Komiksy podle scénářů Alana Moora přinášejí tři příběhy Nemovy dcery



 

Moore výřez přebalAlam Moore (*1953) bývá dnes pokládán za nejschopnějšího a nejvšestrannějšího komiksového scenáristu. Jeho Strážci (1986) se zároveň přiřadili k význačným figurám „superhrdinského žánru“ a zároveň ten žánr dekonstruovali. Knihu Z pekla lze právem zvát biblí Jacka Rozparovače a mnohého čtenáře překvapí nejenom nad ní, jaké množství informací svede Moore předkládat; ať už formou scénářů, nebo v připojených textech.

 

 

Na svou Ligu výjimečných (jejíž filmová adaptace se bohužel nepovedla) navázal v letech 2013, 2014 a 2015 triem komiksů The Nemo Trilogy a letošní jejich překlad do češtiny je prvním vsazením těchMoore přebal příběhů do jediné vazby.

 

O čem se zde i prostřednictvím přehršle odkazů vypráví?

 

Nejprve si připomeňme, že zmíněnou „ligou výjimečných“ byli Mina Harkerová z Draculy, Allan Quatermain z Haggardových románů, Vernův kapitán Nemo, Wellsův neviditelný muž Hawley Griffin a doktor Jekyll Roberta Louise Stevensona. Nu, a podle Moorova tvrzení (a respektive v jeho pop-literárním světě) zemřel pán ponorky Nautilus pět let po smrti svého tvůrce, a totiž roku 1910.

 

Měl ovšem dceru Janni Dakkarovou, a právě ona je hrdinkou nové trilogie.

 

V první části, Srdci z ledu, se vydá roku 1925 na expedici k jižnímu pólu a do antarktických Hor šílenství (z díla Howarda Phillipse Lovecrafta). V prostřední části trilogie Berlínské růže zachraňuje svého zetě Robura Dobyvatele (známe stejnojmenný Vernův román) ze spárů nacistů. V Řece duchů svádí pak nikoli poprvé boj s Ayeshou, hrdinkou Haggardova proslulého románu Ona.

 

Tyto komiksy jsou, připravte se, brutální (až po hranu vydatelnosti) a zvláště jejich textové mezičlánky se nezaleknou erotiky, byť i zde se pracuje opatrně. Nu, a Nemova vnučka se sice provdá za Roburova syna již v jedenácti letech, jako naprostá samozřejmost se nicméně bere, že nejméně po příštích pět let „k ničemu nedojde“. A ten sňatek je ostatně účelovým spojením mocných rodů. Klanu „ovládajícího“ světové vody a klanu ovládajícího vzduch.

 

Nejbrutálnější figurou komiksů je Ayesha, tj. Haggardova Ona, a aby se to předvedlo názorně, láme mj. vazy holubicím. Tuto zrůdu úvodem zastihneme návštěvou u Charlese Fostera Kanea (tj. hlavního hrdiny známého filmu Orsona Wellese), avšak jistých jejích cenností se zmocní (právě) Nemova dcera, již musí vražednice proto „dostat“.

 

Janni Dakkarová má stabilní základnu na Lincolnově ostrově, jenž je teď poněkud prostopášným pirátským pelechem (se surpermoderními stavbami). Jak zvíme, byl kapitán Nemo kdysi velmi zklamán, že má dceru a nikoli syna, i prchl brečet do Antarktidy; a tam pak (z čehosi) zešílel. Jeho dcera to sleduje nad stránkami otcova deníku – a vydává se na jih. Ona a další hrdinové přitom putují i bizarní Megapatagonií, kterou až dosud měli právě za výplod Nemova šílenství, a mezi členy posádky je také Sally Kiddová z rodu legendárního kapitána Kidda. A rovněž (Melvillův) Ishmael, jakýsi druhý Jannin otec, anebo profesor Van Dusen alias Myslící stroj, který svého času geniálně uprchl z cely v Chisholmském vězení a je znám z povídek Jacquse Futrella, reálného to spisovatele-nebožáka, který zahynul na Titanicu (což pro změnu vůbec není Mooreův bonus).

 

V Antarktidě nacházejí vchod do podzemní říše Alonosonů a existuje tu Poeův ostrov Tsalal. A magnetická anomálie, která je ovine smyčkou času. V té se děje „vše najednou“ a před našimi zraky se putování mrazem zvláštně násobí. Také tučňáci však náhle rostou a výprava naopak narazí i na (uměle vytvořené) bílé skřety. Navzdory všemu hrdinové dál táhnou saně (ty jako z Občana Kanea) a hle, tady už čeká ledová sfinga (Verne), která je vlastně modlou, a uzříme též obří poeovskou postavu (Příběhy Arthura Gordona Pyma) či architekturu a sochy z času před miliony let. Pronásledováni krutými zlosyny, které vyslala Ayesha, dorazí naši hrdinové po ztrátách na životech až k jakési krystalické stěně světla a objevují... jen zdánlivý hřbitov, jehož hroby jsou pětiúhelnými hibernačními komorami. A pak už spatří (Lovecrafrtovy) Hory šílenství.

 

Moore se v rozletu nedá zastavit a je mu zcela jasné, jak to s ikonickými hrdiny bylo. Tak například Jean Robur byl sice roku 1915 sestřelen na Sommě, ale má syna Armanda, a jeho vylepšená vzdušná loď nyní připomíná výjev z Magritta. Nu, a odvážná reportérka Hilda Johnsonová opakovaně zvládne udělat s Jenni Dakkarovou interview – a ještě si na Lincolnově ostrově užijí.

 

Jak se dále dovídáme, hned roku 1912 vyrabovala Nemova dcera Titanic a roku 1933 ukradla mrtvolu King Konga - a vrátila ji na Ostrov lebek. V druhé části trilogie se jejím Nautilem plavíme pro změnu po Labi, a to přímo do srdce nacistického Německa. Naše milená Dakkarová však netuší, že je tam nalákávána. Kým?

 

V říši má podstatné slovo doktor Werner Mabuse i další „hrdinové soumraku“ a především Herr Hynkel (z Chaplinova Diktátora). Město Berlín pak řídí lidské stroje s pomocí zcela vyšinutého Helmuta Caligariho (a jeho zhypnotizovaných, spících úderek). Procházíme také metropolitní katakomby a je to opět Ayesha z království Kor, kdo stojí za léčkou. Dala si totiž podmínku, že bude s Hynkelem spolupracovat, jen když on zlikviduje Nemovu dceru.

 

V dalším toku děje je zmiňován také Blofeld či organizace Spectre, ale i král Stanislaw Ubu III.; a jak zvíme, Robur a Dakkarová kdysi po ruské invazi zachránili celou populaci trollů v severských zemích. Jako další z figur se vynořuje i Uršula Mabuse, dcera to zloduchova.

 

Ve třetí části této postmoderní a pečlivě promyšlené „fantasmagorie“ se píše rok 1970 a dcera kapitána Nema opět cítí, že se blíží (už před třiceti roky sťatá) Ayesha.

 

Jak je to možné? Jistě nijak - a všichni jí takou vizi proto vyvracejí. Srdnatá dáma ale přesto opět vyráží na výpravu, ač už stará. A hle. Řeku Amazonku zahrazují zbytky země Mu.

 

Ty ovšem vbrzku prorazí silák a Nautilem doplujeme až do (Doylovy) Země Maplea Whita a pravěku. Jenže zde je uvítací výbor se znaky, jimiž kdysi Chaplin nahradil svastiku. Martin Borman, doktor Mengele a další. Uchovávají iluzi věčné Ayeshy, když vytvářejí stále další její mladé verze a současně klonují „mladé Hynkely“. Nu, mohou snad podobně pitvorné projekty dopadnout dobře? Nikoli. Dočkáme se jak útoku pteranodonů, tak útoku nestvůrných pravěkých mužů, a jen mladičký syn paní Dakkarové je obdobně mladičkou Ayeshou... na chvíli omámen. Zamiloval se?

 

Asi. Zachraňuje ji, ale se zlou se potáže. Zlo uvnitř dámy totiž zatroleně žije a vybublá a hoch uniká smrti o pověstný vousek. Nato jsme svědky masakru zde vytvářených robotických krásek a Moore jako obvykle stupňuje napětí „shora“ až k dolnímu konci strany, po jejímž obrácení... Hu, kreslíř tam opakovaně umí servírovat „pořádně velký“ obraz nějaké překvapující zkázy, ne-li masakru.

 

A Jenni Dakkarová? Inu, jsme nakonec i svědky její smrti, avšak vidíme okolo ní dávno předtím bílé duchy jejích zesnulých přátel (i včetně profesora Van Dusena).

 

A právě tam, tedy do poklidu a mezi ně, odchází - a příběh končí.

 

A definitivně teprve dohrou z roku 1987.

 

 

Alan Moore (scénář) a Kevin O´Neill (kresba): Nemo. Srdce z ledu

 Přeložil Viktor Janiš

Odpovědný redaktor Richard Klíčník.

Argo. Praha 2018

ISBN 978-80-257-2607-5

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 01 Listopad 2018 08:10 )  

Ivo Fencl

Ivo Fencl foto Eva Smolíková

(16. 4. 1964 v Plzni) Labilní i silná (souběh) osobnost, která se realizuje prvořadě psaním, ale i četbou. Bude vám vykládat, že tvoří jen kvůli jisté Jorice (své femme fatale), ale máme podezření, že těch důvodů skrývá víc.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB