Dagmar Benešová: Proměny; kniha fotografií objektů a veršů

Email Tisk PDF

 

Dagmar Benešová portrétLze milovat věci?. Jak zbytečná je to otázka. Nepochybně je to možné. Intenzívně. V marši civilizace stále intenzívněji. Dříve tomu bylo tak, že člověk, přemýšlel-li o cestě k své nezávislosti, uvědomoval si nutnost, stát se individuem, jež bude stát za svým konáním, ponese za sebe plnou zodpovědnost. Dnes kdekdo dychtí, stát se entitou. Pátrá po možnosti vyproštění se ze závislosti na evidentním světě lidských činů. Vyhledává ponor do důvěrné spojitosti s věcmi. (vlevo Dagmar Benešová, foto: Jan Dočekal)

 

 

 

Dagmar Benešová napsala před lety v textu Můj flirt s uměním: Okouzlena monumentálními díly Adrieny Šimotové a Mikuláše Medka jsem začala hledat své vlastní výtvarné vyjádření… Litinovou desku objevenou na staveništi a instalovanou na stěně v obýváku, kterou jsem doplnila mačkaným bílým papírem, přijímali „novátorští“ umělci nevěřícně. Jak se to jmenuje?, ptali se podle mě zcela nepřípadně. Zelená v modré, odpovídala jsem a pásla se na jejich znechucení. Zrezivělé kovové předměty a mačkaný papír byly mojí doménou. A v pozdějším textu říká: Fascinuje mě démon proměny. Všechno se neustále mění. Mění se svět i lidé, mění se i věci. Některé doslouží, stane se z nich nepotřebný odpad a jsou odhozeny na smetiště. Staré, rezavé, nepotřebné krámy. Co taky s nimi? Já mám pro ně slabost. Přátelím se s nimi. Věřím v jejich proměnu a znovuvzkříšení, hledám pro ně novou identitu. 

 

Jisté staré věci, běžně nepotřebné, jsou pro Dagmar Benešovou žádané. Z aspektu egodeismu dokonce nepostradatelné. Pro ni nejsou němé. Hovoří k ní kódovaným jazykem. V čase své užitné existence měly vymezenou funkci, ale ztratily ji zestárnutím. Inovačními technologiemi byly odsouzeny k zániku na hromadě veteše. Benešová je svou výtvarně-filozofickou prací nijak zvlášť neupravuje, nevytváří z nich nic odlišného. Jen něco „přistřihne“ na požadovanou míru, dvě věci spojí v jednu. Věcem, o nichž praktik řekne, že jsou haraburdím, propůjčuje rozměr subjektivních vizi naplněných duchovními procesy. Z optického hlediska zůstávají jednoduchými objekty poznatelného původu.

 

Již ve fázi prvního autorčina dotýkání a mentálního vstupování do jejich vzhledu jsou podněty k vzniku doprovodných básnických textů. Proti jednoduchosti objektů jsou ideou, jazykem i formou vytříbené, z gruntu kreativní. Vzniká originální spojení předmětu vzkříšeného k nové existenci s osobitým básnickým projevem. „Hotové věci“ nenadále mávají imaginární perutí obrazotvornosti. I my můžeme slyšet jejich šeptanou řeč k oslavě stálosti dočasnosti.    

 

Kde se Benešové hmotná tvorba nachází z hlediska souvislostí vývinu tvůrčí kultury? Kam ji můžeme zařadit? V roce 1914 „vytvořil“ Marcel Duchamp (1887 – 1968), francouzský dadaistický a surrealistický malíř žijící v Americe, novátorské dílo. Byla to obyčejná Sušička lahví z galvanizované oceli. O dva roky později ji signoval a tím povýšil na umělecké dílo. Malíř Robert Motherwell, surrealista a abstraktní expresionista, prohlásil, že Sušička je tím nejzajímavějším, co bylo v roce 1914 v sochařství vytvořeno. Onen prostý kus byl později druhově označený jako readymade. Uměním se stal vlastně jen z energie výtvarníkova výběru. O tomto průmyslovém výrobku, věci z ulice, Duchamp tehdy řekl, že je protijedem k tomu, čemu dal nálepku síť umění. O tři roky později obeslal anonymně výstavu dalším readymade, Fontánou, sériovým pisoárem z porcelánu. Čím se lišil od původní zdravovědné věci? Jak mohl být povýšen na nivó uměleckého díla? Duchamp jej položil na podložku, podepsal fiktivním jménem R. Mutt a napsal letopočet. Fontána však vystavena nebyla, po dobu trvání výstavy zůstala skryta za závěsem. Autor nebyl odhalen. Původní pisoár se nedochoval. Po sedmačtyřiceti letech, roku 1964, Duchamp autorizoval několik replik. Dnes jsou rozptýlené po nejvýznačnějších světových uměleckých muzeích.

 

Za readymade jsou už stovku let označovány artefakty z předmětů běžné potřeby, jimž autor dal nové kontexty. Readymade můžeme chápat také ve smyslu konfrontace každodenního objektu s institucionálním kontextem, rovněž jako radikální popření funkce obrazu. Readymade lze charakterizovat i jako „dílo“ intelektuální provokace, jako antiumění, či jako umění z druhé ruky (secondhand art). Podstatou readymade je skutečnost, že bylo již jednou vytvořenou věcí s účelem zcela mimo umění. Bylo nalezeno jako neosobní předmětem. Propůjčení úlohy umění se mu dostalo pouze tím, že je jako umění prezentováno a je o něm takto uvažováno. Duchamp měl smysl pro ironii a svými readymade, tak to řekl, dosáhl popření možnosti definovat umění. Avšak readymade se své definice dočkalo. V zápalu buřičské spolupráce ji napsali velikáni surrealismu André Breton a Paul Éluard.

 

 

Zkrácený doslov s titulem Mlčenlivé věci mluví verši ke knize Dagmar Benešové Proměny. Nakladatelství Andrea Sasínová – Šuplík, Brno, 2017, 38 stran, ilustrace Dagmar Benešová.           

 

 

Dagmar Benešová titulní strana

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Dagmar Benešová, Proměny, titulní strana. Foto: Jan Dočekal

 

 

zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Marcel_Duchamp#D.C3.                                

http://www.artslexikon.cz/index.php?title=Readymade

 

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 19 Leden 2018 13:14 )  

Jan Dočekal

Jan Dočekal

historik umění, výtvarník, publicista

* 12. července 1943 v Třebíči

Vyučil se frézařem, studoval dějiny umění a estetiky, byl dělníkem, technologem, reklamním výtvarníkem, obchodním ředitelem v tiskárně, učitelem výtvarné výchovy.

Vydal: Grafika Maxe Švabinského (Muzeum a galerie Dačice, 2001), Všední věci / Za prahem umění (Amaprint-Kerndl, Třebíč 2004), Recenze Texty Rozhovory (Amaprint-Kerndl, Třebíč 2005), Rozhovory 2005 – 2013 (Amaprint-Kerndl, Třebíč 2014), je editorem knihy vzpomínek a básní Vlastimil Toman - Životní cesta (Amaprint-Kerndl, Třebíč 2015).   

 



banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB