Povídky Otakara Batličky v komiksech Petra Barče


pribehy-statecnych výřezByl to spisovatel Ivan Binar (*1942), kdo dal v lednu 1970 malíři Petru Barčovi onen tip. „Poslyš, možná bys mohl zpracovat některé povídky Otakara Batličky, stáli by o to v časopise Rychlé šípy.“

 

 

Takový časopis tenkrát existoval, ale Foglar jej brzy nestačil zaplňovat, takže od čísla 8 přibyly články. Redakce chápala, že to není cesta, a tak se rozhlížela Evropou i u nás po dalších komiksech. A v rámci toho navrhl (dobrý „kšeftman“) Bohumil Jírek (1935-1981), že převede do scénářů třicet let staré povídky nacisty zavražděného Oty Batličky (1895-1942). A právě Binar mu doporučil svého přítelepribehy-statecnych Petra Barče (1941-2017).

 

Pro tohoto malíře zakázka představovala příjem deset tisíc korun měsíčně, což byly tenkrát slušné peníze, a v srpnu 1970 byly zveřejněny první z adaptovaných příběhů. V tu chvíli se mohla zdát cesta tvůrcům se otevírající takřka nekonečná, neboť v Batličkově pozůstalosti leželo okolo 150 textů.

 

Petr Barč už byl takový, že k práci přistupoval extrémně odpovědně - a úvodem letos vydané knihy Příběhy statečných se následkem toho můžeme dočíst i následující:

 

„Pro povídku Dobrý tip hledal inspiraci na dostizích v pražské Chuchli. Kvůli příběhu Na ploché dráze bylo nafotografováno snad sto snímků ze skutečných závodů na pražské Markétě a poté mu figuranti ještě hráli jednotlivé postavy.“

 

Pro situace si Barč navíc vyráběl papírové rekvizity a kupříkladu tropickou přilbu nakreslil rozfázovanou ze všech stran. Pro příběh Potápěč Oliver Ward pak dokonce vytvořil papírový skafandr o velikostním poměru 1:1 - a nasadil jej statistovi rovnou na hlavu a nafotil jej v nejrozličnějších potřebných pozicích.

 

Co víc, Barč hledal předlohy také v ilustrovaných časopisech, ukládal si výstřižky a vhodné situace se mu dařilo snímat i z filmů běžících v televizi. A výsledky podobných anabází? Jak uvidíme, někdy sporné.

 

Tak či onak ale bylo v letech 1970-1971 zveřejněno v ostravském PULSU - a sešitech Rychlé šípy - 58 stránek dle celkem sedmnácti Batličkových povídek. Tou prvou je Les duchů, dvě poslední z června 1971 se jmenují Otrávený šíp a Dobrý tip a dotyčné komiksy se vynořovaly s dvouměsíčními odstupy. Dodnes je můžete nalistovat v šesti číslech časopisu 4-9, ale hned nato byly Rychlé šípy zakázány.

 

Není to ovšem vše. Čtyři další seriály podle Batličky o osmnácti stranách (Ocelová hrobka, Podivín, Proroctví staré Metuny a Mittenova hvězda) už zůstaly nepublikovány – i máme tím 21 příběhů na šestasedmdesáti stránkách.

 

A pak jsou tu tři povídky jen Barčem rozpracované a pět jich zůstalo docela nehotových. Proč, bude řečeno, ale za mnoho hovoří už to, že Ocelovou hrobku přetavil do komiksu pro Pionýr 12/1968 již Bohumil Konečný. – Přenesme se nicméně z éry socialismu přes sametový převrat, kdy čas trhl oponou, a na žádost nakladatelství Toužimský a Moravec začal díky tomu Mistr Barč znovu připravovat Batličkovy příběhy. Podle tehdejších zákonů totiž práva na Otakarovo dílo vypršela již roku 1992.

 

V červnu 1993 byla v měsíčníku Skaut-junák zveřejněna Barčova adaptace povídky Válečná lest a roku 2002 se tucet historií zaskvělo v publikaci Sázka v klubu AGS. Rok nato zveřejnilo dvojčíslo Mých prvních novin (2-3) povídku Mittenova hvězda, byť se předloha pro kreslený seriál nehodila, ale současně byl Barč poněkud raněn. Roku 2003 totiž vyšla prvá knižní verze Příběhů statečných - a bez jeho účasti. Ačkoli původně s ním počítali. Nahrazen byl Jiřím Petráčkem a Michalem Kociánem a další práce na seriálech následkem toho na několik let pozastavil.

 

Oproti tomu v aktuálně vydaných Příbězích statečných vše kreslil jen on. A jde o čtyřiadvacet komiksů, i když tři poslední Voláme Hurst…, Na vlně 57 metrů a Potápěč Oliver Ward nacházíme spíše jen v náznacích.

 

Na prostředním z nich přesto Petr Barč udělal v letech 2002-2003 dosti práce a v červenci 2003 využil dokonce jako figuranty otce a syna Jaroslava a Jana Čvančarovi; a taky tyto jejich snímky si dnes můžeme prohlédnout.

 

2.

Krátce teď nahlédněme i do studie Vladimíra Prokopa o Petru Barčovi. Malíř se narodil ve znamení skopce dne 19. dubna 1941 a noviny mu první kresbu otiskly již roku 1950. Od pětapadesátého studoval na škole uměleckých řemesel v Brně, ale v druháku byl vyloučen. V dubnu 1957 nezvládl ani zkoušky na Státní uměleckou školu v Uherském Hradišti, ale nedal se a v září 1958 se přihlásil do přípravky k vysokoškolskému studiu na Výtvarné škole Václava Hollara v Praze na Vinohradech. Jenže už koncem listopadu studia zanechal a jako malíř dekorací nastoupil do Slezského divadla v Opavě. V letech 1959 a 1960 se Barč dvakrát zkusil dostat na Akademii výtvarných umění. V dubnu 1960 byl uznán zcela neschopným vojenské služby a „navždy vymazán z evidence“, jak to charakterizuje Prokop. V létě roku 1961 odešel z divadla i navzdory tomu, že mu ředitel vyhrožoval prokuraturou. Roku 1962 se zkusil pro změnu dostat na Uměleckoprůmyslovou školu v Praze, ale opět marně. V listopadu téhož roku se stal malířem dekorací v ostravském Divadle Petra Bezruče, ale roku 1963 byl přece přijat na UMPRUM. A tehdy také natočil tři zajímavé filmové grotesky Kamarádi z mokré čtvrti, Malíř reklam a Muž proti muži.

 

Oženit se Petr Barč sice ještě nestačil, ale 5. října 1963 se stal otcem. 9. listopadu 1967 mu pak povolili přestup na vytouženou Akademii a mezi jeho spolužáky a přátele náleželi třeba Kurt Gebauer či Milan Knížák. A „velice mnoho“ dalších osobností. 18. června 1969 se stal akademickým malířem.

 

3.

Už předtím Barč oslovil Foglara. Chtěl pokračovat v Rychlých šípech, ale tady jej předběhl Marko Čermák. Roku 1970 zemřel malíři otec. Téhož roku vytvořil dvojí známé Omalovánky Rychlých šípů, artikl dodnes víc než úspěšný a sháněný.

 

V časopise Tramp se roku 1970 mimo jiné objevily dva jeho komiksy dle Otakara Batličky Divoká píseň prérie a Zkáza škuneru Hanah, ale zveřejnil tu i Velkej vandr alias autobiografický kreslený seriál o putování do Prčice, které omylem skončilo v Kralupech, kde bydlili dobří autorovi přátelé František a Marta Kouřilovi.

 

9. července 1971 se Barč konečně oženil. Od roku 1972 jako ilustrátor spolupracoval se Sedmičkou pionýrů. Od roku 1973 byl členem Svazu českých výtvarných umělců a tou dobou už prodával obrazy Národní galerii. Pragmaticky dělal kariéru a Vladimíru Prokopovi stálo za zmínku, že roku 1974 vytvořil i pár kreseb pro seriál Třicet případů majora Zemana.

 

I jinak se angažoval, ačkoli z ryzí vypočítavosti, a jako vyznamenaný umělec se 27. května 1975 setkal na Pražském Hradě s prezidentem.

 

Roku 1977 napsal práci o Foglarovi Ježek v kleci a ti druzí, ale na vydání patrně nebyla šance, takže dílo prostě zaslal přímo spisovateli.

 

Teprve roku 1980 vysoudil honoráře za poslední Batličkovy povídky z přelomu šedesátých a sedmdesátých let a připomeňme, že také uzavřel smlouvu s vdovou po Batličkově synovci. Směl díky ní kreslit jeho povídky exkluzivně až do roku 2012 a například komiksy v časopise Kometa od Jiřího Grbavčice porušily tudíž autorská práva.

 

Roku 1982 se Petr Barč rozvedl. Na podzim 1985 vyhrál konkurs na post scénografa Slezského divadla v Opavě. Vytvořil zde do roku 1991 přes čtyřicet výprav. Ale roku 1990 mu zemřela matka a zřejmě i to jej nasměrovalo zpátky do Prahy.

 

Barč trpěl jednou manickou, ne-li patologickou obsesí. Takřka vše, co vytvořil, dál zdokonaloval a metamorfoval; a tak začal roku 1991 předělávat i vlastní adaptace Batličkových povídek. A nebyl bohužel schopen poznat, že ty inovace umělecky zaostaly za původními verzemi.

 

Barč například nově nepoužíval atypické komiksové panely a nekomponoval stránky odvážně. Naopak se ukáznil. Někdejší vitalita nebyla znát a na pozadí kreseb mizí ke škodě výsledku veškerá vegetace. Tady už jen podotkněme, že rozpracované a neuveřejněné příběhy, které Barč dokončil teprve po roce 1989, nepovažuje Vladimír Prokop (a plným právem) za „druhé verze“.

 

Několik let po převratu se Barč uchytil v nakladatelství Toužimský a Moravec a mezi roky 1993-2004 ilustroval takřka padesát bigglesovek. Kupříkladu však i Žíznivé stádo (1998) Maxe Branda či Bělouše prérie (1998) Gabriela Ferryho. Roku 1999 taky přepracoval Foglarův komiks Svorní gambusíni a později dělal kvalitní kopie ilustrací Bohumila Konečného. Například roku 2006 tak zpracoval známý obraz Rychlé šípy ve věži kostela sv. Jakuba - a roku 2008 také Fischerovu obálku Záhady hlavolamu. Ale zvládl i „veristicky dokonalé oleje podle obálek Zdeňka Buriana,“ připomíná Prokop. A dodá, že vedle Buriana patřili k Barčovým oblíbencům i zmíněný Konečný, Lada i Sekora... a také Marie Kvěchová-Fischerová.

 

Jak Prokop uvádí, vynikal Barč „schopností analytického myšlení, měl obdivuhodnou memorickou i vizuální paměť a bez váhání rozpoznal, když byla dobová fotografie reprodukována zrcadlově obráceně. Ve své tvorbě byl až chorobným pedantem a někdy nakreslil desítky variant jediné scény. Námět neustále překresloval nebo retušoval, ale definitivně spokojený nebyl snad nikdy. Na výsledky své umělecké činnosti byl sice náležitě hrdý (a vedl si detailní záznamy, byť občas chaotické), ale současně se trápil. Trápilo jej, že nedosáhl dokonalosti, a byl pohlcován jakýmsi permanentním vnitřním neklidem.“

 

Existuje také několik rukopisných verzí jeho autobiografie. Jsou různě obsáhlé a pokaždé s akcentem na jiné události a souvislosti. Někdy se tu údaje dostávají do vzájemném rozporu. Psal tyto spontánní vzpomínky na stroji a - snad po Hrabalově vzoru - je rozstříhával a kolážově slepoval do „stylově nedefinovatelného slohového artefaktu“.

 

Měl prý rád vášnivé diskuse, ale Prokop prozrazuje, že „obapolně obohacující dialog se většinou proměnil v monolog jedné jediné pravdy. Umělcův profil by navíc nebyl úplný,“ pokračuje Prokop, „kdyby nepadla zmínka o jeho ješitnosti.“ A ta zajisté nechyběla. Rád se kupříkladu zmiňoval, které všechny význačné osoby potkal a se kterými kdy hovořil.

 

Jednopokojový pražský byt Barč zahltil obrovským archivem výstřižků a posledním jeho dokončeným obrazem stal se 13. června 2011 (podle fotografie pořízený) portrét kolegy Gustava Kruma.

 

Vedle Prokopovy studie, z níž jsem tak zaujatě citoval, obsahuje publikace Příběhy statečných ještě obdobně kvalitní esej Jaroslava Čvančary o Batličkovi. V obou případech jsou texty provázeny značným množstvím pozoruhodných fotografií. Na přípravě této knihy spolupracovali i foglarovští znalci Jiří Raba či Václav Nosek-Windy a Jaroslav Čvančara speciálně děkuje mnohým dalším živým i mrtvým. Josefu Bláhovi-Řešetlákovi, Karlu Burešovi, Janu Housenkovi Hosnedlovi i Petru Sadeckému.

 

Kniha obsahuje komiksy Ctihodný Čan Lu Čao, Divoká píseň prérie, Les duchů, Nahluchlý Sandy, Neviditelná stezka, Otrávený šíp, Uruguayský žertík (a jeho nedokončenou druhou verzi Šprýmař Tom), Zápas Nikolaje Kriščenka (dle povídky Jizvy Buda Gallowana, jejíž titul Barč převzal pro svou druhou, nedokončenou verzi), Zkáza škuneru Hanah, Na ploché dráze, Dobrý tip, Klidná ruka (tady se ovšem jedná z hlediska Batličkovy předlohy patrně o falsum), Mittenova hvězda, Na konci světa, Ocelová hrobka, Podivín, Proroctví staré Metuny, Sloní hřbitov (podle povídky Zmírající slon), Válečná lest (podle povídky Válečná píseň), Vánoce na majáku, Zlatonosné pozemky (podle povídky Zlatá zrna), Voláme Hurts..., Na vlně 57 metrů a Potápěč Oliver Ward.

 

 

Otakar Batlička: Příběhy statečných.

Podle jeho povídek kreslil i komentuje Petr Barč. Studie o autorovi kreseb Vladimír Prokop. Studie o Batličkovi od Jaroslava Čvančary. Toužimský a Moravec. Praha 2018. ISBN 978-80-7264-187-1

 

 

Ukázky z komentářů (vždy pečlivého) Petra Barče:

Povídku Na ploché dráze vydal PULS RŠ v letech 1970-71.

 

Je to jedna z dalších povídek, k nimž dodal Bohumil Jírek náramně amatérsky zpracovaný scénář, původně jen několikastránkový. Z něho bylo zřejmé, že o průběhu závodů na ploché dráze nemá ponětí. Kdyby se držel pouze Batličkovy povídky, vyšlo by mu to líp, ale on opět domýšlel a logicky nedotáhl nic z toho, co přidal ve snaze přepsat vše podle sebe. Ve scénáři smíchal závody motocyklů terénních, silničních i plochodrážních.

 

V zájmu věci jsem navštívil závodiště v Praze na Markétě a byl závodům přítomen. Následkem toho jsem vedl s Bohumilem Jírkem korespondenci (kritickou, navrhující změny), dokud scénář nepřeformuloval tak, aby se držel pravidel a stylu závodění. I přesto v seriálu některé omyly zůstaly a činí jej nepravdivým.

 

Nastalý nedostatek času pro dodání do časopisu mě nutil k vlastním zásahům (např. přidání nebo zvětšení obrázků, jiné jejich seřazení) tak, aby příběh vydal na potřebný počet deseti stránek a naplnil tak celé číslo Rychlých šípů.

 

Ušití horkou jehlou je také na materiálu vidět. Nicméně přesto je práce označena autorsky Bohumilem Jírkem a v této podobě též v Pulsu vyšla. Jinak to ani možné nebylo.

 

Nová verze není k dispozici, jen pro knihu Sázka v klubu AGS byly do seriálu na několika listech vloženy nové obrázky nebo místy upřesněny ty staré - a přibylo pár nových upřesňujících textů, což se jevilo nezbytným, aby seriál vůbec mohl být použit...

 

Na konci světa

Opět to byly nepozornost, chvat či cokoliv jiného, co vyvolalo problém. Šlo o nelogickou a tudíž stěží názorně zobrazitelnou situaci. Přitom klíčovou, kdy si hrdina opaří nohy a kus těla vařící vodou z kotlíku, co stojí na zemi. Ten je převržen a opaří mu právě nohy... Pro děj a pointu je však zapotřebí rozsáhlých opařenin.

 

Způsobem, jak to scénáristicky popsal B. Jírek, k tomu nemůže dojít a nelze takovou situaci zobrazit věrohodně. Není to prostě možné. Z převrženého kotlíku by si člověk mohl opařit nanejvýš boty.

 

Kdyby se B. Jírek podíval na Batličkův text, odhalil by nesmysl, který mi předepsal v domnění, že se to nějak nakreslí.

 

Později jsem povídku četl (nebyla mi dostupná dříve) a tato situace je Batličkou líčena jinak, totiž logicky a technicky proveditelně. Znalec díla B. Jírek to pominul... V povídce se vaří voda v kotlíku – přistoupí hrdina Last a nabere z něj vodu do jiné nádoby. S ní jde mimo ohniště, nádobu s vodou nese v náručí – a když do něj narazí psi, zvrátí nádobu na sebe a opaří se po těle až k nohám.

 

Takových nedopatření a omylů je a bylo ve scénářích B. Jírka mnoho.

 

V této fázi jsem měl už scénáristické spolupráce s B. Jírkem více než dost. Komplikoval mi život, obíral o čas věčnou korespondencí a zdržoval vlastně v samotné práci. Za včasné dodání kreseb pro tisk jsem byl ale zodpovědný já. Jeho scénářů, které jsem až dosud vcelku respektoval, jsem se přestal držet. Důvodně – i když jsem s B. Jírkem jinak vycházel dobře. Bylo mi jasné, že se na mně pouze přiživuje a nemíní své pracovní postupy měnit. Nešlo mi o nějaký poloautorský podíl, ale o praxi – hladkost provedení práce.

 

B. Jírka jako scénáristu jsem od prvopočátku vůbec nepotřeboval, alespoň ne na té úrovni, kterou předváděl. Přistoupil jsem na jeho spolupráci i smluvně, avšak ve skutečnosti jsem se jeho práce přestal držet vždy, když jsem to uznal za vhodné. B. Jírek taky neprotestoval. Svým jménem podepisoval bez námitek i všechno to, co vůbec neudělal, ale co bylo mým přínosem nebo doplňkem.

 

Nová verze téhož komiks: Textově mnou kompletně přepsána, včetně kresebných doplňků a úprav, název je Otakara Batličky. Problém s kotlíkem a opařením nohou zaretušován, aby se přídavkem další epizody seriál příliš stránkově nezvětšil.

 

 

Ocelová hrobka

Pro PULS RŠ byl připraven seriál v rozsahu deseti stránek, tedy pro celý prostor časopisu jednoho čísla. Byl PULSU dodán, ale později vrácen v souvislosti s tím, že časopis Rychlé šípy byl pozastaven a posléze zrušen.

 

Titul Ocelová hrobka převzal B. Jírek od O. Batličky a ve zbytku zpracování se víceméně držel osnovy povídky, případně citátů přímých řečí z ní. Vyhotovil postupně snad dvě tři verze, počínaje nejkratší až po desetistránkovou; to vše podle toho, jak naše domluvy mezi Prahou a Ostravou kolem toho probíhaly. Postupně uznal, že je to „příběh“, který těch deset stránek unese, a zařídil se podle toho.

 

Tendencí B. Jírka bylo nic nerozvíjet, nepřidávat, ale naopak ubírat. Toto zestručnění se při úpravách textu osvědčilo. Díky škrtům získaly povídky na dynamičnosti. Ale tento postup naprosto nevyhovuje jinému typu práce – kreslenému seriálu. Autorsky si B. Jírek při psaní scénářů počínal stejně jako korektor – to znamenalo být stručný, neužívat zbytečně (podle něj) slova a být cosi jako pouhý reportér obsahu zpracovávané povídky. Některé příběhy lze pak shrnout i do tří obrázků (expozice, kolize, závěr), a to tak, aby čtenář dostal informaci o „obsahu“. Tvořivá práce má ale jiný charakter, a o té se v případě B. Jírka nedá v souvislosti se „seriály“ mluvit.

 

Nová verze komiks: Po mnoha letech jsem se pokusil příběh zhotovit znovu, ale jen v rozsahu šesti stránek. Ze zbytků původního Jírkova seriálu jsem něco užil. Zopakoval jsem např. jména hrdinů a dělal to jaksi z piety nebo pro vzpomínku na práci zmařenou zásahem seshora. Jinak jsem vše dělal po svém... Literární podobu si honorářově nenárokuji.

 

V knize Sázka v klubu AGS použil vydavatel tuto šestistránkovou verzi neboli nově zpracovanou Ocelovou hrobku. - Poznámka: Originál zbytků zachovaného scénáře B. Jírka jsem daroval panu Antonínu Rajskému z Plzně, který ale už je mrtvý. Předtím jsem si pro sebe pořídil xerox těch pár stránek.

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

Ivo Fencl

Ivo Fencl foto Eva Smolíková

(16. 4. 1964 v Plzni) Labilní i silná (souběh) osobnost, která se realizuje prvořadě psaním, ale i četbou. Bude vám vykládat, že tvoří jen kvůli jisté Jorice (své femme fatale), ale máme podezření, že těch důvodů skrývá víc.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB