Ferdinand Staeger, německý malíř z Vysočiny



 

Ferdinand StaegerNarodil se ve čtvrté čtvrtině 19. století v německé rodině v Třebíči na Vysočině. Vystudoval malířství. Uznávaným umělcem se stal v Mnichově. Byla mu dopřána dlouhověkost, zemřel v devadesáti šesti letech v bavorském Waldkraiburgu.  Než v roce 1908 odešel do Německa, dokončil zde své největší dílo – fresky v kostele sv. Tomáše v Nýrsku na Šumavě. Dnes je Ferdinand Staeger (3. 3. 1880 – 11. 9. 1976), o něm je řeč, v rodné zemi téměř zapomenut. (vlevo: Ferdinand Staeger. Foto: archiv autora článku)

 

 

V letech 1894 až 1896 navštěvoval odbornou školu textilního návrhářství v Brně, pak, do roku 1902, Uměleckoprůmyslovou školu v Praze, kde byl žákem profesorů Jiřího Stibrala, Emanuela Krescence Lišky a Jakuba B. Schikanedra. Ve škole se seznámil s o dva roky starší studentkou Sidonií Springerovou z Bučnice u Teplic nad Metují, s níž se po studiích oženil.

 

Zamiloval si starou Prahu s jejími paláci, zahradami, mosty a tichými zákoutími Malé Strany. Jsou to motivy Staegerových raných kreseb, obrazů a grafických listů v hlubotiskové technice leptu, kterou užíval již od mládí nejraději. Ilustroval Nerudovy Malostranské povídky a verše Jaroslava Vrchlického, kreslil pro Topičův humoristický časopis Švanda Dudák a pro Zlatou Prahu. V roce 1903 žil s manželkou ve Vídni, pak opět v Praze. V roce 1907, bylo mu dvacet sedm let, dostal výjimečnou zakázku od knížete Viléma Hohenzollernského, zhotovení fresek v kostele sv. Tomáše v Nýrsku, v městě ležícím „pod posledními výběžky Královského hvozdu, kde řeka Úhlava vystupuje z hlubokého sevřeného Hamerského údolí“. Staeger Nýrsko znal, měl tam přítele Hanse Watzlika (*). Monumentální dílo dokončil o rok později. V duchu realistické tradice zobrazil náměty ze života Krista. Není to pochopitelně Staegerova dílo nejvýznamnější, dimenzemi však převyšuje všechna ostatní. Široce rozvrženou kompozicí, akcentovanou monumentální kresebností a střízlivým koloritem již ukazuje na pozdějšího mnichovského Mistra.

 

Po dokončení nýrské práce Staeger odchází spolu s manželkou do Mnichova. Tam záhy navazuje kontakt s redakcí časopisu Jugend (Mládí) a stává se jejím výtvarným spolupracovníkem. Poměrně rychle probouzí zájem uměnímilovné veřejnosti a sklízí příznivý ohlas nejpřednějších představitelů odborné kritiky. S Bavorskem spojil, až na krátký návrat do rodné Třebíče v první půli 30. let a nedlouhý válečný pobyt v Polsku, více jak šedesát let života.

 

Prestižní časopis Deutsche Kunst und Dekoration (Německé umění a dekorace), vydávaný od druhé poloviny 90. let 19. století v Darmstadtu, věnoval v roce 1920 Staegerovi obsáhlý příspěvek Richarda Braungarta s titulkem Nové práce Ferdinanda Staegera. Text je doplněn reprodukcemi jedenácti Staegerových perokreseb, dvou barevných kreseb a jedné rytiny z německých, českých a rakouských sbírek. Braungart píše o Staegerově tvorbě mj.: "Staegerovo umění ve vedení linií, jeho kresba a především duše v jeho listech je od základu německá… Stromy a domy, mraky a hory, lidé a zvířata jsou si rovni, žádných rozdílů nezná a proto vše, co si oko představí, obejme se stejnou láskou. Smrkové větve, veverka, která se k tomu váže, tráva a květiny, kameny a listy, vše vnímá umělec jako je Staeger právě tak důležitě, klade důraz na pečlivost… Ne vždy je Staeger idealistou jako v těchto a jim podobných listech. Každopádně by bylo mylné nazvat ho optimistou. Neboť jsou od něj práce, na kterých jsou ostré, nebo ostře bolestné výkřiky z války, pocity postav válečné fantazie, ve které snad je alegorie celé minulosti, potopa ideálů urozených a svatých… Jak smrtelně vážný může být Staeger až u hluboké tragedie."

 

Po první světové válce Staeger pilně ilustroval soudobé i starší literární autory. Vytvořil původní série kreseb a akvarelů k dílům Adalberta Stiftera (Barevné kameny, 1920), Eduarda Mörika (Štutgartský skřítek, 1920), Josepha von Eichendorffa (Poslední hrdina z Marienburgu, 1922) a jiných prozaiků a básníků. V roce 1931 vychází v Mnichově monografie Ferdinanda Staegera od Konrada Muschlera. Staeger je hodnocen jako mnichovský malíř s projevem typickým pro mistrovství německých realistických malířů té doby. Později byl označován za malíře mystického realistu.

 

Při třebíčském pobytu v letech 1932 a 1933 Staeger namaloval soubor obrazů. Osm z nich bylo zde pak vydáno v barvotiskové pohlednicové sérii s přebalem pod označením "Prof. Ferdinand Staeger: 8 OBRAZŮ Z TŘEBÍČE A OKOLÍ" a s plamenným průvodním slovem od Arnošta Tvarůžka. Jsou to: Skála nad Kočičinou v Třebíči, Z údolí u Vladislavi, Ze slavických lesů, Z Lorenzových sadů v Třebíči, Zně u Třebíče, Pohled k Čiměři z Výhonu ve Vladislavi, Oráč u Třebíče při svačině, Z kostela sv. Martina v Třebíči. Přiřadíme-li k těmto malbám z let krize několik juvenilií se zdejšími náměty, bude to vše, co s nejlepším svědomím lze označit za Staegerovu tvorbu inspirovanou rodným krajem. Někteří patriotští publicisté označovali v minulosti v nadšeném vytržení četné Staegerovy perokresby a grafické listy s tematikou podhorské krajiny za díla s ohlasy vzpomínek na Vysočinu. Jakoby nevěděli nic o Staegerově oblibě podalpského kraje Horního Bavorska, kde ostatně třináct let žil a tvořil. Smiřme se s tím, že Staeger našel již v mládí v Bavorsku nový domov, že se stal z vlastní volby umělcem německým, že není zhola nic přehnaného na závěrech soudobých německých kritiků, kteří našli u Staegera výslovné prvky německého malířského novoromantismu. Ke svému moravskému původu se však Staeger nepřestal s hrdostí hlásit. Svědčí o tom i základní informace obsažená u jeho hesla v archivu Bavorských státních malířských sbírek: "Geboren 3. März 1880 im Trebitsch (Mähren)". Morava jako rodná země nedostala se jistě do textu náhodou a lze s velkou pravděpodobností předpokládat, že podobu svého hesla ovlivnil sám Staeger.

 

V objektivním hodnocení Staegerova výtvarného díla není možné odhlédnout od skutečnosti, že byl malířem, který nezůstal neovlivněn, byťsi jen na krátkou dobu, ideologií třetí říše. V té době namaloval obrazy s názvy Stráž SS, Jsme dělní vojáci, Politická fronta ad. V roce 1974 uspořádala Kunstverein, Frankfurt am Main (Umělecká jednota, Frankfurt nad Mohanem) výstavu pod názvem Kunst im 3. Reich, Dokumente der Unterwerfung (Umění v třetí říši, Dokumenty podmanění). Citovaná Staegerova plátna byla zařazena do výstavního souboru. Zmiňuje se o nich rovněž Berthold Hinz ve své publikaci Die Malerei im deutschen Faschismus (Malířství v německém fašismu), vydané v Mnichově ve stejném roce.

 

Po vybombardování Mnichova Staeger přesídlil v polovině května 1945 do podhůří Alp, do Penzbergu v Horním Bavorsku, zhruba šedesát kilometrů jižně od Mnichova. Tam žil třináct let. Po smrti manželky v roce 1958 se přestěhoval do Waldkraiburgu u Mühldorfu na Innu, kde později jeho ateliér navštívila anglická královna Alžběta II. při oficiální návštěvě Německa. Zemřel před jednačtyřiceti roky, 11. září 1976, v bavorském Waldkraiburgu.

 

(*) Hans Watzlik (1879 v Dolním Dvořišti-1948 v Tremmelhausenu), výrazná osobnost novodobé německy psané literatury na Šumavě. Stal se ředitelem školy v Nýrsku. Do literatury vstoupil v roce 1913 novelami "Im Ring des Ossers", za román "Der Pfarrer von Dorlnoh" byl oceněn Československou státní cenou. Do češtiny byl přeložen především výběr jeho "Šumavských pověstí". V roce 1945 byl z Šumavy odsunut do Německa.

 

Ukázka tvorby:

Ferdinand Staeger Oráč u Třebíče při svačiněFerdinand Staeger Z kostela sv. Martina v TřebíčiFerdinand Staeger Z Lorenzových sadů v Třebíči

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ferdinand Staeger Žně u TřebíčeFerdinand Staeger portrét v stáříFerdinand Staeger Pohled k Čiměři z Výhonu ve Vladislavi

 

 

 

 

 

 

 

 

Popisky:

1/ Ferdinand Staeger: Oráč u Třebíče při svačině, olejomalba, první polovina 30. let 20. století. Foto: archiv autora článku

2/ Ferdinand Staeger: Z kostela sv. Martina v Třebíči, olejomalba, první polovina 30. let 20. století. Foto: archiv autora článku

3/ Ferdinand Staeger: Z Lorenzových sadů v Třebíči, olejomalba, první polovina 30. let 20. století. Foto: archiv autora článku

4/ Ferdinand Staeger: Žně u Třebíče, olejomalba, první polovina 30. let 20. století. Foto: archiv autora článku

5/ Ferdinand Staeger v stáří. Foto: archiv autora článku

6/ Ferdinand Staeger: Pohled k Čiměři z Výhonu ve Vladislavi, olejomalba, první polovina 30. let 20. století. Foto: archiv autora článku

 

 

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Ferdinand_Staeger

Katalog k výstavě Münchener Maler im 19./20. Jahrhundert (Geburtsjahrgänge 1871–1900), Sechster Band, Landschreiber-Zintl, Bruckmann.

Dopis datovaný 16. září 1996, odeslaný autoru článku Dr. Ilse von zur Mühlen, vědeckou pracovnicí Bayerische Staatsgemäldesammlungen.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 01 Prosinec 2017 12:33 )  

Jan Dočekal

Jan Dočekal

historik umění, výtvarník, publicista

* 12. července 1943 v Třebíči

Vyučil se frézařem, studoval dějiny umění a estetiky, byl dělníkem, technologem, reklamním výtvarníkem, obchodním ředitelem v tiskárně, učitelem výtvarné výchovy.

Vydal: Grafika Maxe Švabinského (Muzeum a galerie Dačice, 2001), Všední věci / Za prahem umění (Amaprint-Kerndl, Třebíč 2004), Recenze Texty Rozhovory (Amaprint-Kerndl, Třebíč 2005), Rozhovory 2005 – 2013 (Amaprint-Kerndl, Třebíč 2014), je editorem knihy vzpomínek a básní Vlastimil Toman - Životní cesta (Amaprint-Kerndl, Třebíč 2015).   

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB