Vzpomínky terapeuta a autora bestsellerů Irvina Yaloma



Yalom výřez přebalExistence bohů by byla užitečná, i věřme, že existují. Ovidius

 

 

Profesor psychiatrie na Stanfordově univerzitě Irvin Yalom (*1931 ve Washingtonu, http://www.yalom.com/) debutoval jako beletrista roku 1974 knížkou Every Day Gets a Little Closer, jejíž spoluautorkou byla jeho pacientka. Oba dva tu soustředěně pozorují tutéž terapii.

 

Ale „bestsellerových rysů“ nabyla teprve Yalomova práce Láska a její kat (1989) - a ještě podstatněji slavná trilogie Když Nietzsche plakal, Léčba Schopenhauerem a Problém Spinoza (1992-2012). Ono Yalom přebaltrio září i v češtině a pojal je stejně, jako by ty filozofy chtěl i uměl vyléčit.

 

Objevuje tam to, co se jim nedostávalo, a snaží se pochopit, odkud pramenilyjejich přínosné vize. Zvlášť první části se prodaly miliony výtisků a došlo k jejímu zfilmováním Pinchase Perrym, který tím roku 2007 adaptoval vlastní scénář (https://www.youtube.com/watch?v=bqyrD3MXP6o).

 

Dlouhá řada dalších Yalomových knih vyšla také česky a některé opakovaně, a to především v nakladatelství Portál, které se letos nezaleklo ani jeho autobiografie (z roku 2017). Tenhle svazek o životě profesora snad je pro mnohé zklamáním, čte se však sám a snadno; a kdo by ostatně nechtěl zvědět o kariéře tohoto lékaře víc, a to skrz jeho vlastní mysl? (Já tedy ano.)

 

Čtyřicet krátkých kapitol se mimo jiné zaobírá tvůrcovou četbou a nebylo jí málo. Jak ovšem zvíme, až iracionálně zprvu hltal (právě) biografie. A to systematicky. Dle plánu četl jednu týdně a začal od A. Díky tomu postupně poznal také Francise Bacona či Alvu Edisona. A rovněž krutého Čingischána.

 

Hrdý projekt chlapce zkolaboval, věřte-nevěřte, teprve u písmene T. „Dnes vím, že mi ten náhodný výběr čtiva nijak neublížil..., ale i tak to bylo strašné mrhání časem!“ konstatuje Yalom a vy se nechte překvapit, zda a kdy našel mentora.

 

Otec jím totiž nebyl, toho porážel už někdy v deseti letech v šachu.

 

V příběhu jednoho života má, zdá se, velkou roli setkání s budoucí družkou a chotí „navždy“, s Marilyn. Na roky před setkáním s ní vzpomíná jako na „chmurně černobílé. Barvy se objevily, teprve když mi vstoupila do života ona.

 

Bydlela v jednoduchém řadovém domě z cihel, stejném jako všechny ostatní na Fourth Street mezi ulicemi Farragut a Gallatin, a k malé přední verandě vedlo několik schodů. Když jsme se přiblížili, uviděli jsme, že na schodech a verandě stojí velký houf dětí našeho věku, které se snaží dostat předními dveřmi dovnitř. Já, společensky nesmělý, jsem se otočil na podpatku a zamířil domů, ale můj vynalézavý kamarád Louie mě popadl za paži, ukázal na okno na přední verandě a navrhl mi, že okno otevřeme a vlezeme dovnitř. Prolezl jsem oknem za ním a prodrali jsme se návalem v předsíni, kde přímo uprostřed toho hemžení stála velmi drobná, velmi roztomilá, energická dívka s dlouhými světle hnědými vlasy, která byla středem pozornosti.

 

„To je ona, ta malá, to je Marilyn Koenicková,“ řekl Louie a zamířil do vedlejšího pokoje, aby si našel něco k pití. Nuže, jak už jsem říkal, obvykle jsem byl velmi stydlivý, ale toho večera jsem překvapil sám sebe, a místo abych se otočil a zahájil ústup oknem, tím davem jsem se prodral a propracoval se až k hostitelce. Když jsem se k ní dostal, nenapadlo mě nic, co bych mohl říct, tak jsem prostě vyhrkl: „Ahoj, jsem Irv Yalom a zrovna jsem k vám vlezl oknem.“

 

Nevzpomínám si, co jsem ještě stačil říct, než její pozornost upoutali jiní, ale vím, že jsem byl ztracený: táhlo mě to k ní jako hřebík k magnetu a okamžitě se mě zmocnil pocit, ne, víc než pocit, jistota, že v mém životě sehraje klíčovou roli.

 

Druhý den jsem jí nervózně zatelefonoval, poprvé v životě jsem telefonoval dívce, a pozval ji do kina. Bylo to moje první rande. O čem jsme si povídali? Pamatuji si, jak mi říkala, že nedávno zůstala celou noc vzhůru, protože četla Sever proti Jihu, a druhý den pak nešla do školy. Přišlo mi to tak líbezné, že se mi úplně zamlžil zrak. Oba jsme hodně četli a okamžitě se ponořili do nekonečných diskusí o knihách...

 

Oba jsme milovali Thomase Wolfea – občas jsme si navzájem hlasitě předčítali nejlibozvučnější úryvky z Pohlédni k domovu, anděli. Hned po několika schůzkách jsem se s bratrancem Jayem vsadil o třicet dolarů, že se s ní ožením. O svatebním dnu mi platil!

 

Jednou zrušili na střední škole odpolední vyučování a všichni mířili do biografu na film Velké naděje (1946). Drželi se tam s Marilyn ve tmě za ruce a jemu se otevřel Dickensův svět. Zhltl jeho knihy a četl je od té doby mnohokrát znovu. A píše: „Po letech, kdy jsem hodně přednášel a cestoval po Spojených státech a Velké Británii, jsem si osvojil zvyk navštěvovat antikvariáty a kupovat první vydání Dickense. Dodnes je to jediné, co jsem kdy sbíral.

 

Navzdory takovémuto miliskování se s literaturou nebyla pro Yalomu medicína nikdy pouze náhradní volbou. Byl fascinován přírodními vědami, obzvlášť biologií, embryologií a biochemií. Ale na druhé straně jej lékaři zklamávali. Proč? Nezajímali se (záhada!) o vhledy filozofů nebo romanopisců, a když jednomu půjčil Proces, setkal se s nepochopením.

 

Yalom přitom Kafkovu knihu chápe jako metaforické znázornění neurózy a volně plynoucí viny. - A co se Nietzscheho týká, drtila jej filozofova osamělost. Román o něm proto psal jako učebnici o zrození psychoterapie a snil o fiktivních dějinách, v nichž tento velikán hraje roli ve vývoji „Freudovy vědy“. Roku 1882 Friedrich N. prokazatelně uvažoval o sebevraždě a potřeboval terapii. Nebylo jí a on trpěl; skončil jeho vztah s Lou Salomé, krásnou mladou Ruskou, která pak pobláznila i Freuda a Rainera Mariu Rilka.

 

Nietzsche a jeho přítel Paul Réee byli do ní ovšem zamilovaní oba a... Existoval plán, že spolu budou žít všichni tři v Paříži; ale Paul a Lou si nakonec stačili sami.

 

A co kdyby v tu chvíli Nietzsche vynalezl psychoterapii odvozením z vlastních prací, zasnil se citlivý Yalom. Kéž se tím i vyléčí!

 

S půvabnou stručností vykládá pak psychiatr v dalších kapitolách rovněž o zrodu ostatních svých knih. Také o cestování, rodině, přednášení. A také Rilkeova kniha Dopisy mladému básníkovi v jeho zvláštní mysli po roky zaujímala svébytné místo, i snil, že podobnou vytvoří pro mladé terapeuty. Stalo se, vznikla Chvála psychoterapie. Je lépe číst nejprve anebo jedině všechny tyto psychiatrovy bestsellery, nicméně životopis k nim může prorazit první přístup.

 

 

Irvin David Yalom: Stávám se sám sebou. Vzpomínky terapeuta.

Přeložila Linda Bartošková.

Portál. Praha 2018. 

ISBN 978-80-262-1382-6

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB