni, sochaři Rostislav Magni, Zdeněk Macháček a fotografové Miroslav Matoušek, Antonín Kanta, Ivo Holán. Dvacátý sedmý rok je zde činný regionální spolek Unie výtvarných umělců Klub výtvarných umělců Horácka.


Návštěvnost výstav rozhodující měrou ovlivňuje domicil autora. Na místní a v oblasti působící je vyšší. Je to důsledek života „na venkově“. Mnozí se s mnohými znají, jde-li se zde na výstavu, ví se, kdo je vystavujícím, jak se představil minule, co lze nyní očekávat. Pro výstavy zdejších autorů, a v širším měřítku i členů Klubu výtvarných umělců tvořících mimo Žďár, má pořádající Kultura Žďár jedno z hledisek v registraci životních výročí umělců. Teď jsou v Galerii Stará radnice v městském centru díla tří letošních jubilantů, členů Klubu výtvarných umělců Horácka – kreslířky a grafičky Jany Zabloudilové (* 6. 7.1953), malíře Bořivoje Pejchala (* 28. 12.1953) a šperkaře a tvůrce kovových objektů Miroslava Štěpánka (* 7. 1.1953).


Co mají společného? Rok narození (přitom Štěpánek je od Pejchala bez deseti dnů o rok starší), působiště na Vysočině, ve Žďáru nad Sázavou respektive ve Velkém Meziříčí, a členství ve zmíněném Klubu. Výtvarnými prostředky jsou vzájemně příbuzní v základním smyslu, jejich projev tkví v prvním rozlišení v kresebném umění, počátečním bodem jejich tvorby je kresba, u Zabloudilové bodem často definitivním. Ale je tu ještě jedna sdružující veličina, těsný vztah k formální jednoduchosti. K ní nelze přistoupit z momentálního rozhodnutí, vyžaduje cestu, zkušenost. Východiska jsou lineární, v procesu práce rozličně variovaná. U Zabloudilové v propracovaném plošném geometrickém řádu, u Pejchala v kombinacích minimalistických náčrtů s detailním zpracováním barevné plochy, u Štěpánka ve striktní stručnosti křivek a trojrozměrných těles dle principu konstruktivismu.

 

 

Ukázka:

Bořivoj-Pejchal Barevné-hemženíJana-Zabloudilová Křížem-krážemBořivoj-Pejchal Slunce-na-zahradě

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Miroslav-Štěpánek PrstenJana-Zabloudilová Odkrývání-vrstevMiroslav-Štěpánek Náramek

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Popisky:

1/ Bořivoj Pejchal: Barevné hemžení, olej a kombinované techniky, 50 x 50 cm, 2018 Foto: Bořivoj Pejchal

2/ Jana Zabloudilová: Křížem krážem, kresba perem tuší, 42 x 30 cm. Foto: archiv autorky

3/ Bořivoj Pejchal: Slunce na zahradě, olej a kombinované techniky, 70 x 70 cm, 2018. Foto: Bořivoj Pejchal

4/ Miroslav Štěpánek: Prsten, nerez, achát. Foto: archiv autora

5/ Jana Zabloudilová: Odkrývání vrstev, kresba perem tuší, 59 x 42 cm. Foto: archiv autorky

6/ Miroslav Štěpánek: Náramek II, nerez, měď. Foto: archiv autora

 

 

Jana Zabloudilová, kresby, grafiky, Bořivoj Pejchal, obrazy, Miroslav Štěpánek, šperky a objekty, Galerie Stará radnice ve Žďáru nad Sázavou, pořadatel Kultura Žďár ve spolupráci s Klubem výtvarných umělců Horácka. Výstava trvá do 4. března 2018, otevřena je v úterý až pátek od 10. do 12. a od 14. do 17. hod, v sobotu a v neděli od 14. do 17. hod. 

 

                     

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Sobota, 10 Únor 2018 09:39 )  

Jan Dočekal

Jan Dočekal

historik umění, výtvarník, publicista

* 12. července 1943 v Třebíči

Vyučil se frézařem, studoval dějiny umění a estetiky, byl dělníkem, technologem, reklamním výtvarníkem, obchodním ředitelem v tiskárně, učitelem výtvarné výchovy.

Vydal: Grafika Maxe Švabinského (Muzeum a galerie Dačice, 2001), Všední věci / Za prahem umění (Amaprint-Kerndl, Třebíč 2004), Recenze Texty Rozhovory (Amaprint-Kerndl, Třebíč 2005), Rozhovory 2005 – 2013 (Amaprint-Kerndl, Třebíč 2014), je editorem knihy vzpomínek a básní Vlastimil Toman - Životní cesta (Amaprint-Kerndl, Třebíč 2015).   

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB