Návrat fenoménu Punťa



 

Punťa výřez přebal„Takže teprve letos poprvé souborně vyšel Punťa,“ raduji se jako blázen během sepisování tohoto článku. Jistě víte, kdo Punťa je.

 

 

 

Psovitý fenomén konce první republiky a začátku protektorátu (1934-1942). Tak jej tu máme zase, hurá. Ač... I takto objemný soubor je pouhým výběrem. Výborem z víc než pěti set pokračování. Najdeme jich však takřka tři sta, nu, a reedice jest doplněna monografií Pavla a Lucie Kořínkových Punťa. Studie, sešitem Punťa. Obálky, reprintem dobového Rozvrhu hodin PUNŤA a sadou osmi pohlednic. Vše získáte v klapboxu, krabici krásné zevnitř i z vnějšku; a nepsal bych o tom, kdyby se nejednalo o značný kus dětství. I já přece znal toho pejska a jeho rod a jejich příhody, a to ještě než Punta obalka Studiejsem se naučil číst, a ctil jsem jej, ó, jak já Punťu ctil, maje k disposici dva kýmsi svázané výbory malé řady jeho příhod.

 

Ty knížky vznikly jednoduše. Vazači sice spousta čísel chyběla, ale uspořádal chronologicky aspoň zbytek. Takže taky něco. Hlavu jsem si tím zprvu nelámal (potom už ano) a listoval jsem a prohlížel - a prohlížel - a nakonec četl i veršíky. Kolem dokola, přičemž prázdná místa v toku děje podněcovala fantazii; i vracím ve vzpomínce do těch časů moc rád a hledám v novém vydání vše, co jsem kdysi znával, a jenom máloco nenalézám.

 

Tak například nenalézám ten moment, v němž Punťa hoduje v cukrárně a po následném útěku před cukrářem (či kým)... vletí do zapnutého mixéru (či čeho). A nikoli, nezemře rozmixován, to by se dětští čtenáři rozbrečeli, ale je vytažen v podobě, která mi rozmašírovaná připadala.

 

Běda, není to tu. Budu asi muset navštívit přítele a sběratele Josefa Poláka, ten má doma stará vydání kompletní, a musím si ty scény prolistovat tam. - V novém vydání zato objevuji památnou Punťovu výpravu na koloběžce „do Pardubic za perníkem“, neboť tento pejsánek vskutku věřil, že v dotyčném městě dláždí perníkem ulice. Takřka jsem tomu v dětství uvěřil i já a teď se ptám: „Vyjde někdy obrázková řada znovu i kompletně?“

 

Nevěřím tomu. Geneze tohoto seriálu je totiž zašmodrchaná a moc je i pozdějších rozvětvení a linií děje; jen Punťovo seznámení s jeho budoucí chotí Kiki existuje hned ve třech verzích.

 

Kromě toho... Co si počít s přívažky v podobě celých ilustrovaných prozaických knih, leporel či skládaček? A ne, tady nelze nesrovnávat s aktuálním fenoménem Čtyřlístku, jehož Encyklopedie má, mimochodem řečeno, vyjít už napřesrok (2019), a tedy k padesátému výročí vzniku časopisu.

 

Čtyřlístek (jehož pejskem je pro změnu Fifinka) začal vycházet 27 let po zastavení Punti a režimem byl držen na uzdě, takže zprvu punťovsky nebobtnal, to vůbec ne; a kdyby bylo i jemu vyhrazeno pouhých devět let života (do roku 1977), patrně bych se tady o něm nezmiňoval.

 

K té „punťovské“ expanzi u Čtyřlístku došlo zato po roce 1989, nicméně jeho raná geneze byla vcelku zřetelná a například seznámení čtveřice známe jen ve dvou verzích. Ať je tomu ale jak chce, až do roku 1935 se u nás rozhodně neprosadil jediný dětský časopis, který by přednostně stavěl na obrázkovém seriálu. Až Punťa. Stal se měsíčníkem a od podzimu 1938 dokonce čtrnáctideníkem. Avšak vůbec první příběh Puntíček má rýmu byl zveřejněn již 2. února 1934 v Listu paní a dívek. A ještě nikdo tenkrát netušil, že se součástí fenoménu stanou i (samostatně vydané) Punťovy pohádky (poprvé 1938) či pokus o dětský sci-fi román na pokračování Punťa s Kiki na Měsíci (1940-1941). A divadelní hra Punťa honí gangstery (tiskem 1938), avšak pohlédněme na tři nové publikace pěkně za sebou!

 

 

1. Studie

Ve čtrnácti exkurzech tohoto svazku badatelé ohledávají a interpretují vícero metodologickými postupy veškeré Punťovo universum. Nejen tedy ony obrázky s doprovodnými přípisky ve verších, nýbrž také prózy, dramata a další fazety, přesahující už do jiných médií a forem. Svazek Studie tím představuje úspěšný pokus o co nejkomplexnější obraz fenoménu, a to včetně úvahy nad tím, nakolik jde o variaci produkce studia Disney.

 

A že jde. Vždyť i Punťa a všichni jeho přátelé mají pouze po čtyřech prstech! A jú, tady malíř Klapač přímo parafrázuje scény z disneyovských filmů.

 

Avšak KDE zůstal Disney, že? A zapomíná se na to dnes, ale ve svých časech byl Punťa DALEKO větší celebritou než ikony dnešních dětí Myšpulín, Pinďa, Fifinka a Bobík.

 

Třetí zastavení tohoto svazku se věnuje redakčnímu a nakladatelskému zázemí, čtvrté kontaktům redakce se čtenáři (dostávali šance dodávat náměty), šesté dalším seriálům v časopise, sedmé jeho nekomiksovému obsahu, osmé próze o Puntíkovi mimo časopis, deváté dramatu, desáté zdejším extenzím marketingu (a merchandisingu), čtrnácté návratům hrdiny po sametovém převratu. Vše bohatě ilustrováno a chybí mi zde vlastně jen zmenšená obálka publikace Seznámení s krásnou Kiki (1993). Ale všechno tu být nemůže a svazek Studií fakticky završují tři skvělé kapitoly už vybudované na zmapovaném poli. O čem že jsou?

 

Co příznačný prvek fenoménu nahlížejí hrdinovy kontakty s americkými filmovými hvězdami (11. část) a ve dvanáctém zastavení se věnujeme rasovým a etnickým stereotypům. Především okolo černouška Bimba. Nu, a třinácté kapitole jde o kontext v rámci žánru příběhů s „veselými zvířátky“ a zvažují se taky problémy podobné těm, jež nás napadají nad již zmiňovanými Čtyřlístky; a totiž do jaké míry je nutno brát hrdiny jako zvířata. V jistých kontextech to totiž jednoduše možné není.

 

A co je opravdu zvláštní? Punťovu vstupu do Čech schází skutečné autorské tvůrčí gesto. Zprvu se totiž jednalo o převzaté příběhy od Grace Gebbie Draytonové (1877-1936), přičemž tato dáma zvaná Gigi tvořila od roku 1903 kýčovitě secesní, dekorativní seriály o až andělsky roztomilých děvčátcích. A jak píší autoři Studií, „hemžily se vílami, čarodějnicemi, obry a skřítky“, přičemž některé se zároveň stávaly reklamou. Nač?

 

Od roku 1904 na Campbellovy polévky (hemžily se „Campbellovými dětmi“) a od roku 1908 na tiskový svět Williama Randolpha Hearsta.

 

Počínaje rokem 1909 kreslila „Gigi“ na scénáře své sestry Margaret G. Haysové příběhy psa jménem Puppo a v seriálu Dimples (1914-1918) měla hrdinka pejska Fida, který se už podobal Punťovi. Ale ten skutečný přerod má na svědomí až poslední variace draytonovského psa. Měla jméno Comfy, hafan vystupoval v komiksu Dolly Dimples and BobbyBounce a dočkal se souborného knižního alba (1931). 2. dubna 1933 byla zveřejněna poslední jeho nedělní epizoda a 2. února 1934 startuje na jiné straně Atlantiku pod jménem Puntík. V Listech paní a dívek. V říjnu 1934 začal ovšem české překlady téhož díla přetiskovat také brněnský kulíšek, a to jako Příhody povedeného trojlístku Haničky, Tondy a Broka; a jak naznačují autoři Studií, roli při přelivu mezi USA a ČSSR mohl hrát též tisk německé provenience. Důkazy pro to jsou.

 

Nejpozději od roku 1933 se tento seriál totiž objevoval pod titulem Hanni-Fritz-und Putzi-Geschichten v novinách v Erfurtu a oproti originálům postrádáme jak v Německu, tak u nás barvy. Písmo už není ruční jako v Americe, nýbrž je sázené. Ale co zarazí nejvíc? Signatury a údaje o copyrightu jsou v obou případech retušovány.

 

Autoři Studií jsou právem opatrní a vědci a nikde to na plná ústa nevysloví, ale... Ale není zkrátka vyloučeno, že byl Punťa původně kraden. - Další důkaz se totiž dá objevit, a to srovnáním tří verzí. Americké, německé, české. „Minimálně u několika epizod lze konstatovat větší obsahovou a formulační podobnost českého textu s německým zněním, které se ale výrazně odchyluje od originálu,“ zvíme. - A navíc autoři Studií upozorní na frapantní omyl, následkem kterého je místo jména Vašík užito jméno Frantík, odvozené patrně z Fritz!

 

Je přitom zajímavé, že i v Německu došlo k podobnému vývoji a kdosi sám začal kreslit další díly pejskových příhod. Ten kdosi se jmenoval Fritz Lattke a nejprve pracoval sám, ale později se scenáristou Joachimem Rohdem.

 

A teď přímo k meritu věci! Nuže, úplně to první pokračování, k němuž se u nás nepodařilo přiřadit americkou předlohu, se zove Puntík šel do cirkusu a objevíme je v 497. čísle Listu paní a dívek (19/1934). Už mezi čísly 12 a 13 přitom došlo k proměně kresebného stylu, a jak se zdá, věci se chopil zatím ještě anonymní výtvarník. - Zprvu se snažil přiblížit předloze, ale brzy toho nechal a docela civilně ji zbavil ornamentality. Taky vymizely infantilní pohádkové postavy a autoři Studií upozorňují, že právě v některých pohádkových dílech Punťa docela schází. Například v části Vašík a podivná víla (13/1934) či v Haničce a víle Pampelišce (18/1934). Otázkou je i to, které z těchto raných epizod už kreslil (v Paříži rozený a část dětství v USA trávivší) René Alois Klapač (1905-1980).

 

Původní čtyři vrstvy obrázků vždy po třech panelech byly každopádně nahrazeny „mřížkou“ 3 x 3 a po vstupu českého kreslíře vymizely i promluvové bubliny. Přípisy pod obrázky navíc zvolna přechází k rýmům a například Klapačem kreslená a jakousi Zdenou Horskou psaná Puntíkova hostina (32/1934) má přípisy ještě v próze, ale už s výjimkou veršů pod posledním obrázkem.

 

Oscilace mezi verši a prózou ovšem ještě chvíli pokračovala, tak jako i oscilace mezi dvanácti a devíti panely, a „kromě jednorázových příhod epizodických byla patrná ambice nabízet i vyprávění epicky klenutější“. Co to znamená?

 

Neznamená to nic víc a nic méně, nežli to, že už v samých začátcích se chystal komplikovanější způsob kompozice a že se už tenkrát začalo s konstrukcemi narativu v paralelně rozvíjených liniích, zaostřených na jednotlivé hrdiny. To je právě pro Punťovy příběhy typické a hle, dojde i na analeptické vzpomínkové odskoky, přičemž se občas prohlubuje a zajímavě komplikuje perspektiva vyprávění. A jedno, zcela jedno je, že se působivě komplikovaná struktura rodila co jednotlivá řešení z nouze, když zrovna nebyl po ruce výtvarník.

 

„Popisované postupy nemusely být v původní rozvaze přítomny a došlo na ně až při řešení akutních redakčních komplikací,“ zjišťují výslovně oba autoři knihy Studie.

 

Nu, a veškeré tyto narativní strategie, upozorňují, si tvůrci prvně vyzkoušeli již při delším (a překombinovaném) Punťově putování s „panem Angličanem“, nikdy víc nereeditovaném. – Již zde se přece jedná (a pohleďme) o komplexnější, víceproudé vyprávění. V časech budoucích se mělo stát výrazným rysem seriálu.

 

A kde to začalo ještě? Inu, nijak nedatovaný, ale první svazeček samostatného časopisu Punťa vyšel v únoru anebo v březnu 1935 - a obsahuje patnáctku epizod, a to s výjimkami ještě od paní Draytonové (což nebylo přiznáno). Dvojčíslo 1-2 však nově kodifikovalo tento start a z třiceti příhod v prvých dvou číslech jich sem přešlo jen čtrnáct. Kupodivu přitom nešlo o redukci překladových dílů, ale kritérium je očividně grafické. Jak to? Zatímco v číslech 1 a 2 a v Listě paní a dívek se chaoticky kolísalo mezi typy mřížek, dvojčíslo má všechny stránky v modu 4 x 3, nicméně tu úplně finální už v „moderním“ a českém modu 3 x 3. - A tak to již závazně zůstalo. Čtyři řádky se nikdy víc nevrátily.

 

Už jsem se zmiňoval o variantách seznámení s krásnou Kiki. Nuže, ta první verze je v čísle Listu 24/1934 a jmenuje se Puntík hrdina. Později rozhodně obstát nemohla, anžto psí hrdinové ještě chodí po čtyřech.

 

Druhá verze Punťa na námluvách (36/1934) už zvířátka postavila, nicméně pro dvojčíslo vznikla ještě seznamovací epizoda třetí. Nejlepší. I ji v knize vidíme a stabilní základy byly tedy tady a první plnohodnotné číslo (s číslicí 5 v záhlaví) se mohlo vyloupnout do světa širého v srpnu 1935, tedy celých osmnáct měsíců po pejskově nenápadném debutu na stránkách Listu.

 

Zajímavé pak je to, že dva týdny před koncem roku 1936 začal List zveřejňovat úplně jiné příhody než časopis Punťa a dějová linie z časopisu s lupiči otrávenou jitrnicí v Punťových rukou byla bez vysvětlení přerušena. V Listech pak tvůrci vydrželi takto odděleně pokračovat až do září 1938.

 

Ale odbočme od těchto detailů a řekněme, že přinejmenším v českém kontextu zůstává Punťa zcela ojedinělý tím, že jde o dílo početného autorského kolektivu autorů, a snad s výjimkou Čtyřlístku v těchto končinách nanajdeme seriál, na němž by se aktivně podílelo tolik tvůrců.

 

Vše přitom rašilo v Klimentské ulici, v rámci vydavatelství Artura Vaňouse (1888-1968) a díky neuvěřitelné invenci Marie Voříškové (1907-1987), jinak i textařce hitů či úspěšné autorce knihy Tonča komediantka, z níž pak vznikla opereta. Jak se zdá, Voříšková napsala každý týden říkanku a snažila se ji konstruovat tak, aby ji Klapač svedl co nejpůsobivěji zilustrovat. Anebo se, pravda, snažila méně - a výtvarník měl pak horší časy. Příkladem toho je hádka v pokračování z čísla 18/1937, která malíři neposkytuje takřka žádný prostor. To následující scenáristka Blanka Svačinová malíři nechávala větší volnost, a jak vzpomíná, verše dopisovala teprve k jeho obrázkům.

 

Co se výtvarné podoby díla týče, je seriál spojen skoro jen s René Klapačem, ale i toho občas někdo zastoupil. Roku 1937 neznámý autor v Listu č. 4-6 (Punťa tu padá ze zasněženého svahu) a rok nato suplovala přední filmová animátorka Hermína Týrlová (1900-1993), která jinak porůznu otiskovala drobné komiksy již od dvacátých let.

 

Punťu prvně dostala na starost v říjnu a listopadu 1938 (příběh o pouštění draka) a opět v září až listopadu 1939; za mobilizace, která se - možná - týkala i pana Klapače. Hermína Týrlová byla svá a na úrovni, i když se v jednu chvíli inspirovala i Sněhurkou. Okolo Punťova černého svědomí (skutečně to svědomí vidíme za ním) totiž zasadila děsivý, koukající les, a psí hrdina dokonce v tomto dílu uvažuje o sebevraždě! A jak dodávají autoři Studií, v rámci seriálu je tato ďábelská sekvence „ojedinělým případem emočně zjitřené subjektivní fokalizace“, kdy je prostředí formováno psychickým stavem.

 

René Klapač se ovšem vrátil a Punťu postupně více antropomorfizoval. Jeho fyziognomii psa přibližoval člověku a hle, zříme, Punťa má náhle krk! Pod vlivem amerických filmů v našich kinech ovšem také rostly oči a hlavy a zajímavý byl přístup k šatům. Zatímco zprvu se zvířátka oblékala aspoň do společnosti, později už běžně a od června 1941 byl Punťa oblečený fakticky stále.

 

A dětští hrdinové příběhů? Hanička a Vašík?

 

Původně byli jednoznačně Punťovými majiteli, ale posléze fungují spíš jako rovnocenní kamarádi. Ani oni však nebudou klíčem k úspěšnosti celku. Těch bylo ovšem víc a jeden v sobě nese i krásná Kiki, když je v jejích stavech a promluvách psychologicky trefně zachycena náladovost manželek. Trestá svého muže třeba jen tím, že mu přeloží k jídlu škubánky, ale jednou jej skutečně i zbije pohrabáčem!

 

Jen to však vizuálně slyšíme. A já si - vedle Punťových soků v lásce – pamatuji z dětství i želvu Lízu a hlavně mývala. A co se týká Kašpárka?

 

Ačkoli nad tím můžeme kroutit hlavou, Punťa se doň faktivky zamiloval v loutkovém divadle natolik, že spolu uprchli do světa. A jistě, s mladší sestrou jsme měli rádi i tři Punťovy děti a já tu někde dodnes mám tři gumové panenky, na kterých je napsáno Harry, Mary, Barry.

 

Nato seriál předvedl, jak rodiče vypraví zlobivé potomky do světa a jak tam potomkové uspějí. Tak například Harryho zaměstná Scotland Yard (ne-li sám Sherlock Holmes) a on díky tomu zachrání Barryho. A méně už se vzpomíná, že se Punťa s Kiki dočkali roku 1938 od čápa i ještě čtvrtého dítěte. Bubiho. A jinak takřka dvaceti vnoučat, vždyť jen Mary jich má mimálně šest. Ta vnoučata se jmenují Bella, Pete, Sally, Terry, Ferda a také Špuntík; to po Puntíkovi. I Špuntík je zlobivý a vzdorný jako Punťa! A víte-li, že Punťovým zetěm je Jerryk? A že se poprali, aniž Punťa zeťáka poznal? A jak by jej také mohl identifikovat, když byl do té chvíle v Africe?

 

René Klapače určitě nelze vinit z nešikovnosti, ale nutno říct, že je zatroleně těžké rozlišit postavy, když máte zadáno, že jde o Punťův rod a že mu mají být podobné.

 

Marie Voříšková odcestovala v zimě či zjara 1939 do Afriky a dočasně za ní psala verše Julie Kaublová. Ta taky přišla se zmíněnou už želvou (umístěnou do domácnosti Punťových) a nebylo jí vlastní líčit partnerská popichování, která partneři vlastně vyhledávají. Ne, to zůstalo doménou „Máni“ Voříškové, tak jako děti a větvení rodu. Julie Kaublová ovšem děti nechala odjet „na venkov“ - a více o nich neuslyšíme. Střídala se pak v psaní s mladou Blankou Svačinovou (*1921), která prý vyhrála konkurz prostě tím, že napsala dobře diktát, sloh (příběh pro děti) a báseň. Jenže seriál pod rukama těchto dvou dam poněkud zkrotl.

 

Ne naštěstí úplně, ale větvení skončilo a oddělila se jediná linie. S mývalem.

 

A ten rovněž, ještě s jistou koalou, doputoval v létě 1942 až do říše hraček a k živoucí panence, ba ke zvířátkům na klíček. K drakovi. A zdá se, že obě linie se neměly už nikdy spojit a že vznikl takzvaný sequel. Vraťme se nicméně spolu s Kořínkovými na začátek a shrňme celkový dojem. Doslova píší: „Komplexnost, se kterou Voříšková svůj psí vesmír konstruovala, a někdy až chaotická přelétavost, s níž přecházela mezi jednotlivými vyprávěcími liniemi, působí i po letech velice novátorsky. Propojení inspirací z červené knihovny, rodinných ság a dobrodružného čtení dalo vzniknout polyfonnímu... vyprávění, ke kterému je obtížné hledat paralely nejen v dobové komiksové produkci a nejen v prostoru Československa.“

 

A jak si Kořínkovi všímají, ani přední americké komiksy té doby se nepokoušely vyprávět natolik komplikovaně provazované příběhy! A proto Punťa okouzluje. A tím stojí u kořenů nadšení tvůrců knihy.

 

***

 

Dodejme, že v dubnu 1940 začaly vycházet i tzv. Punťovy příhody, jakési osmistránkové letáky, které představovaly už třetí zhodnocení díla. Vybírala je Blanka Svačinová a vynechaly adaptované epizody od paní Draytonové i veškeré díly zrobené ve dvanáctipanelové mřížce. A tak se začalo třetím číslem sešitového Punti, a to příběhem, v němž přijde o ocásek. V letech 1940-1942 vyšlo 336 těchto sešitů.

 

A ještě jednu „autoreferenční“ zajímavost. Punťovský konglomerát byl mimo jiné i současníkem Rychlých šípů, a jak si asi vzpomenete, ty navštívily „vlastní“ redakci Mladého hlasatele. Nuže, ani v Punťovi nechybí Punťova a Bimbova návštěva „rodné“ redakce, kam si dokonce dojdou pro peníze!

 

A tak šel čas, ale 13. 8. 1942 vše skončilo - epizodou o hře na slepou bábu. Existuje nicméně u jednoho sběratele i torzo signálního výtisku dalšího čísla 141 (či je torzo zničeného nákladu) s epizodou Punťovi se nevyplácí, že se s Bimbem vyhnul práci.

 

Nu, a 336. sešitkem skončily i „malé“ Punťovy příhody a týdenní List paní a dívek zaniká začátkem března 1943 a číslem 957. Co je zvláštní? Že má to číslo Punťovské záhlaví a uvnitř se vynořují tváře všech čtyř hlavních hrdinů!

 

A popřevratové reedice? Co jich se týká, náležím k lidem, jimž po sametovém převratu neunikla jediná, a dodatečně nad tím žasnu. Právě ony malé, lacině sešitky reeditovaných Příhod vycházely přece denně a já byl u geodézie a kdesi na venkově. A vidíte, přesto jsem každé další číslo získal ráno v trafice. Vždy. Bez problému. Dnes už by to nebylo reálné. Dnes už nemusí mít trafiku dokonce ani pětitisícové městečko.

 

 

2. Příběhy

Tato kniha je komentovaným výborem ze seriálu a Punťa se, jak už řečeno, narodil pro List paní a dívek, respektive jeho dětský koutek, zjara 1934, a do časopisu Punťa, respektive prvých dvou jeho čísel, byla pak pejskova dobrodružství přejata, než se vyvrbila nová. Zprvu se jednalo spíš o krátké děje završené maximálně epizodou číslo čtyři a „anglikánské“ dobrodružství, o kterém už byla řeč, je výjimkou potvrzující ono pravidlo. Proč nebylo reeditováno?

 

Podle velmi věrohodné hypotézy Pavla a Lucie Kořínkových se to skutečně stalo kvůli jeho formátu (anebo prvořadě). Jednalo se ještě o formát převzatý z amerického originálu a bylo zřejmě nutné jej změnit. Oprosti se od rodičů, aby se tak řeklo. Ale zkazka o pouti Punti do Afriky, kde zachrání před upečením Bimba, je už dílem Marie Voříškové, tak jako i vylíčení překonání Rudého moře na člunu či návštěvy Gibraltaru.

 

Kořínkovi museli vynechávat, ale věděli naštěstí co! Především totiž chtěli zachytit žánrovou a tematickou šíři celku a taktéž se rozhodli, že budou vybírat jen a přímo z časopisu Punťa a ne tudíž z Listu paní a dívek, ani z pozdější řady Punťových příhod, kde se začalo se vším zase od začátku, ale jsou tu drobné odchylky.

 

Kořínkovi svůj výbor rozdělili na 11 oddílů s úvodními texty a přiřkli oddílům přiléhavé názvy. „V obecném gestu“ mají tak Punťova dobrodružství chronologické pořadí, ale u motivicky organizovaných oddílů editoři někdy to pořadí rozruší ve prospěch tematické jednoty.

 

A hle, čteme oddíl Rodinná pouta, a lze si připomenout častá úvodní kázáníčka, jimž býval Punťa podrobován prostřednictvím své lidské paní Hanky anebo své chotě Kiki.

 

Třetí část Velkolepá psina s Laurelem a Hardym ukazuje mimo jiné to, že náš seriál dokázal i převyprávět sekvenci adaptace operety Victora Herberta Byli jednou dva šibalové (1934). A časopis Punťa měl smlouvu s MGM a Klapač na obrázcích zdařile parafrázuje i sekvence němé grotesky. Hle, autíčko se jen mihne před uhánějícím vlakem!

 

Následující Habešské dobrodružství bylo inspirováno válkou v Etiopii a Punťa do té války musí, protože tam už předtím zmizel Bimbo. Pátá část Ve víru velkého světa staví pak Puntíka na roveň hereckých hvězd a koukejme, i malá Shirley Temple. Budoucí česká velvyslankyně. Od jisté chvíle byla srovnatelná jen s Disneyho Sněhurkou.

 

A vidíme další hvězdy. Clarka Gabla, Williama Powella, Gretu Garbo. S tou se Punťa dokonce roku 1937 setkal na obálce jako s Annou Kareninovou. A pouze Rin-Tin-Tin zůstane hrdinou, jehož Punťa a Kiki jenom sledují na plátně kina. Snad proto, že zemřel už roku 1932.

 

Ale ještě k Shirley. Sice byl Punťa původně „jen“ dárkem pro ni, ale vzápětí už hraje v Hollywoodu taky a ještě bere hostitelku oplátkou do Prahy. A Shirley užasne nad krásou naší metropole a Puntík se již do Ameriky nevrátí.

 

V šesté části Správný sportsman zříme pak Bimba i jeho během nepříliš úspěšného nácviku na sokolský sletu na Strahově (1938) a v části Omývaný mouřením se autoři soustřeďují na „Punťova Pátka“ Bimba...

 

 

3. Obálky

Co se (této) brožury s katalogem veškerých obálek Punťů týče, tak doprovodné texty stojí za přečtení! Zaznamenávají totiž i veškeré obrázkové seriály uvnitř dotyčných čísel, tedy pokud dosáhly aspoň pěti pokračování, a takových bylo šestnáct. Jmenujme aspoň Laurela a Hardyho, Sněhurku a sedm trpaslíků, Vodníka Vencu, Tři malá prasátka, Osudy Medvídka Mumly, Palečka, Pinocchia, Kočičí princeznu Pussy a Příhody profesora Zbrkloše.

 

Jen některé z nich jsou přitom české provenience a do 13. srpna 1942 „okolo nich“ vyšlo 141 velkoformátových sešitů Punťa; avšak celý poslední rok se tento pejsek na obálkách už vůbec neobjevoval. Naposled 13. března 1941

 

Obálky, které tu máme před sebou, vytvořili vedle Klapače i Hermína Týrlově a mimo další kreslíře i Emil Posledník. I jejich prostřednictvím lze sledovat genezi časopisu a hle, páté číslo vyšlo v září 1935, ale předchozí nejsou datována. V šestce se Punťa žení a Kiki se narodí trojčátka. V osmičce (říjen) dospívá marketing k „tahacímu“ Punťovi s pohyblivými údy, který je vložen v každičkém výtisku časopisu, a už v sedmičce dochází k založení Klubu Laurela a Hardyho. Nejprve Punťa přetiskoval kreslená dobrodružství obou komiků od Olinda Missigoie, ale v prosinci (číslo 9) vstoupili Laurel a Hardy přímo do Punťových příhod.

 

Na základě soutěže vypsané koncem roku 1935 začínají v březnu příštího roku vycházet i příběhy sepsané na náměty (nebo spíš nápady) malých čtenářů a v dubnu se objevuje upozornění na existenci „skleněného Punti“ na klopu. V květnu je završen už druhý v časopise vycházející románek na pokračování Detektiv Johny (později vyjde samostatně) a číslo 16 (červen) sice má Punťu na obálce, ale uvnitř autoři řeší jen příhody členů jeho rodiny. Blíží se totiž už zásnuby jeho dcery Mary.

 

V srpnu vstupuje na stránky časopisu formou článku od Marie Voříškové dětská hvězdička Shirley Temple - a všimněme si, že opět nejde o fiktivní postavu představovanou herečkou, nýbrž o osobnost samu. Tedy celebritu. I ona se brzy setká s Punťou, jak už jsme o tom psali.

 

Prvním seriálem převzatým ze zahraničí, a to od Walta Disneyho, byla v listopadu 1936 Dobrodružství kocourka Čertíka, a k Vánocům téhož roku složil Jan Jelínek o Punťovi a jeho blízkých pochod. V únoru pak přichází mýdlo s Punťou a v březnu 1937 se Greta Garbo a Clark Gable shodují, že není lepšího daru k narozeninám pro Shirley, než právě toto psisko z Prahy. Na obálce z října 1937 jsou Kiki a Punťa smutní, neb zesnul prezident, ale v čísle nechybí reportáž z návštěvy u Františka Pláničky. Některé příběhy těží i z franccouzského časopisu Benjamin a v srpnu 1938 si Punťa a jeho černý přítel půjčí hotovost na cestu kolem světa přímo v redakci časopisu v Klimentské 20-24. Od 1. 10 toho roku se měsíčník stane čtrnáctideníkem a obálka následujícího čísla je od Hermíny Týrlové. To i Punťa na ní, ale jinak v časopise chybí. Týrlová Klapače nahrazuje do listopadu, kdy tento pejska nechá zachránit Mikulášem přímo z pekelného kotle, a ještě na déle bude Klapač Týrlovou nahrazen mezi čísly 66 a 69 (září až listopad 1939).

 

V lednu 1939 je časopisem reflektováno odstoupení pohraničí a zvíme, že Punťu čtou žena i dcera Járy Kohouta. V únoru vychází ukázky z právě vydané knihy Punťovy pohádky a 22. 5. 1939 začal časopis otiskovat dobrodružný příběh Budhův rubín Zdeňka Peukerta, ilustrovaný Hermínou Týrlovou. Od poloviny února do konce listopadu tu vycházel obrázkový příběh dle Disneyho trháku o Sněhurce a sté číslo se zrodí 30. ledna 1941 – s notami nové písně Evy Pokorné. Začátkem července 1941 však časopis zhubne z šestnácti na tucet stran. V červenci 1941 jsou otiskována Tři malá prasátka Walta Disneyho a v říjnu 1941 čteme už titulek Říše vítězí na všech frontách. 1. ledna 1942 vychází reportáž z návštěvy filmové Barunky Nataši Tanské v redakci a kuriózní číslo 127 z února obsahuje vedle spousty prózy jen jedinou stránku s Punťou. V dubnu je v časopise otištěna fotografie Adolfa Hitlera přijímajícího květiny i zpráva o úmrtí básníka Machara a 21. 5. 1942 (č. 134) je přetištěn komiks od budoucího vynálezce metody holotropního dýchání Stanislava Grofa.

 

2. 6. vychází nekrolog na Heydricha a... A Punťa umírá 13. srpna 1942 číslem 140. A vydavatel Artur Vaňous je sice zatčen, ale... Ale válku přežije.

 

 

1 – 3. Zapomenutý hrdina českého komiksu (1934-1942). Za přispění Ministerstva kultury ČR vydal Filip Tomáš – Akropolis. Praha 2018. Lektorovali Hana Šmahelová, Petr Bílek a Martin Foret. 512 stran + přílohy. ISBN 978-80-7470-170-2

1. Punťa. Studie. Napsali Pavel Kořínek a Lucie Kořínková.

2. Punťa Příběhy. Napsaly Marie Voříšková, Blanka Svačinová, Julie Kaublová, Zdena Horská, Zdeňka Helenová a další. Nakreslili René Alois Klapač a další. Vybrali, uspořádali a průvodními texty opatřili Pavel a Lucie Kořínkovi. 240 stran

3. Punťa. Obálky. Nakreslili René Klapač, Hermína Týrlová, Emil Posledník a další. 24 stran

 

 

Ukázka:

 

 

Punťův život po životě

Zápletky, ve kterých Punťa načas opustí domov a o své vůli nebo z donucení odejde od Kiki i přátel, tvořily vcelku standardní součást dějové výstavby vícedílných seriálových dobrodružství – zpravidla potom následovalo sledování jeho napínavých osudů na cestách a současně Kikino stýskání si a pokoušení se ztraceného druha nalézt. Leckdy též zavládlo přesvědčení, že Punťa nekráčí již po tomto světě. Všichni přítomní se toho například hrozili, když neopatrný psík sklouzl ze zimního svahu, a zřejmě na nejdelší dobu Kiki v Punťův skon uvěřila v rámci rozsáhlé dějové linie o výpravě s Kašpárkem - zatímco Punťa tehdy zažíval dobrodružství s lachtanem, v aeroplánu i na křídlech orlů, Kiki doma propadala zoufalství. Do třetice pak v prvních panelech krátkého dvojdílného příběhu, otištěného v čísle 46 z listopadu 1938, oplakávají psího hrdinu nejen jeho nejbližší – Kiki, Hanička, Vašík i trojice potomků -, ale smutní i samotná Marie Voříšková (jakkoli ta možná především proto, že je zavalena související redakční korespondencí). Nakonec se ale vše vysvětlilo a v dobré obrátilo, jak už tomu v Punťových příbězích bývalo zvykem. Punťův skon jiného druhu – ten opravdu smutný – měl ovšem přijít o necelé čtyři roky později. A neodehrál se ve verších, ale velmi „prozaicky“ – pod taktovkou zástupců okupační správy.

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Ivo Fencl

Ivo Fencl foto Eva Smolíková

(16. 4. 1964 v Plzni) Labilní i silná (souběh) osobnost, která se realizuje prvořadě psaním, ale i četbou. Bude vám vykládat, že tvoří jen kvůli jisté Jorice (své femme fatale), ale máme podezření, že těch důvodů skrývá víc.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB