Stingl v krabici



Stingl biografie výřez obalka„Neběhal s batohem po kopcích jako většina cestovatelů, ale vždycky jezdil jako gentleman s motýlkem, kravatou, v obleku šitém na míru, s cestovatelskými kufry a igelitovými taškami, takzvanými stinglovkami.“ Adam Chroust.

 

 


„Jednou jsem přijel do Moskvy a tam mi říkali: „Prosím vás, jenom sem nepouštějte Pludka, ten nenávidí úplně všechny Rusy, Ukrajince, Židy, Tatary…“ Miloslav Stingl
Životopis cestovatele a komerčně nejúspěšnějšího českého spisovatele Miloslava Stingla (*19. 12. 1930) jsem kupoval dvakrát: jednou sobě, jednou jako dárek otci, který mě s autorem seznámil už jako kluka prostřednictvím Indiánů bez tomahavků, jimiž byl po právu fascinován. Uhranut jsem dodnes trochu také já. A Miloslav Stingl, vymykající se muž, dožije se letos osmaosmdesátky konečně snad „uchycen“ doma. Představuje málo u nás vídaného, inteligentního a současně praktického muže, který necestoval po zeměkouli ani tak s ruksakem, nýbrž klidně v saku. Uměl se dokonale připravit a vše naplánovat a jen tak dokázal např. i Nový Zéland projet z jisté části s přehledem (a bez časových prodlev) autobusem.
Jeho biografie od Adama Chrousta Miloslav Stingl se prodává v krabici a se čtyřmi přílohami. První z těch příloh (o stopáži dvě hodiny 45 minut) se jmenuje se Televizní stopy cestovatelské Stingl biografie obalkalegendy a sestává z deseti sekvencí, jež vyjmenujme.

 

Stopy vedou do hor (1965) je pětadvacetiminutový filmový dokument z expedice do kubánských kopců za indiány kmene Yateras. Následuje takřka čtyřicetiminutový rozhovor Miloslava Stingla s moderátorem Miroslavem Moravcem Po stopách objevů. Ostrovy snů a skutečností (1983) a zde zaujme, že bylo vše realizováno na Brněnské přehradě.

 

Ostrov pokladů (1967) je úryvek z dokumentárního filmu o pověstné perle Karibiku (pověstné taktéž mezi hledačů pokladů) Isla de Pinos a představuje především interview dr. Stingla s Karlem Hlušičkou. Vlaštovka 1-3 jsou tři další rozhovory. První dva o ostrovech lidojedů v Melanésii a indiánech Jižní Ameriky (realizoval Ivan Ruml), třetí o tajemství Velikonočního ostrova (Jaroslav Horák). Brigita Zlámalova provází poté „diplomatickým protokolem etnografa“ Album (1992) a Lucie Vopálenská pořadem Křížem krážem cesta (1997). Z roku 2012 pochází víc než půlhodinový Stinglův rozhovor s Erichem von Dänikenem a z roku 2016 relace Zahrada o „soukromém kusu Amazonie v Praze“. Přesuňme však se na audio-stopu.
Hodinu dvacet minut má ke knize přifařené cédéčko Rozhlasové stopy cestovatelské legendy a rovněž sestává z deseti sekvencí. Jsou tu především dvě ukázky z pořadů Piš a slyš (1961, 1963), dále Stinglův rozhovor o dojmech z Budapešti (1980), Deset zastavení s M. Stinglem (1981), díl cyklu A léta běží (1976), připravený Andělou Dvořákovou, cestovatelovo vystoupení v klubu dětí Domino (1982), relace Jany Špačkové Přišel na večeři (1998), úryvek z rozhovoru Dva na jednoho (2004, připravili Naděžda Hávová a Vladimír Kroc), část Václavem Žmolíkem realizovaného dílu cyklu Host Radiožurnálu (2010) a sekvence tradičního Meteoru (1977).


Třetím bonusem ke knize je replika jednoho ze Stinglových cestovních pasů, uvnitř níž se to hemží jmény Nová Guinea, Uruguay, Republic of South Africa, Peru, Hong Kong, Government of India, República Federativa do Brasil, Argentina, Kanada, Čína, Singapur a Japonsko. Čtvrtý bonus představuje nástěnná mapa světa a na jejím rubu nedozírné oceány i světadíly pokryté klikatými trasami víc než tuctu autorových cest, jejichž chronologický seznam věru stojí za pozornost.

 

  1. Zakazkavzko (červenec-srpen 1955)
  2. Benátky (září 1955)
  3. Čína (květen 1959)
  4. Kuba – Mexiko (březen 1964 - prosinec 1965)
  5. Severní Amerika – Oceánie (září 1967 - srpen 1968)
  6. Asie (srpen - prosinec 1968)
  7. Karibik – Jižní Amerika (červenec 1969 - květen 1970)
  8. Mikronésie (prosinec 1971 - květen 1972)
  9. Sibiř (červenec - srpen 1972)
  10. Indie – Afrika (duben – červenec 1974)
  11. Plavby kolem světa 1977 - 1999
  12. Plavba okolo Afriky (1992)

 

Přejděme konečně k vlastnímu „špalku“ luxusně-exkluzivní publikace. Má osm částí. První se obírá tvůrcovým dětstvím, jeho Gymnaziálními léty a okupací. Jak zvíme, již v deseti letech uměl obstojně anglicky, rusky a španělsky a také trochu italsky. Stal se jediným člověkem u nás, kdo se také (jen dva roky poté) naučil ovládat novozélandskou maorštinu, ale jinou věcí už je, že byl mezi (méně vzdělanými) dětmi někdy objektem posměchu. Už v deseti letech přesto sám namaloval veliký atlas světa se sto padesáti mapami i vč. detailního zachycení Tichomoří. „Podrobně si tam zakreslil své budoucí zahraniční expedice včetně zevrubných etnografických rozborů a zajímavých archeologických lokalit, ač tehdy nemohl tušit, že svoji třetí cestu kolem světa podnikne přesně podle tohoto svého dětského plánu,“ vypráví Adam Chroust.


Z prvních let války se navíc dochovalo například i 35 stran dobrodružného románu Stopař, psaného obyčejnou tužkou do školního sešitu. Bohužel však zmizel rukopis jeho prvního románu Bílý drak, dějově situovaného do Himalájí. - Stingl pak začal publikovat v Mladém hlasateli i jinde a navíc komponoval nad klavírem, přičemž první svou skladbu francouzsky pojmenoval La Joie du Printemps.


Za války si oblíbil vedle foglarovek skautské knihy Jaroslava Nováka, a tedy autora, jenž pro svůj oddíl zorganizoval v letech 1934 a 1935 plachetní plavby po Jadranu, které románově zpracoval. Miloslav Stingl získal na prvním táboře (v kaňonovitém údolí Plakánku, vyúsťujícím u hradu Kost) přezdívku Mauglí a prvou cestu do zahraničí podnikl právě před uzavřením hranic s maminkou a sestrou. Navštívili Dalmácii a poprvé spatřil moře. Byl to pro něj natolik silný zážitek, že napsal sbírku veršů Píseň o moři, strávili tam celý měsíc, a kdyby prý měl ještě někdy vycestovat, vybral by si právě tento „Karibik Evropy“.


Roku 1950 byl pravomocně odsouzen k měsíci vězení za převzetí a šíření protistátního letáku Rozkaz č. 1, který vyzýval k odporu proti československé vládě. Jeho text vypočítával zásady tajného boje a instruuje každého ze čtenářů, aby jej množil. Stingl dostal následkem té konspirace trojku z mravů a zabránila jeho vytoužené cestě do Francie. Ač se naučil za pouhý týden zpaměti průvodce o 250 stranách, před pražským Wilsonovým nádražím ho dva uniformovaní muži na poslední chvíli vytáhli ze čtyřiceti ostatních mladíků. „Soudruh Stingl ne!“
Druhá část svazku líčí studia mezinárodního práva a národopisu. Bez problémů získal dva doktoráty a kniha nás taktéž vede na Kavkaz. Tajný svazek, který naň vedla StB (a kde měl krycí jméno Kniha) byl bohužel roku 1979 skartován, ale zůstává nepochybným, že jej naše armáda chtěla zverbovat do služeb zpravodajské služby. Kapitán Miloslav Vojáček viděl právě v něm ideálního rozvědčíka, nicméně z tří zachovaných dokumentů z roku 58 plyne, že Stingl spolupráci na třetí schůzce odmítl. Nikdy také nevstoupil do Strany. Jak sám tvrdí, dělal ze sebe „ustrašeného hlupáka“, a tím vyhrál. Přesto býval na cestách Američany považován za agenta Sovětů a Sověty za agenta Američanů. Často, ne-li neustále byl sledován, ale už Vojáčkovi připadal jaksi „uspěchaný“. Posléze jej měli „bezpečáci“ za tak trochu podivína, ne-li tichého blázna. Třeba i proto, že cestoval výhradně na vlastní náklady.
Právě takový obraz sebe samého chtěl ovšem Stingl asi podat a smířil se dokonce s tím, že mu socialistická vlast bere třicet procent honorářů za jeho knižní bestsellery.
Ve třetí části Nesjednaná schůzka s Fidelem se líčí čas karibské krize, čtvrtý díl obsahuje oddíl Tajemství indiánských pyramid a nechybějí kapitoly Aztékové, Olmékové a Mayové. Další část nás vede za Eskymáky i jihoamerickými Indiány. Poté na Havaj, Polynésií a na Nový Zéland, mezi zmíněné už Maory. Dostáváme se (také) na Ostrovy lidojedů a ocitáme se v Austrálii. Následuje šestý díl Světem Latinské Ameriky včetně kapitol Vánoce na Vlaštovčím ostrově a Velikonoce na Velikonočním ostrově a sedmá část s oddílem Neznámou Mikronésií. Jak vidíme, setkal se na tamním Ponape prvně se zmíněným už Dänikenem.

 

V československém Ústavu etnologie a folkloristiky ČSAV na Stingla ovšem zatím stále zavileji žárlil ředitel (a estébák) Antoním Robek, a tak cestovatel a spisovatel 1. dubna 1972 radši odešel na volnou nohu; jako člen Svazu spisovatelů za příživníka označen být nemohl. Je ovšem i pravdou, že předchozí ředitel ústavu Jaromír Jech oplýval značnou benevolencí, s níž Stinglovi toleroval, že do práce chodí na desátou a často má absence, trvající i řady dní. Světoběžník ani nijak neohlašoval prodlužování svých expedic a sekretářka Jana manželovo jméno v ústavu mnohokrát nepravdivě doplňovala do knihy docházky.

 

„Někdy v polovině roku 1973 jsme získali přes Svaz spisovatelů tří- nebo čtyřpokojový byt v paneláku ve Slancově ulici v Kobylisích,“ cituje autor cestovatele. „V podstatě jsem ho dostal proto, že už jsem byl jakoby slavnej. Úředníci nás asi měli za sociální případ, protože Jana byla hlášena ve Vysočanech u rodičů a já stále u Dagmar (První manželka, překladatelka z ruštiny a původně rovněž kolegyně Dagmar Šlampová, kterou si vzal na Staroměstské radnici roku 1963. S Janu Harudovou se pak ženil roku 1971. Pozn. IF).


Kuriózní bylo, že nám ve stejnou chvíli odklepli přes družstvo další byt v Podolí, takže jsme si mohli vybírat… V té době, kdy se mohlo jen do Tater, na východní Slovensko nebo na Balaton, si 99% lidí myslelo, že jsem nějaký estébák. Protože jak on to může všechno dělat? Já musím říct, že jsem tou skulinou mezi těmi dvěma režimy tak nějak proklouznul…“


A Stingl pokračuje: „Já vlastně nikomu nenadával, takže jsem byl pro každého více méně přijatelný. Neaspiroval jsem na žádné ministerské místo, profesorské nebo docentské na Karlově univerzitě, já vlastně nic nechtěl. Stačilo mi v klidu psát…“


Závěrečná, osmá část začíná kapitolou Operace Tutanchamon a fascinuje neuvěřitelná fotografie ZDI u něj doma ve Strašnicích. Je to zeď z nevybalených cestovních kufrů, jichž je 280. A vidíme i bankovky snad milionu zemí, po letech odsud vylovené a často dávno neplatné. Utvořily unikátní sbírku (snímek na stranách 454-455), ale spatříme rovněž další, desítky kilogramů vážící sbírku cizokrajných mincí (dvojstrana 492-493).


Adam Chroust líčí, jak se Stinglův dům po odvezení „deseti tun etnografického materiálu“ do depozitáře zdánlivě rozšířil, jako by hned o několik místností, a paní Stinglová užasla. Když rozebírali onu kufrovou zeď, zmínila se o botě, kterou tam prý jednou ztratila, a jejíž družku uchovává.


Mezi všemi materiály byly i rukopisy všech Mistrových publikací a „lopaty“ zahraničních vizitek. Natočil rovněž přes pět set hodin filmových záznamů i udělal statisíce fotografií. Archiv vznikající pětašedesát let jich obsahuje padesát tisíc.


Položme si teď otázku, v čem tkví nedostižná úspěšnost Stinglových děl. Zdá se, že kromě vypravěčského daru od Boha a smyslu pro detail má obrovský talent načasovat pointu. Přitom připomeňme, že žádný podrobný deník z cest, jako to dělal třeba Miroslav Zikmund, si nikdy nevedl. Ohromné množství údajů uchovával v paměti.
Úžasná je i kapitola Cestovatelské minimum anebo vhledy do nitra jeho typického cestovního kufru. Během života nastudoval Stingl sedmnáct jazyků, jak mu to umožnilo neobyčejné lingvistické nadání, a stvořil si (a taky pro nás) přímo univerzální „cestovatelský slovník“. Je praktický. Má málo přes 250 pojmů a například slovesa pouze tato: Jíst, pít, spát, žít, milovat, chodit, plavat, utíkat, létat, vidět, slyšet, cítit, hledat, nalézat, ptát se, odpovídat, vědět, nevědět, zpívat, mluvit, tančit, souložit, bolet, chtít, nechtít, moct, nemoct, být nemocný.
Samo sebou ovšem musíte znát trochu delší řadu podstatných jmen (často se týkají stravy), aspoň pár jmen přídavných a hlavně četné pojmy okolo „situování“ příslušníků rodin a rodů a ohledně času a směrů. Ale barev stačí znát šest a otázky pouze čtyři: 1. Kolik je hodin? 2. Kolik to stojí? 3. Kudy jít? 4. Kde se vyspím?
Vedle rejstříku obsahuje kniha i Chronologii Stinglova života a ilustrovaný seznam všech jeho česky vydaných knih. S tím, že existuje i devět děl (v několika cizích jazycích), která nikdy nebyly do češtiny přeložena.


Následující výběr Stinglových rozhlasových pořadů čítá třicet položek, avšak část jeho tvorby pro rádia zůstala uchována pouze v písemné podobě (padesát dalších položek).
Stingl a Chroust předkládají i obrazový seznam dvaceti z fotoaparátů a kamer, s nimiž světoběžník postupně pracoval, a figuruje mezi nimi Meopta Admira vyráběná v letech 1958-1966, Flexareta (1961-1967), Pentax Asahi vyráběný od roku 1969, německá Praktica L (1969-1978) a rozličné japonské přístroje. Olympus OM-2 (vyráběn od roku 75), Nikon F4 Body (1988-1997) a další, ty už od firem Panasonic, Hitachi a Sony. Fotil na materiály Orwo, Agfa, Kodak či Fuji. Během svých cest navštívil 150 států a k tomu oblasti se specifickým statutem. Většinu těch navštívil zemí opakovaně. Byl ve 32 samostatných státech Ameriky, v 29 státech Afriky, ve 33 zemích Asie a nenavštívil jen 45 zemí a několik oblastí „jiného statute“. Jde především o 24 států Afriky, ostrov Réunion, o Antarktidu a patnáct (obvykle nebezpečných) zemí Asie (např. Afghánistán, Bangladéš, Bhútán, Irák, Irán, Barma, Severní Korea). V Evropě pak Stingl nebyl pouze v Kosovu a na Špicberkách a Jan Mayenu a v Americe nenavštívil jen tři státy, a to Belize, Guyanu a Surinam. Z nesamostatných ještě smutnou dvojici Falklandy - Grónsko. V Oceánii mu dnes chybí jen Kiribati a Nauru, z kolonií pak Tokelau či Vánoční ostrov. Mimo rodnou zem tak strávil přes dvacet let a naše kniha obsahuje i Seznam tras nejdůležitějších cest. Úplný závěr je pak sestaven ze vzkazů osmapadesáti jeho přátel a významných osobností. Patří k nim viceprezident Českého klubu cestovatelů Jiří Kolbaba, cestovatelé Vladimír Plešinger, Josef Formánek, Miroslav Náplava a Leoš Šimánek, etnolog a diplomat Mnislav Zelený, Hynek Kmoníček, egyptolog Miroslav Bárta, zoolog Miroslav Bobek, Václav Cílek, antropolog a textař Michal Horáček, horolezci Radek Jaroš a Josef Rakoncaj, Jakub Vágner, Jiří Pavlica, Laďa Kerndl (který Stingla poznal roku 1975 na zaoceánské lodi), Richard Konkolski, Steve Lichtag, Tomáš Hanák, Václav Marhoul, Jiří Menzel, Jaroslav Olša, Pavel Pavel, Bohumil Vurm, Radim Uzel, Pavlína Wolfová či Václav Žmolík.


JUDR. et PhDr. Miloslav Stingl prodal až dosud na 17 milionů výtisků knih.


Ukázky:


„Dnes už je ten člověk, jmenoval se Jiří, na onom světě. Seděli jsme spolu v lavici až do maturity. Každý den mi někdo ve škole zpřetrhal všechny sešity, a nikdy mě nenapadlo podezřívat právě jeho. Nikdy jsem to ani neřešil. Jenže pak se stala mnohem horší věc. Dcera našeho pana ředitele Jarmila, která s námi chodila do třídy, se postarala o velké pozdvižení. Během výuky z ničeho nic vstala a řekla: „Někdo mi ukradl peněženku““ Kantor se zamračil, stoupnul si a řekl: „Všichni hledejte!“ Jako opařený jsem její peněženku našel u sebe v tašce. Teď si představte, co to znamenalo okrást dceru ředitele. Mně v tu chvíli vůbec nedošlo, že mi ji do tašky někdo musel nastrčit. Přihlásil jsem se jako nálezce, a byl z toho veliký malér. Celá třída jela lyžovat na Klínovec a moji rodiče dostali ze školy dopis, abych nejezdil, protože jsem zloděj. Tehdy to byla opravdu velká hanba. Ani tehdy jsem Jiřího nepodezříval. Po gymnáziu vystudoval školu vojenských politruků. Vstoupil do komunistické strany i k estébákům. Setkali jsme se o několik let později ve vojenském časopise Obrana lidu, kam jsem přispíval. Pamatuji si na jeden svůj článek o severoamerických indiánech. Bez skrupulí si ho přisvojil, podepsal svým jménem a před jedním mým kamarádem ho dokonce vydával za své dílo. Přitom ani nemohl vědět, kdo jsou to Siouxové. Pořád za mnou chodil, abych psal do Obrany lidu další články, a on si jako redaktor všechny honoráře nechával pro sebe. Později se stal politickým důstojníkem na našich zahraničních lodích a následně vojenským přidělencem ve Francii. Když přišel rok 1968 a on dělal ředitele Ústředního domu armády, poprvé vsadil na špatnou kartu, na Dubčeka. Samozřejmě ho obratem vyhodili. Teprve po jeho smrti jsem si dal všechno dohromady.“


„S velikou nechutí jsme si poslechli socialistický projev Jiřiny Švorcové, jak mezi sebou máme řadu zrádců, co nejsou vlastenci, a jak naše země kulturně vzkvétá. Na konci byly u východů archy, kam se všichni podepisovali. Vzbudilo to ve mně znechucení, protože nic nedělám rád z donucení. Litoval jsem toho, ale byl jsem si vědom, že doba byla prostě taková a já osobně neprojevil jakoukoli iniciativu. V té chvíli jsem o tom vůbec neuvažoval, ale jistě kdybych zavolal do Svobodné Evropy, že se koná v Praze takové jednání a já jsem proti, no tak by mi asi už nedali výjezdní doložku.


Nepovažuji to za žádnou tragédii, protože to by se museli odsuzovat všichni lidi, kteří šli na prvního máje do průvodu nebo byli členy Brigád socialistické práce. To byl prostě celý systém, z kterého se nedalo vystoupit. Měl jsem jednu přednost. Byl jsem kliďas, jezdil jsem po světě a věděl, že takovéhle věci se prostě dějí. Necítil jsem se zneužitý třeba jako Werich, který měl obrovskou morální autoritu a pro nezasvěceného venkovana váhu pěti set spisovatelů. Já se prostě otřásl a druhý den šel do kina na nějakou veselohru. Kdyby místo sedmi tisíc umělců podepsalo jen šest tisíc devět set devadesát devět, tak se ten režim ani nepoložil a já ho ani neoslabil. Beru to jenom jako epizodu ze svého života, v podstatě nechutnou, jako podvod na sobě, ale i všech ostatních, kteří se to dozvěděli stejným způsobem. Ale tohle bych ochotně zapomněl. A kdyžtak ať se mě každý přijde zeptat, já se nemám za co stydět. Bylo pro mě důležité, kolik stojí letenka do Paříže. Mrzelo mě to kvůli mému velkému kamarádovi Evženu Menertovi, který podepsal Chartu, ztratil kvůli tomu zaměstnání a šel tahat těžké nádoby do továrny na výrobu laku. Brzy emigroval do Holandska, kde se upil k smrti. Jeho žena se vrátila a skočila pod vlak. Byl to můj přítel a najednou jsme byli na dvou stranách barikády.“

 


Adam Chroust: Miloslav Stingl. Biografie cestovatelské legendy

Autorská spolupráce Štěpán Rusňák a Miloslav Stingl

Předmluva Miroslav Zikmund

Ilustrace a nástěnná mapa světa Eliška Chytková

Scénář, režie a střih DVD Petr Horký, Radim Kotěšovec a PiranhaFilm

Scénář, režie a střih CD Tomáš Černý Český rozhlas a Radioservis.

Jako 2000. publikaci vydalo Nakladatelství JOTA. Brno 2016.

ISBN 978-80-7462-870-2

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 06 Listopad 2018 08:29 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB