V knize Čas psychopatů autoři občas střelí od boku


Honzák výřez přebal„Kreativita je dcerou Intuice, matkou Umění a sestrou Šílenství… Mám za to, že každý z nás často něco jiného říká, něco jiného dělá, něco jiného si myslí, něco jiného chce a něco jiného skutečně potřebuje.“ Radkin Honzák

 

 

Víc než třísetstránková kniha Radkina a Františka Honzákových (psychosomatika doplněného historikem) má dva podobně rozsáhlé Oddíly. Prvý Co byste měli vědět o psychopatech sestává z 11 kapitol Cas-psychopatuod (známějšího) Radkina Honzáka, druhý (Psychopati v našich dějinách) představuje kapitol 15 a ty jsou společnou prací Radkina a Františka Honzákových – s tím, že lékař je pouze autorem dvou lidských profilů, a to Záviše z Falknštejna a podvodníka Harry Jelínka.

 

Ostatní portréty? Svatého Vojtěcha, arogantního Přemysla Otakara II., krvavé řezníky Žižku a Trencka, Valdštejna, loupežníka Babinského, prokurátora Josefa Urválka i další osobnosti představuje Honzák František, přičemž Radkin na jeho texty jinde odkazuje.

 

A například v případě pověstného vraha, který dožil jako zahradník v klášteře, vychází právě z historikovy verze. Oproti tomu jinde a sám analyzuje některé dějinné momenty, nu, snad až moc ležérně. Má na to možná i nárok (ta dlouholetá praxe), ale sám by s odstupem uznal, že to občas chtělo hlubší průzkum. - Tak například Jiří Kajínek nemusí přece být vrah, jak se však na straně 117 jednoznačně předpokládá. Je-li jím a zabíjel-li v borských serpentinách, nelze však určitě dát nálepku tří psychopatů ostravským policistům, kteří si s Kajínkem zrealizovali společné „selfíčko“. To se objevilo nejpozději letos na internetu a Radkin Honzák jím nepřípadně doplňuje konstatování Christiny Pattonové, podle něhož by neměli být za psychopaty automaticky považováni veškeří příslušníci profesí, v nichž se bezprostředně reaguje na jakákoli ohrožení (tzv. first responders) - a to navzdory tomu, že někteří bezpochyby (pozitivně působícími) psychopaty jsou.

 

Radkin Honzák umí vyprávět, ale tentokrát mohl pár historek možná vynechat. V knize Čas psychopatů naštěstí stanul na statných ramenou svých dvou významných kolegů Roberta Hara a Kevina Duttona. Jejichž postoje k operování s pojmem psychopat se ovšem vzájemně liší. Jak? Mladší Dutton (*1967) uznává i přínosné a sociální, chcete-li prosociální psychopaty-altruisty.

 

Jistěže ne všichni, ale část policistů, aktivních vojáků, záchranářů či hasičů spadá, ať už se nám to líbí nebo ne, právě do kategorie psychopat, nicméně... Nelze se nicméně než ptát, proč pole, ke kterému pojem přiléhá, nezúžit. Neuděláme to – a regulérním psychopatem bude kdekterý výtečný chirurg. Ba i hrdinný dobyvatel Měsíce Neil Armstrong, který se během tamního přistání zachoval extrémně chladnokrevně a až flegmaticky, přičemž podal roboticky bezchybný výkon.

 

Chyba ovšem nebude ani tak na straně ostříleného Radkina, který za pár měsíců oslaví osmdesátku, ale ve vágních definicích okolo psychopatie i dalších poruch, jejichž výčtem kniha začíná. Například František Koukolík (kterého Radkin Honzák uctivě cituje) pracuje s termínem deprivant - a i mimo to se brodíme přehršlí diagnóz, které občas splývají a nejsou nikdy zcela dokazatelné. V praxi to možná některým lékařům ani nevadí, nicméně tyto diagnózy jsou dosti nestabilní a měnívají se, přičemž otázkou zůstává, kolikrát a kdy se původně jednalo o omyly.

 

Je to, uznávám, těžké a ve prospěch autora dodejme, že hned úvodem knížky upozorní na neexistenci nemocí v oblasti psychiatrie. Ta totiž má PORUCHY a jejich příčiny bývají fakticky předmětem pouhých hypotéz. Psychiatři se jistě snaží, ale nikdy se ani tak neví s jistotou, je-li léčba optimální. A proč ne? Protože psychiatrie ubíhá slepými uličkami o něco častěji než jiné obory.

 

Co je kupříkladu schizoidní porucha osobnosti?

 

Skutečně byl jejím typickým představitelem kreativní gymnaziální profesor Jakub Hron? Honzák uvádí několik příkladů Hronem vymyšlených českých novotvarů a realizovaných jím zlepšováků, ale to jest vše a... A nevyplývá zde z ničeho, že byly Hronovy reakce emotivně oploštěné. Což je však podstatnou charakteristiku schizoidní poruchy.

 

Od ní se liší porucha paranoidní – a ta nám už je přiblížena lépe; až na to, že dotyčné přiblížení kazí zbytečný odstavec o jistém Honzákově sousedovi, který využíval na své zahradě ohniště (což dělám sem tam taky).

 

Honzák tvrdí, že hrozily požáry, ale já sám trochu pochybuji, že byl soused jen pro touhu pálit klestí paranoik. Autor jej nicméně do příslušné kapitoly vřazuje, ba nazývá jej beze všech skrupulí rovnou pyromanem. Je, vím, éra sběrných dvorů, což je úctyhodné, avšak muž libující si v ohních šel, řekl bych, jednodušší, staletími prověřenou cestou.

 

Jen o stránku dál se Honzák dosti lacině pouští také do prezidenta republiky a vysmívá se ochranným rámům na Pražském hradě. Z nějakého důvodu se domnívá, že je hradní pán instaloval ne snad z obav o návštěvníky, ale z obav o sebe. Protože je paranoidní. Já sám si ovšem v této souvislosti (a skutečně) vzpomínám, jak se náš prezident bez váhání vyjádřil v tom smyslu, že nikdy necítil strach. Takže ano, proč ne, Miloše Zemana lze označit za psychopata. Honzák to na konci knihy nepřímo i udělá, nu dobrá..., ale proč mu tedy vytýkal ony rámy, když se praví psychopati nikdy nebojí; a proč na jiném místě psychopatii volně váže k poklonkováním Pekingu a Moskvě? Ale ano, taktéž paranoia může být součástí psychopatova profilu, jenže nic naplat, ve výsledku kniha působí stejně, jako by obsahovala úlitby propagandě.

 

Honzák probírá i histriónství, ale ani zde bych si nevsadil, že je ideálním příkladem té poruchy zrovna Ferda Mestek, skutečná postava známá z Haškovy povídky. Že byl recesista, který nechal naráz vyhrávat tři dechovky, o tom nepochybujme, ale že byl jednoznačně histrión, bych se tvrdit neodvážil.

 

Ale jak řečeno, nebude tohle správné vytýkat autorovi, když již sama psychiatrie jako věda... se chová, ehm, poněkud uhýbavě a podle vzorce „vlastně nakonec nevíme nic“.

 

Jak to zívá i z analýzy další z poruch, a to poruchy narcistické; a zde si Honzák pro změnu dloubl do milenky Lva Trockého. Opakovaně malovala autoportrét a zdůvodnila to: „Protože jsem často sama a protože jsem subjekt, který znám nejlépe.“

 

Zní to, věřím, logicky, avšak Honzák opět ví své - a jen dodá: „Zapomněla dodat – a který obdivuju nejvíc.“

 

Ve výčtu poruch následují „závislá“ a „úzkostná“ porucha osobnosti, ale nejsložitější to je s poruchou „anankastickou“. Protože jí postižení nepoznají, že jim něco je, a nevyhledávají pomoc. Právě tím se také už blíží pravým psychopatům.

 

Opakovaně, ba nutkavě například něco kontrolují – a ani si to neuvědomují.

 

Ale spějme ještě o kousek dál - a i Honzák uznává, že tzv. emočně nestabilní porucha se na „impulzivní“ a „hraniční“ dělí zbytečně.

 

Oba typy se v praxi – s výjimkami - překrývají. Jak ovšem autor dospěl k tomu, že do této kategorie náležela také Liz Taylorová, netuším, a pouhý postřeh o osmi jejích manželstvích přece nelze brát za dostačující argument. Nebo ano?

 

Konečně se dostáváme k tzv. antisociální poruše. S psychopatií víceméně splývá, byť Honzák přece oponuje: „Člověk s antisociální poruchou osobnosti nemusí být psychopat a psychopat nemusí být antisociální osobnost.“

 

Zřejmé je nejméně jedno: Antisociální lidé až geniálně lžou, neumí vnímavě spolupracovat, manipulují s jinými a jde o extrémní egocentriky. Ještě podstatnějším aspektem podobné osobnosti, který ji místo k autismu jaksi vrhá do společnosti, je však touha po moci. A potřeba nadřazenosti i absolutní účelovost jednání. Nu, dobrá; ale kudy tedy vede čára mezi psychopatem a člověkem s „antisociální poruchou“?

 

A kde dělit poruchu, kterou bychom měli odsoudit, a tu, již NASA u kosmonautů fakticky vítá? A zkrátka a dobře, nakonec jsem se raději utekl pobavit do druhé, faktografičtější části svazku, kterou napsal historik.

 

MUDr. Radkin Honzák, CSc. (*30. března 1939) je psychiatr, psychoterapeut a popularizátor medicíny a letos osobně načetl svou audioknihu Chcete se stát psychiatrem?!

 

Je autor četných populárně-vědných i odborných publikací vč. Psychosomatické prvouky.

 

PhDr. František Honzák (*16. dubna 1949) je historik a v letech 1977-1990 byl redaktorem Albatrosu. Potom působil v kontrarozvědce a roku 1993 založil nakladatelství Libri a stal se jeho šéfredaktorem. Je autorem dětských komiksových knížek Odysseova dobrodružství v trojské válce a Odysseova dobrodružství při návratu domů i spoluautor Encyklopedie špionáže, ale i mnoha dalších encyklopedických děl (Státy a území světa, Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918).

 

 

Radkin a František Honzákovi: Čas psychopatů.

Galén. Praha 2018. ISBN 978-7492-384-5

 

 

Ukázka:

Všimli jste si, že jsme se pozvolna dostali na kluzký svah. Kreativita nemusí sloužit jen dobru, hravost a ztráta zábran může vést do krajů, kde náhle už nelze uhlídat choutky po uspokojení centra libosti. Že jsme zatím do koktejlu vlastností nepřimíchali ani agresi, ani misantropii vyrůstající z nedostatku empatie, ani narcistické sebepředvádění, ani predátorské choutky. S každou další ingrediencí se stává z roztomilého společníka čím dál nebezpečnější tvor. Člověk, který dokud vás bude potřebovat, bude velice milý, pokud mu nebudete příliš překážet, nemusí z principu chtít škodit, ale pokud se stanete někým, kdo mu stojí v cestě, budete dlouho litovat, že jste se s ním potkali.

 

Jako vtip to může pobavit: Přijde muž s krásnou ženou do klenotnictví, společně pro ni vyberou diamant za půldruhého milionu korun. Když dojde na placení, vezme muž šekovou knížku a vyplní šek na celou sumu. Prodavač se na něj s obavami dívá, ten zákazník je mu neznámý, vidí ho poprvé. Muž okamžitě postřehne, co prodavači táhne hlavou, a říká mu: „Pane, vidím, že máte obavy, že tento šek není krytý, viďte? Dobře, uděláme následující. Dnes je pátek a banky mají zavřeno, ponechejte si ten šek i šperk. V pondělí, až budete moci ten šek nechat proplatit, pošlete ten šperk mojí přítelkyni. OK?“

 

Prodavač se uklidní, v pondělí chce nechat šek proplatit, banka jej ale zamítne, že není krytý. Okamžitě volá o problému zákazníkovi, a ten mu odpoví: „ten šek můžete zahodit. Už jsem se s ní vyspal.“

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

Ivo Fencl

Ivo Fencl foto Eva Smolíková

(16. 4. 1964 v Plzni) Labilní i silná (souběh) osobnost, která se realizuje prvořadě psaním, ale i četbou. Bude vám vykládat, že tvoří jen kvůli jisté Jorice (své femme fatale), ale máme podezření, že těch důvodů skrývá víc.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB