Ferdinand Staeger, německý malíř z Vysočiny


 

Ferdinand StaegerNarodil se ve čtvrté čtvrtině 19. století v německé rodině v Třebíči na Vysočině. Vystudoval malířství. Uznávaným umělcem se stal v Mnichově. Byla mu dopřána dlouhověkost, zemřel v devadesáti šesti letech v bavorském Waldkraiburgu.  Než v roce 1908 odešel do Německa, dokončil zde své největší dílo – fresky v kostele sv. Tomáše v Nýrsku na Šumavě. Dnes je Ferdinand Staeger (3. 3. 1880 – 11. 9. 1976), o něm je řeč, v rodné zemi téměř zapomenut. (vlevo: Ferdinand Staeger. Foto: archiv autora článku)

 

 

V letech 1894 až 1896 navštěvoval odbornou školu textilního návrhářství v Brně, pak, do roku 1902, Uměleckoprůmyslovou školu v Praze, kde byl žákem profesorů Jiřího Stibrala, Emanuela Krescence Lišky a Jakuba B. Schikanedra. Ve škole se seznámil s o dva roky starší studentkou Sidonií Springerovou z Bučnice u Teplic nad Metují, s níž se po studiích oženil.

 

Zamiloval si starou Prahu s jejími paláci, zahradami, mosty a tichými zákoutími Malé Strany. Jsou to motivy Staegerových raných kreseb, obrazů a grafických listů v hlubotiskové technice leptu, kterou užíval již od mládí nejraději. Ilustroval Nerudovy Malostranské povídky a verše Jaroslava Vrchlického, kreslil pro Topičův humoristický časopis Švanda Dudák a pro Zlatou Prahu. V roce 1903 žil s manželkou ve Vídni, pak opět v Praze. V roce 1907, bylo mu dvacet sedm let, dostal výjimečnou zakázku od knížete Viléma Hohenzollernského, zhotovení fresek v kostele sv. Tomáše v Nýrsku, v městě ležícím „pod posledními výběžky Královského hvozdu, kde řeka Úhlava vystupuje z hlubokého sevřeného Hamerského údolí“. Staeger Nýrsko znal, měl tam přítele Hanse Watzlika (*). Monumentální dílo dokončil o rok později. V duchu realistické tradice zobrazil náměty ze života Krista. Není to pochopitelně Staegerova dílo nejvýznamnější, dimenzemi však převyšuje všechna ostatní. Široce rozvrženou kompozicí, akcentovanou monumentální kresebností a střízlivým koloritem již ukazuje na pozdějšího mnichovského Mistra.

 

Po dokončení nýrské práce Staeger odchází spolu s manželkou do Mnichova. Tam záhy navazuje kontakt s redakcí časopisu Jugend (Mládí) a stává se jejím výtvarným spolupracovníkem. Poměrně rychle probouzí zájem uměnímilovné veřejnosti a sklízí příznivý ohlas nejpřednějších představitelů odborné kritiky. S Bavorskem spojil, až na krátký návrat do rodné Třebíče v první půli 30. let a nedlouhý válečný pobyt v Polsku, více jak šedesát let života.

 

Prestižní časopis Deutsche Kunst und Dekoration (Německé umění a dekorace), vydávaný od druhé poloviny 90. let 19. století v Darmstadtu, věnoval v roce 1920 Staegerovi obsáhlý příspěvek Richarda Braungarta s titulkem Nové práce Ferdinanda Staegera. Text je doplněn reprodukcemi jedenácti Staegerových perokreseb, dvou barevných kreseb a jedné rytiny z německých, českých a rakouských sbírek. Braungart píše o Staegerově tvorbě mj.: "Staegerovo umění ve vedení linií, jeho kresba a především duše v jeho listech je od základu německá… Stromy a domy, mraky a hory, lidé a zvířata jsou si rovni, žádných rozdílů nezná a proto vše, co si oko představí, obejme se stejnou láskou. Smrkové větve, veverka, která se k tomu váže, tráva a květiny, kameny a listy, vše vnímá umělec jako je Staeger právě tak důležitě, klade důraz na pečlivost… Ne vždy je Staeger idealistou jako v těchto a jim podobných listech. Každopádně by bylo mylné nazvat ho optimistou. Neboť jsou od něj práce, na kterých jsou ostré, nebo ostře bolestné výkřiky z války, pocity postav válečné fantazie, ve které snad je alegorie celé minulosti, potopa ideálů urozených a svatých… Jak smrtelně vážný může být Staeger až u hluboké tragedie."

 

Po první světové válce Staeger pilně ilustroval soudobé i starší literární autory. Vytvořil původní série kreseb a akvarelů k dílům Adalberta Stiftera (Barevné kameny, 1920), Eduarda Mörika (Štutgartský skřítek, 1920), Josepha von Eichendorffa (Poslední hrdina z Marienburgu, 1922) a jiných prozaiků a básníků. V roce 1931 vychází v Mnichově monografie Ferdinanda Staegera od Konrada Muschlera. Staeger je hodnocen jako mnichovský malíř s projevem typickým pro mistrovství německých realistických malířů té doby. Později byl označován za malíře mystického realistu.

 

Při třebíčském pobytu v letech 1932 a 1933 Staeger namaloval soubor obrazů. Osm z nich bylo zde pak vydáno v barvotiskové pohlednicové sérii s přebalem pod označením "Prof. Ferdinand Staeger: 8 OBRAZŮ Z TŘEBÍČE A OKOLÍ" a s plamenným průvodním slovem od Arnošta Tvarůžka. Jsou to: Skála nad Kočičinou v Třebíči, Z údolí u Vladislavi, Ze slavických lesů, Z Lorenzových sadů v Třebíči, Zně u Třebíče, Pohled k Čiměři z Výhonu ve Vladislavi, Oráč u Třebíče při svačině, Z kostela sv. Martina v Třebíči. Přiřadíme-li k těmto malbám z let krize několik juvenilií se zdejšími náměty, bude to vše, co s nejlepším svědomím lze označit za Staegerovu tvorbu inspirovanou rodným krajem. Někteří patriotští publicisté označovali v minulosti v nadšeném vytržení četné Staegerovy perokresby a grafické listy s tematikou podhorské krajiny za díla s ohlasy vzpomínek na Vysočinu. Jakoby nevěděli nic o Staegerově oblibě podalpského kraje Horního Bavorska, kde ostatně třináct let žil a tvořil. Smiřme se s tím, že Staeger našel již v mládí v Bavorsku nový domov, že se stal z vlastní volby umělcem německým, že není zhola nic přehnaného na závěrech soudobých německých kritiků, kteří našli u Staegera výslovné prvky německého malířského novoromantismu. Ke svému moravskému původu se však Staeger nepřestal s hrdostí hlásit. Svědčí o tom i základní informace obsažená u jeho hesla v archivu Bavorských státních malířských sbírek: "Geboren 3. März 1880 im Trebitsch (Mähren)". Morava jako rodná země nedostala se jistě do textu náhodou a lze s velkou pravděpodobností předpokládat, že podobu svého hesla ovlivnil sám Staeger.

 

V objektivním hodnocení Staegerova výtvarného díla není možné odhlédnout od skutečnosti, že byl malířem, který nezůstal neovlivněn, byťsi jen na krátkou dobu, ideologií třetí říše. V té době namaloval obrazy s názvy Stráž SS, Jsme dělní vojáci, Politická fronta ad. V roce 1974 uspořádala Kunstverein, Frankfurt am Main (Umělecká jednota, Frankfurt nad Mohanem) výstavu pod názvem Kunst im 3. Reich, Dokumente der Unterwerfung (Umění v třetí říši, Dokumenty podmanění). Citovaná Staegerova plátna byla zařazena do výstavního souboru. Zmiňuje se o nich rovněž Berthold Hinz ve své publikaci Die Malerei im deutschen Faschismus (Malířství v německém fašismu), vydané v Mnichově ve stejném roce.

 

Po vybombardování Mnichova Staeger přesídlil v polovině května 1945 do podhůří Alp, do Penzbergu v Horním Bavorsku, zhruba šedesát kilometrů jižně od Mnichova. Tam žil třináct let. Po smrti manželky v roce 1958 se přestěhoval do Waldkraiburgu u Mühldorfu na Innu, kde později jeho ateliér navštívila anglická královna Alžběta II. při oficiální návštěvě Německa. Zemřel před jednačtyřiceti roky, 11. září 1976, v bavorském Waldkraiburgu.

 

(*) Hans Watzlik (1879 v Dolním Dvořišti-1948 v Tremmelhausenu), výrazná osobnost novodobé německy psané literatury na Šumavě. Stal se ředitelem školy v Nýrsku. Do literatury vstoupil v roce 1913 novelami "Im Ring des Ossers", za román "Der Pfarrer von Dorlnoh" byl oceněn Československou státní cenou. Do češtiny byl přeložen především výběr jeho "Šumavských pověstí". V roce 1945 byl z Šumavy odsunut do Německa.

 

Ukázka tvorby:

Ferdinand Staeger Oráč u Třebíče při svačiněFerdinand Staeger Z kostela sv. Martina v TřebíčiFerdinand Staeger Z Lorenzových sadů v Třebíči

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ferdinand Staeger Žně u TřebíčeFerdinand Staeger portrét v stáříFerdinand Staeger Pohled k Čiměři z Výhonu ve Vladislavi

 

 

 

 

 

 

 

 

Popisky:

1/ Ferdinand Staeger: Oráč u Třebíče při svačině, olejomalba, první polovina 30. let 20. století. Foto: archiv autora článku

2/ Ferdinand Staeger: Z kostela sv. Martina v Třebíči, olejomalba, první polovina 30. let 20. století. Foto: archiv autora článku

3/ Ferdinand Staeger: Z Lorenzových sadů v Třebíči, olejomalba, první polovina 30. let 20. století. Foto: archiv autora článku

4/ Ferdinand Staeger: Žně u Třebíče, olejomalba, první polovina 30. let 20. století. Foto: archiv autora článku

5/ Ferdinand Staeger v stáří. Foto: archiv autora článku

6/ Ferdinand Staeger: Pohled k Čiměři z Výhonu ve Vladislavi, olejomalba, první polovina 30. let 20. století. Foto: archiv autora článku

 

 

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Ferdinand_Staeger

Katalog k výstavě Münchener Maler im 19./20. Jahrhundert (Geburtsjahrgänge 1871–1900), Sechster Band, Landschreiber-Zintl, Bruckmann.

Dopis datovaný 16. září 1996, odeslaný autoru článku Dr. Ilse von zur Mühlen, vědeckou pracovnicí Bayerische Staatsgemäldesammlungen.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Jan Dočekal

Jan Dočekal

historik umění, výtvarník, publicista

* 12. července 1943 v Třebíči

Vyučil se frézařem, studoval dějiny umění a estetiky, byl dělníkem, technologem, reklamním výtvarníkem, obchodním ředitelem v tiskárně, učitelem výtvarné výchovy.

Vydal: Grafika Maxe Švabinského (Muzeum a galerie Dačice, 2001), Všední věci / Za prahem umění (Amaprint-Kerndl, Třebíč 2004), Recenze Texty Rozhovory (Amaprint-Kerndl, Třebíč 2005), Rozhovory 2005 – 2013 (Amaprint-Kerndl, Třebíč 2014), je editorem knihy vzpomínek a básní Vlastimil Toman - Životní cesta (Amaprint-Kerndl, Třebíč 2015).   

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB