Třetí díl Frommovy trilogie?



Fromm výřez přebal„Objev fenoménu přenosu měl širší důsledky, než Freud mohl vzhledem k rámci myšlení své doby sám pochopit.“ Erich Fromm

 

 

Aby se kniha Umění být lépe prodávala (byť jistě nejen proto), je v českém překladu (1994, přepracováno 2016) označena poněkud přehnaně. Jako díl trilogie, trilogie už zahrnující svazky Strach ze Fromm_přebalsvobody (1941) a Mít, nebo být? (1976). Je podobné značení přemrštěné?

 

Bezpochyby. Prokazatelně přece zde nejde o víc, než „přebytečné“ kapitoly klasického Frommova (1900-1980) Mít, nebo být?, kteréžto dílo rostlo od roku 1974 ve Švýcarsku, a autor sekvence prostě vyhodil (či vyřadil) během revize. Ale co nutno novým editorům přiznat?

 

On je i „vyřazený“ Fromm z větší části přínos a pouze ukrutný hnidopich a Vendelín tu bude chtít vypátrávat nějaké ty redundance. I na ně, pravda, došlo, o to se nehádejme, ALE za „zvlášť potřebnou“ označil autor doslovu Zdeněk Janík (*1923) čtvrtou část alias kapitoly Psychoanalýza a sebeuvědomění, Sebeanalýza a Metody sebeanalýzy.

 

Jak třeba víte, Erich Fromm fakticky „očesal“ klasickou psychoanalýzu od valné části její biologické vrstvy a zbytek aplikoval na jakési sebeuvědomování. To klade do sporu s touhou vlastnit, která ostatně je již dle Freudova mínění infantilní znak. Tedy i něco, z čeho bychom měli růst - a vyrůst, ale... Ale kolik lidí opravdu vyroste z dětských střevíců, že? Kolik z dětství vyroste natolik, že dětství zapomene v dáli za sebou, a kolik jich vyroste vedle dětství z - dosti lidstvu přirozené - touhy vlastnit?

 

To je otázka – a odpověď na ni zní, že málo. Erich Fromm se s tím problémem potýkal a brojil naprosto právem i proti příliš omezenému pojetí psychoanalýzy. A bez ostychu poukázal také na to, že se Sigmund Freud v jistý moment vzdal role konfliktu libida s egem ve prospěch konfliktu instinktu života s instinktem smrti. A ne, Freudův význam tudíž s odstupem nezůstává ani tak v objevu účinků vyvolávaných vytěsňováním sexu, ale… „Osvobozena od pout teorie libida může být podstata psychoanalýzy definována jako významný objev konfliktních tendencí v člověku,“ míní Erich Fromm; ale ať je tomu jakkoli, jeho inspirátor Freud už takřka před sto lety roztříštil přesvědčení o totožnosti lidského myšlení a bytí a zpochybnil tak vědomé myšlení a mnohé naše záměry, ba ctnosti, které odhalil jako metody odolávání vnitřní realitě... Avšak původní psychoanalýza má meze a teprve díky „jednoduchému“ Erichu Frommovi můžeme vlastně dnes pochopit, že přesahuje (užší) terapeutickou funkci. Jenže ji musíte nejprve specificky uchopit, a to také s vědomím, nakolik absurdním je domnívat se, že se v tomto slzavém údolí můžeme vyhnout bolesti a že život není bolestný již z podstaty. On totiž bolestivý je a již jen každé „prosté“ rozhodování bolí. Nebo snad ne? O tom není sporu a jenom lze diskutovat o tom, nakolik se Fromm blíží křesťanskému chápání bolesti.

 

Skepticky dozajista vnímá i návštěvy s rozvodem koketujících párů u psychoanalytika, jenž je, jak zdůrazní, fakticky směsí „gurua, vědce, otce a kněze či rabína“. Ale současně je to člověk a někdy si příslušníci dvojice „pouze“ vytvoří nová pouta. Právě s ním, s psychoanalytikem.

 

Fromm Freudovy vhledy skutečně posunul a řekl bych, že velmi správně vnímá člověka jako existenciálně bezmocnou bytost, přičemž tuto bezmocnost odmítá freudovsky redukovat na dětství. Jsme zkrátka v kosmu bezmocní dál, i když dospějeme, a jsme tací rovněž v případě, že dospějeme.

 

Ale Erich Fromm navíc varuje i před těmi pacienty, kteří v nitru ani nechtějí změnu a kteří věří, že se vyléčí prostým vedením rozhovoru. Jen málokdy je to zřejmě možné a řada lidí ostatně uchovává dva záměry, z nichž jen svrchní je vědomý. Na jednom konci stojí ti, co jsou (vnitřně) sami sebou a nic nepotlačují, na opačné straně najdeme lidi vážně nemocné a většina se ovšem životem ubírá v prostoru MEZI oběma extrémy.

 

V druhé části šestidílné knížky připomíná Erich Fromm některé překážky, které nám stojí v cestě, chceme-li především „být“, a objevíme třeba kapitolu o Triviálních řečech. Zvíme taktéž ledacos o nebezpečenstvích (lživé i podprahové) reklamy, anebo politiky (a jejích podvodů).

 

Třetí díl se věnuje schopnosti soustředit se a nerozptýleně meditovat, pátý nezdravé kultuře vlastnění, a jak Fromm tvrdí, aspoň jednu ranní půlhodinu bychom měli každý den přiznat sebeanalýze. Chápal to samé již Sigmund Freud? Patrně ano, ale například jeho dopisy Jungovi až šokují převahou politických zájmů nad vědeckými a není sporu, že je tedy tento badatel dnes poněkud idealizován, dodává Fromm. Freud totiž stvořil (vedle metody) i dosti mocnou ideologii a nepřál si nijak násilně rozprašovat své stoupence. Rozprchli by se ovšem jako husy, kdyby ve dvacátých letech náhle přiznal, že jedno z jeho základních dogmat je nesmysl.

 

Erich Fromm se pasoval na moderního Freudova vykladače, ale samo sebou nejen to: je i (židovský) sociální psycholog, sociolog, filosof, marxista a socialista. Roku 1933, jak víme, emigroval z nacistického Německa do USA, ale konec života trávil ve Švýcarsku; a shrnu-li podstatu Umění být s vydavatelem Rainerem Funkem, nemohu nevnímat, že je lidská orientace na „bytí“ nesena především snahou milovat a chápat, zatímco všude okolo je dnes posilován individuální narcismus. Umění být tu, pravda, v mnohém skutečně jen opakuje myšlenky z Mít, nebo být? a například historik a filosof Vladislav Dudák mi sdělil, že tuto knihu proto prostě odložil. „Nejde o skutečný třetí díl trilogie.“ To je možná pravda, ale...

 

Ale nejsme, a teď oponuji, ve své většině solitérně se vymykajícími filozofy, i čtemež.

 

A Fromm věru není žádný advokát askeze a orientace na „bytí“ rozhodně není rovna orientaci na „nemít nic“. Souvisí však - často - se zvědavostí a potřebou se učit, i mnohým tak tato kniha předpovídá tematiku nedávno vydané Liessmannově práce Vzdělání jako provokace.

 

Skutečné vzdělání, jak už postřehli mnozí, nikdy nebylo všeobecně potřebným a halasně přijímáno, přičemž dnes je ta samá situace ještě horší, a to zřetelně.

 

„Ani Buddha, ani proroci, ani Ježíš, ani Eckhart, ani Spinoza, ani Marx, ani Schweitzer nebyli idealisty,“ uzavírá pak Fromm. „Naopak, byli tvrdohlaví realisté a mnozí z nich pomlouváni, pronásledováni. Ne proto, že kázali o ctnosti, ale proto, že mluvili pravdu. Nerespektovali moc, tituly a slávu. Věděli, že císař je nahý, a také věděli, že moc může zabíjet pravdomluvné.“

 

 

Erich Fromm: Umění být

Překlad Vlastislava Žihlová a Milan Váňa

Doslov Zdeněk Janík

Portál 2016

ISBN 978-80-262-1105-1

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Ivo Fencl

Ivo Fencl foto Eva Smolíková

(16. 4. 1964 v Plzni) Labilní i silná (souběh) osobnost, která se realizuje prvořadě psaním, ale i četbou. Bude vám vykládat, že tvoří jen kvůli jisté Jorice (své femme fatale), ale máme podezření, že těch důvodů skrývá víc.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB