Josef Škvorecký podaný populárně... a skvěle



Krištof výřez přebalVýpravná publikace „pod stromek“ Josef Škvorecký. Prima sezóny 1924-2012, již koncipoval Václav Krištof, obsahuje množství barevných fotografií a jiných ilustrací a kvantum zajímavého textu. Informativní, bez her na hlubiny důstojnosti, a právě taková by se Josefu Škvoreckému (1924-2012) patrně líbila.

 

 

 

Ta kniha má pět částí a první dvě se věnují životům autora a (samostatně) také jeho ženy, totiž spisovatelky Zdeny Salivarové Škvorecké (*1933). V obou případech jen do roku 1969, kdy odešli do exilu. - Třetí a čtvrtá část je let dvaceti dalšími lety, přičemž čtvrtá se ve speciální sekvenci věnuje čistě jejich nakladatelství Sixty-Eight Publishers. Za 23 let vydalo 227 (i tady sepsaných) knih.

 

Nu, a závěrem přichází část Po jednadvaceti letech doma, uvedená reportáží Turné po republice a zahrnující rovněž kapitoly o oslavách Škvoreckého sedmdesátin v Náchodě a dalších jeho návštěvách rodné země. Naposled tu on i Zdena byli od 19. září do 14. října 2004; Josef zemřel 3. ledna 2012.

 

Právě poslední část knihy zahrnuje taktéž kapitoly Spisy Josefa Škvoreckého a Malý průvodce literaturou a dokumenty o Josefu Škvoreckém a první z nich se přehledně věnuje jedenačtyřiceti svazkům spisovatelova díla, jak vycházely postupně v Odeonu (Prima sezóna – Zbabělci – Konec nylonového věku, 1991), v Nakladatelství Ivo Železný (svazky 2 až 25 z let 1994-2004), v Literární akademii (šest Krištof přebalsvazků let 2006-2007) a v Books and Cards (od svazku 32 v letech 2011-2016).

 

S okouzlením připomenu pouze, že devátým dílem Spisů je rozšířené vydání (skvělých!) Nápadů čtenáře detektivek (1998), které jsem třeba já poprvé četl v otcových číslech časopisu Plamen (let šedesátých), a o vzniku a vývoji detektivního žánru jsem se tak dozvídal s až opojným nadšením...

 

Desátým dílem Spisů byl Tankový prapor (1998) a jedenáctým Nevysvětlitelný příběh... (1998), což je stylově specifická a někdo řekl „takřka ecovská“ próza s rysy fantastiky. Má podtitul Vyprávění Questa Firma Sicula a mj. vychází z díla Howarda Phillipse Lovecrafta a Edgara Allana Poea. První z těch dvou je přitom i titulním „hrdinou“ čtrnáctého svazku Spisů Podivný pán z Providence a jiné eseje (1999).

 

Nu, a setkal jsem se, věřte-nevěřte, i s gramotným člověkem, který Škvoreckého eseje nesnášel. Skutečně jsem užasl a cítím pravý opak. Miluji jejich styl a čtu je radši, než autorovo beletrické dílo. Tomu podle mého názoru vévodí Příběh inženýra lidských duší, zveřejněný v rámci spisů přesně roku 2000 – a byl to, předpokládám, záměr. Vyšel ve dvou svazcích 15 a 16, a jak si vzpomenete, taky jedna část tohoto románu se snoubí s H. P. Lovecraftem. Toho si Josef Škvorecký do jisté míry zamiloval, když byl jednou nemocný a padla mu do rukou novela V horách šílenství. Četl ji (samozřejmě) v originále, u nás mohla vyjít teprve po sametovém převratu. Proč to nešlo dříve, věru nechápu. K zamilování se do textů páně Lovecraftových jsou ovšem, a to je také pravdou, asi třeba určité buňky. Nu, a ty povětšinou generuje vhodné prostředí, jímž může prostě být enkláva dětství, ale třeba i neprostá, ne-li přímo antarktická samota...

 

Třiadvacátým svazkem Spisů Josefa Škvoreckého je knížka Ze života české společnosti (2004), osmadvacátým Zločin v šantánu a jiné filmové povídky a scénáře (2007) a... Teprve jako třiatřicáté vyšly Hříchy pro pátera Knoxe (2008), přičemž právě páteru Knoxovi a jeho pravidlům pro psaní detektivek Škvorecký věnoval již podstatný oddíl Nápadů.

 

Upozorněme však i na první (a rozsáhlejší) verzi Zbabělců, která vyšla jako 35. svazek těchto Spisů pod titulem Zbabělci. Rukopis (2009). Za přečtení rozhodně stojí, už kvůli srovnání. A co velká a barevná kniha o JS obsahuje dál?

 

Například na stranách 52-53 najdeme i dík Tomáši Mazalovi starou mapu Náchoda z let čtyřicátých, do které autor osobně vyznačil (a očísloval) události, jež byly inspirací pro příběh Zbabělců. I vidíme na vlastní oči, „kde padl Hroch“, kde zastřelili dr. Václavíkovou, kde „Josef s Přemou vyřídili tank“ i kde zastřelili esesáka. A kde je Irenin dům a kde park, v němž Josefa líbala!

 

Albatros, nakladatelství Cpres, ale i výše zmiňovaná firma „Books and Cards S. G. J. Š., s. r. o.“ rozhodně přišly před Vánocemi s pěkným shrnutím (i starších textů) a na jeho podkladě si možná leckdo mladý najde ke spisovateli teprve cestu. Kdo ví. A přijde mi jen trošku smutné, že sám autor se tohoto „alba slávy“ už nedožil. Zdena Salivarová Škvorecká ano.

 

 

 

Ukázka prvá: Škvoreckého Zbabělci v zrcadle marx-leninské kritiky

 Malý a omezený je pohled na život, s nímž se v tomto románu setkáváme... Je vymezen džezem a holkami... A pokud jde o Rudou armádu..., to už nejde o nehoráznost. Dotýkat se hrubými, urážlivými slovy a odporným tónem věcí, které pro všechny jsou takřka posvátné, to je hulvátství nejhrubšího zrna. JAN NOVÝ, Tvorba

 

Škvorecký se v této knize ukázal jako cynický fotograf... Podařilo se mu vykreslit vlastní morální charakter autora tak nízko jako dosud nikomu... (Célinova) Cesta do hlubin noci... byla proti (Zbabělcům) neškodné čtení pro lyceistky. JOSEF RYBÁK, Rudé právo

 

... nadaný autor mi připomíná kotě, sice už značně protřelé a chytré, ale nebezpečně nakažené prašivinou... Doneste jej ihned k zvěrolékaři! KAREL NOVÝ, Literární noviny

 

 

Ukázka druhá – ze vzpomínky překladatelky Jarmily Emmerové

Ten okamžik je pro mě nezapomenutelný: na Národní třídě č. 36 tehdy sídlilo Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění a ve 4. patře v posledních dveřích fronty do ulice byla část anglo-germánské redakce. Ty dveře jedno dopoledne v lednu 1953 kdosi otevřel a v jejich rámu zůstal stát voják československé lidové armády. Tankista. Postrojen byl podle tehdejších zvyklostí: těžká černá bagančata, neforemná uniforma, zřejmě po původním majiteli o kousek vyšším. Dojem narušovaly brýle intelektuála. Vidím ho mezi těmi dveřmi dodnes a dodnes lituji, že tam tehdy nebyl častý host redakce malíř František Tichý. Jeho skizza tohohle válečníka na obálce Tankového praporu by určitě dobyla svět. V místnosti byl náhodou vedoucí oddělení, a když po úvodním dotazu, co si v nakladatelství soudruh rotný přeje, vyšlo najevo, že si v nakladatelství přeje pracovat, dostal kontrolní otázku, které autory by chtěl k vydání prosazovat. Po ideologicky zcela chybné odpovědi „Hemingwaye a Faulknera“ se zdálo, že bude muset u tankistů zůstat, ale když později připustil, že zná i Howarda Fasta (to ještě nebyl renegát) a slyšel o pokrokovém časopise Masses and Mainstream, byl přijat

Bdělosti a ostražitosti bylo učiněno zadost a vedení nakladatelství mělo dostatek jasnozřivosti, aby neodmítlo uchazeče odborně na výši a s vlastním názorem. Když tankista oblékl civil, stal se redaktorem, od počátku výjimečným svými znalostmi, všeobecným rozhledem, čtenářskou náruživostí (ty stohy brilantních posudků, co napsal!). O vlastní tvorbě se nezmiňoval vůbec, v nakladatelství snad jen jednotlivcům dal přečíst na prastarém stroji naklepanou povídku. Prosazovat se začal překlady, bez smlouvy přeložené povídky nabízel časopisům. Bez smlouvy jsme také společně přeložili Bradburyho vizionářské dílo 451 stupňů Fahrenheita a nabízeli je ode dveří ke dveřím, dost dlouho marně..

Od rutinní práce knižního redaktora se Škvorecký odpoutal po založení časopisu Světová literatura. Jako zástupce šéfredaktora se posunul k tomu, oč mu šlo především – neztratit kontakt s kulturním vývojem za hranicemi našeho ideologickými měřítky kontrolovaného státu. V obtížných podmínkách sháněl zajímavosti a novinky světové literatury, psal doslovy, komentáře, překládal, získával vzdělané a zapálené spolupracovníky nejen z Prahy.

 

 

Kolektiv autorů: Josef Škvorecký. Prima sezóny 1924-2012.

 

Koncepce, Úvod a některé texty i fotografie Václav Krištof. Předmluva Michal Přibáň. Další texty mj. Josef Škvorecký, Zdena Salivarová Škvorecká, Lumír Salivar, Arnošt Lustig, Miloň Čepelka, Vladimír Justl či Jan Lukeš (článek Filmové sny Josefa Škvoreckého z Literárních novin 1998, 51/52).

Ilustrovali Jan Brychta, Adolf Hoffmeister, Štěpán Mareš, Ivo Medek Kopaninský, Ivan Steiger, Ondřej Suchý, Jiří Šlitr a další.

Fotografie: Josef Škvorecký, Zdena Salivarová Škvorecká, Viktor Stoilov, Michal Přibáň, Alena Přibáňová a další. Grafická úprava Martin Zhouf.

Ve společnosti Albatros Media vydalo nakladatelství CPress. Brno 2018

ISBN 978-80-264-1713-2

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Ivo Fencl

Ivo Fencl foto Eva Smolíková

(16. 4. 1964 v Plzni) Labilní i silná (souběh) osobnost, která se realizuje prvořadě psaním, ale i četbou. Bude vám vykládat, že tvoří jen kvůli jisté Jorice (své femme fatale), ale máme podezření, že těch důvodů skrývá víc.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB