Blahoslavená žízeň jubilanta Františka Dostála



Sýs Dostál výřez přebalDala bych vám vše co mám / ale není na potvoru ramadán? (Karel Sýs)

 

 

 

Přepadnout nás mohou žízně všelikého charakteru. Po létání, po sexu, po něze. Po nikoli sprosté, ale prosté mezilidské konverzaci; anebo žízeň po místech, do jejichž středu a nikam jinam to chce upíchnout filmovací kameru, chcete-li „zmerčit“ svět z ideálního úhlu. Zrovna tak se můžete zastavit uvnitř podobné zóny s fotoaparátem a výsledek často vypoví stokrát víc než světelné roky filmovéhoSýs Dostál přebal pásu. Také František Dostál podobnou žízeň zná, ale blahoslavit svede i mnohé ty žízně další. V neposlední řadě chuť na pivo. Vyžadujete důkaz?

 

Stala se jím letos na podzim vydaná kniha s verši básníkovými, nad nimiž nakukujeme do špeluněk a výčepů, do tváří lehkonohých pinglů a skalních štamgastů, za výstřih servírky a pouze ne mezi účtenky. A jistě, také slavná EET se dá zachytit aparátem, ale neřekl bych, že se Mistr Dostál zrovna o to někdy snažil. Ostatně není již dvacátník, dělá fotky drahná léta a začínal s tím v časech, kdy se o žádné elektronické evidenci ještě nemohlo vědět. Natož pak mluvit - nade stoly hospod. Ostatně by podobné pábení nebylo tím pravým ořechovým, anebo já o tom pochybuji.

 

František Dostál slavil 21. července osmdesátiny a během života se podílel se na nějakých padesáti publikacích. Akceptovali jej na víc než tisícovce soutěžních salonů po celém světě, v Čechách i po světě uspořádal na sedmdesát výstav. Uspěl ve World Press Foto a z dvaceti samostatných jeho knih vyjmenujme aspoň následující: Trvalé bydliště (1986), Praha po sezoně (1995), Praha zezadu (1999), Praha ve společné péči obyvatel (2010), Toto město je k pronajmutí (2006), Toto město je na prodej (2006), Pražský chodník vypráví (2018), Paříž (2007), Paříž za humny (2011), Letní lidé (1996) a Fotograf žije dvakrát (2006). Roku 2014 se navíc dočkal reprezentativní monografie. Z hlediska hospodského jest ovšem reprezentativním letošní titul a navazuje po třech letech na svazek Jdeme na jedno. Nemusíte se přitom obávat, že jakkoli retušuje realitu (či některou z obvyklých dvou bradavek nějaké zde zachycené dámy). Nepomíjí ani mládí, ani nemaskuje starobu, a je fakt, že soubor Dostálových fotek nezachycuje hypermoderní svět, ale zato je krásně hrabalovský.

 

„Byl jednou jeden automat na konci světa

Zhltla ho banka – po ráji je veta,“ čtu pod úvodní fotografií.

 

Snímků, a to výhradně černobílých, najdeme v publikaci celkem 78 a v nich zakleté slastné polibky i „chlast“. Slovo mají taky biliár a lízaný mariáš. Méně tanec; zato žhnoucí hroty cigaret ano (ač se proti nim nyní brojí). V knize objevíme neméně než čtvero „tahacích“ harmonikářů i se songy na rtu, dojde i na nějaký ten gáblík a řeči lidí jako bychom slyšeli. Vidíme pak do místností, ještě než se pouklidí, a prohlížíme si fasády. Tady sedí pes a zde je na člověku patrná obezita. Je-li někdo falešný, je to vždy také člověk, nikoli foto; nicméně i faleš lidská mizí s každým douškem. A chcete spatřit zlatou Prahu, anebo do sebe házet taky pitivo krapet tvrdšího charakteru? Žádný problém. „Včas zazdít prcka to je oč tu běží / vhodnějších rozkoší nalezneš stěží,“ píše Karel Sýs a pokračuje: „Je třeba vyříkat si všechno smutné / než vyjdou kalhotky nad obzorem sukně.“ Ale je to pivo, co zde vítězí nad miliskováním i „nebezpečnějšími“ nápoji, a ostatně: „Každý lok může být poslední / každému opadne pěna dní.“

 

Kráčíme spolu s Dostálem dál a hle, poznávám hospodu U Jelínků. Jen výjimečně, ale najdeme na snímcích i děti, a ve dvou případech váhám, zda ne celebritu. Muž na stránce X totiž možná je Vladimír Jiránek a jiný na straně Y zase vypadá zrovinka jako „Vlastimilený“ Vlastimil Brodský. Ale ani František Dostál není patrně povinen znát pravdu o identitě svých objektů. Co pak říct o něm?

 

Je autodidakt! V průběhu života dostával nabídky a mohl se stát profesionálním fotografem, to však odmítal. Není ovšem rentiér a peníze si vydělávat musel: jako konstruktér. Fotil vedle toho a s mnohými se shodnu, že perfektně. V rámci té samé kvality disponuje Dostál smyslem pro humor a rovněž instinktem, který ho, jak řečeno, včas zarazí na pravém „fleku“. Na chodníku, na obrubníku, na trávníku, na ulici, na podlaze pražské putyky. Co Dostál takto vidí, to zabere a fotografuje. „Někdo zkrátka už má ten dar“, říkají a my jsme se tak spolu s Františkem DOSTÁLEM DOSTALI až do četných nanosekund zastaveného času. Do jejich nitra. - Oslavit podobné blaho nad plzeňským v hospodě je zřejmě patřičné.

 

 

Karel Sýs: Blahoslavená žízeň.

Snímky František Dostál: s výjimkou fotografie obou autorů na str. 4-5 (Karel Mevald).

Nakladatelství Jan Weber. Praha 2018.

ISBN 978-80-270-4847-2

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Ivo Fencl

Ivo Fencl foto Eva Smolíková

(16. 4. 1964 v Plzni) Labilní i silná (souběh) osobnost, která se realizuje prvořadě psaním, ale i četbou. Bude vám vykládat, že tvoří jen kvůli jisté Jorice (své femme fatale), ale máme podezření, že těch důvodů skrývá víc.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB