Filosof Vladislav Dudák o často nemalých maličkostech


 

Vladislav-Dudák-v-pracovně„Existuje-li Bůh, musí mít v lásce různorodost a pestrost. A musí mít potěšení z toho, že nám smrtelníkům občas pomůže tvořivě narušovat jakýkoli systém, jemuž hrozí ustrnutí.“ Autor

„Výsledky už znám, teď jen jak jsem k nim dospěl.“ Matematik Carl Friedrich Gauss

 

 

 

„Na počátku bylo slovo.“

 

Odpovídá tato klasická sentence historické pravdě? Nevím. Ale dřív, než bychom u řeky Pádu či kdekoli vybojovali řádně pádnou odpověď, spokojme se pro potřeby této reflexe s následující řečnickou otázkou. „I kdyby, pánové a dámy, nebylo, proč u slova nezačít?“

*

Ne pokaždé a nikoli ve všech případech, ale dozajista během různých filosofických průzkumů meritů světa totiž ani moc nezáleží na tom, z kterého konce cívky se pavouček úvah rozběhne po niti; a v případě knihy PhDr. Vladislava Dudáka startoval na straně slov.

 

To ovšem ještě ani zdaleka neznačí, že je jasné, kolika způsoby půjde tato tasit a užít. Ať už ve válce, nebo za míru. Svým spočinutím mohou slova naplnit celou přehršli účelů a teprve spolu s úvahami a filosofovými rozklady jsme zas my s to doputovat až do krajin plných lingvistické i jiné pestrosti. Ohromnou různorodostí ty země bezpochyby trumfnou veškerá naše očekávání. A ne pouze naše, ale nejspíš rovněž našich potomků. Již u našich dětí by se totiž povědomí o mnohočetných kontextech, do nichž lze rozličná slůvka (i hranatější slova) vetkávat, mohlo vytratit. A Dr. Vladislav Dudák?

 

Při psaní esejů oddaně myslil právě i na své potomky, a zdá se, že ani po dlouhé práci na knize neokoral a neztuhl v nehybně kontemplačním zadumání Sokrata. Nebo určitě ne dřív, než měl ze svých obran a zamyšlení okolo sebe „pěkně nastláno“. A je těch obran, upřesním, jedno sto čtyřicet čtyři.

 

Co by však přitom v podobných kapitolách zůstalo pod prsty jiného psavce banalitou či pouhým šprýmem, tady je zdárně přetaveno v sekvence jako Slovní uniforma, Magie slov, Slova cizí časem mizí, Dvojí metr slovní a Jména udíleti. A také: Stavitelé mostů, Tunel a kvantum, Anomiláčkování, (ne)Poslouchání; Potlesk, facka a zenový mistr; Kde jsou dnes lvi?, Co lze obzírati?, Kde se prostor prostírá?, Je babička fanatik?, Je mlčení zlato?, Proč ne? a jistěže i Zrcadlo a světlo v naší hlavě, což není ničím méně ani více, nežli notně spádnou kapitolou o intuici.

 

Ještě však pokračujme. A hle: Svět a světlo, život a temnota; Biflování a jiné mozku gumování; Co frčí, přefrčí; Rasismus a rusovláska, Ti nahoře, Co se tiskne a co se tečkuje, Pět teček k samozřejmosti, Tajemství nevyšmírujeme, Pojem a dojem, Madona a médium, Přítomnost mimoně, Obluda a Čumulangma, Kdy si dupnout na nestvůru, Kreatura ztrácí tvar, Mejdan na Majdanu, Papaláš a bařtipán, Mašinérie dvojího metru; Nabídka, která se neodmítá; Výjimka potvrzující pravidlo, Nadávky a urážky z příčiny slušné, Hárá ve mně vášeň pro haraburdí; Husička, pivečko a pauzička; Co je k pláči, Nostalgie; Chvátání, chtění a nestíhání; Nicnedělání a lenošení, Obrana stereotypu.

 

Jen ti slabí jsou, říkám, v setrvalém zajetí slov a nad Dudákovou knihou by to nejspíš podotkl i Umberto Eco. Jistě, vím: cítil by se svalnatější než český autor, ale ne, dodám, o příliš. A jak je to možné? – V knize Skryto ve slovech neodhalíme žádný Marco Polův milion rovin, ale i tak jejich dostatek; nu, a na dotyčných rovinách jako by se Eco a Dudák bratřili. Snad si dokonce notují a jednou věcí v lékařství či jazykozpytu vždy bude strohá a jednoznačná anatomie, generující (jistěže potřebné) slovníky (a příručky kostí), nicméně další z rovin zůstane ono nenápadné, ale přitom zcela klíčové vklínění slov do lidských bytostí. Vklínění, bez kterého bychom nemluvili, ale řvali jako zvířata v ZOO. A co si myslíte? Stává se (původní) barbar - naučený pak latině či jiné řeči – jen ubohým zajatcem civilizace a tvorem surově omezeným všemi těmi... písmeny?

 

Možná, že v některém směru ano! Uznejme to. Ale já o tom pochybuji a jistěže nejen já. To řeč přece definuje myslícího a nuance slov, to snad mohou být maličkosti, avšak chestertonovsky ohromné.

 

A je-li pak, saprlote, v podobném detailu ukryt někdy ďáblík, věřte, že tam zrovna tak přebývají bozi. Nebo aspoň jeden. On. A Vladislav Dudák charakterizuje svou práci úvodem skromně a jako nevznešené „medailony slov“. To jistě nemate a medailony tu najdeme a on chtěl připomenout, že si psaním také „bohovsky“ hrál. Ale...

 

Ale pouze slovo medailon neprobudí veškeré nutné asociace, neboť autor předestírá hotové lukulské hody, a to na orientálním koberci souvislostí. Ani v tom nejmenším se nebránil rozmanitým souborům úhlů pohledu na to, co tkví za slovy, a ať to je ukryto až za nějakými skříněmi plnými knih anebo to leží rovnou na dlani, existuje to. Díky Bohu, jindy i díky ďáblu (to když jazyk bývá špióny zneužíván ke lsti) a možná nejčastěji dík nám, lidem.

*

Vladislav Dudák (*1958) je filosof, historik a pedagog, který se stal autorem a spoluautorem učebnic (např. Základy filosofie a etiky), vysokoškolských skript (např. O poslední cestě smrtelníků; Věda, člověk, dějiny) a průvodců (např. Pražský poutník, Prahou po Vltavě, Kutnohorský poutník, Santiniho cesta za světlem). Mimo to vystupoval několik let v rozhlasovém pořadu Myšlenkování (2007-2009) a zaobíral se tady „filosofií všedního dne“. Výborem z těch úvah je další kniha, a to Myšlenkování v zahradách bohů, snílků a filosofů (2010).

 

Vraťme se však ke Skryto ve slovech. Při psaní této knihy se Dudák nechal - vedle některých filosofů, četných slovníků a časopisu Naše řeč (který roku 2017 oslavil stý ročník) - inspirovat i díly Pavla Eisnera a Karla Čapka, avšak i sloupky někdejšího ředitele Ústavu pro jazyk český Karla Olivy. Zvlášť milým mu zůstává také Tajemstvím slov Vlastimila Styblíka a řada dalších, neméně podstatných prací vč. trilogie Dušana Šlosara, publikace Václava Jamka O patřičnosti v jazyce a Brány jazykem otevírané Jiřího Marvana.

 

Ne v poslední řadě věděl při psaní taky o knize Františka Štíchy O nepřesnosti našeho vyjadřování a jistěže taky zná (i mé dětství symbolizující) knížku Bedřicha Fučíka (tehdy ještě jako autora neuváděného) a Jindřicha Pokorného Zakopaný pes (1976).

 

Mezi prameny chybí doktoru Dudákovi snad jen Ilustrovaná frazeologie Josefa Lady; ale i ta asi jen z toho důvodu, že ji má v hlavě zakutou s až přílišnou samozřejmostí.

 

Jeho kniha, dodám, se obešla úplně bez překlepů a chyb a pouze s tíží lze interpretovat co omyl tvrzení, že slovo „nestíhám“ přišlo do módy teprve po převratu, když je - jistě - doložené již v půli let osmdesátých.

 

 

Vladislav Dudák: Skryto ve slovech aneb Co nám slova vlastně říkají. Fotografie autor.

S podporou Státního fondu kultury i dalších vydalo nakladatelství Cattacan. Praha 2018. 328 stran. ISBN 978-80-907187-2-2

 

 

Z knihy:

Největším nebezpečím svobodného života není terorismus, ale postupné snižování našeho citu pro rozlišení dobrého a špatného, pravdivého a falešného. Ano, svět samozřejmě není takto černobílý (naštěstí), to ale neznamená, že je beztvarý, šedý a libovolně hodnotitelný. Může se však takovým stát, pokud nám začne být lhostejná volba slov, pokud přestaneme zkoumat a prověřovat, co se za slovy skrývá, a pokud nedokážeme rozlišit, zda nám slova pomáhají pojmenovat svět a stanovit naše místo v něm, anebo zda se „skryta za slovy“ nevytváří jen virtuální realita plná „alternativních pravd“, které se neopírají o kriticky posuzovaná fakta, ale jenom o to, co za pravdu prohlásit chceme…

 

Na první pohled se může zdát, že sousloví „dobrodružství s jazykem“ je poněkud přepjaté; vždyť přece nejde o život. Ale to je omyl. Zahrnu-li do jazyka například i jeho psanou podobu, tedy to, co se týká nikoli jen mluvnice (gramatiky), ale i pravopisu (ortografie), tedy způsobu znakového záznamu mluveného slova, můžeme si uvést jeden známý modelový případ, kdy by o život skutečně mohlo jít:

 

Odsouzenec k smrti podal ke králi žádost o milost. Stojí již pod šibenicí a tu se blíží královský posel s listinou, na niž král napsal své rozhodnutí: „Omilostnit nelze popravit.“ Co s tím? Pan král jaksi zapomněl na interpunkci. Mínil, snad: „Omilostnit, nelze popravit.“? To by odsouzenec s radostí uvítal. Anebo tu mělo znít: „Omilostnit nelze, popravit.“? Propána, krále!

 

S jazykem bývají malá dobrodružství hlavně proto, že jsou to vlastně dobrodružství s lidmi, kteří jazyk používají. Neexistují snad žádné jiné akademické otázky, které by vzbuzovaly tolik emocí i u laiků, jako otázky jazykové. Jak psát? Jak mluvit? Zda přechylovat příjmení? Kdy je nepatřičné použít anglicismus a kdy nikoli? Je na místě zjednodušit pravopis, nebo ne? Je slovakismus „až tak“ (například „až tak náročný ten úkol není“) již v současné češtině přijatelný, nebo ho stále máme považovat za chybu?

 

 

Trabant

Trabant není pouze malé vozítko zvané také „bakeliťák“ nebo „smraďoch“, kdysi vyráběné ve východním Německu. Slovo trabant totiž doslova znamená „souputník“ čili někdo, kdo někoho neustále provází, tedy „průvodce“.

 

Původně se toto slovo používalo ve středověku a hlavně v dobách třicetileté války, kdy se jako trabanti označovali členové vojenského doprovodu, obvykle nájemní žoldáci. Konec konců dnes mezinárodně používané slovo satelit, které má stejný význam jako trabant, mělo obdobný původ. Pochází z latinského satelles, což bylo označení tělesných strážců.

 

Již od středověku se ale slovo trabant používá rovněž v astrologii a astronomii. Měsíc je například „trabantem (souputníkem, rusky sputnikem) Země“. I když se nám to zdá dnes neuvěřitelné, tak tento termín používala až do druhé světové války, ale místy i později také čeština. V českém jazyce ale existuje i krásné původní slovo družice, tj. něco, co se s někým druží. Asi tak jako při svatbě pobíhají kolem nevěsty družičky. Ostatně kdysi se slovo družice používalo rovněž ve významu družka či trvalá přítelkyně.

 

Jako trabant se dříve hojněji, dnes již zřídka, nazýval i urbanistický prostor na okraji města, dnes zvaný nejčastěji satelit. V dnešních příměstských satelitech čili trabantech už asi nikdo nemá automobil trabant, ale kdyby ano, tak se o něj může opatrně opírat a pozorovat Měsíc neboli trabant Země. A za ruku se při tom může romanticky držet se svým trabantem čili životním druhem nebo družkou.

 

Ale radím vám dobře – nahlas tak svému partnerovi nebo partnerce raději neříkejte!

 

 

Ti nahoře

Asi vždycky existovalo nějaké pojmenování těch nahoře čili vrchnosti. Ve starém Řecku to byli aristoi – „ti nejlepší“. Z toho později vznikl výraz aristokracie. V devatenáctém století se zrodil snobský výraz créme de créme, do češtiny překládaný jako smetánka. A z Ameriky k nám přišlo označení VIP – very important person. Zato slovo výkvět, označující patřičně vybranou společnost, upadá v zapomnění a je nahrazováno třeba anglickým souslovím dream team. Doslova je ale „vybranou společností“ elita, neboť tento název pochází z latinského eligere, které znamená „vybírat, sbírat“.

Všeobecně se v češtině také používalo slovo honorace. To pochází z latinského slova honor čili pocta. Rozšířené je rovněž pojmenování horních deset tisíc, které ale nesmíme chápat aritmeticky. Používá se totiž například v USA, kdy do horních deseti tisíc patří nejspíš mnoho desítek tisíc lidí, tak u nás, kde horních deset tisíc tvoří nanejvýš jedna nebo dvě tisícovky obyvatel…

Některé z uvedených výrazů mohly získat ironický nádech. Tak jako když říkáme: „no jo, sešla se tam celá honorace.“ Nebo „chová se jako typická vipina“.

A za Velké francouzské revoluce se slovo aristokrat stalo téměř nadávkou. Stejně jako se za velké hospodářské krize ve třicátých letech stalo v Americe dočasně urážkou slovo bankéř. „Matce jsem namluvila, že tancuju ve striptýzovém klubu, bojím se jí přiznat, že jsem sekretářka v bance,“ zněl jeden z tehdy oblíbených vtipů, který patrně převzal i Woody Allen.

 

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

Ivo Fencl

Ivo Fencl foto Eva Smolíková

(16. 4. 1964 v Plzni) Labilní i silná (souběh) osobnost, která se realizuje prvořadě psaním, ale i četbou. Bude vám vykládat, že tvoří jen kvůli jisté Jorice (své femme fatale), ale máme podezření, že těch důvodů skrývá víc.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB