Kniha, podle níž se psát nenaučíte



 

Murakami výřez přebalPokud budete chtít veřejnost ignorovat, snadno se vám může stát, že bude veřejnost ignorovat vás. Haruki Murakami. Spisovatel vytváří literární dílo a dílo zároveň v jistém smyslu – přinejmenším zčásti – vytváří spisovatele. Týž.

 

 

 

Titul Spisovatel jako povolání sice svádí k domněnce, že nás jeho autor Haruki Murakami (*1949) skrze jeho prostudování naučí trochu psát, ale je to omyl. Nezoufejme ovšem a knížku nezahazujme. A sám Haruki Murakami je přece, jak asi víte, fenoménem trhu již od roku 1982 a jeho díla byla z japonštiny přeložena do nějakých padesáti jazyků.

 

Každému, kdo je dost vnímavý, koneckonců tato knížka pomůže, byť mnohé z jedenácti jejích kapitol takto koncipovány rozhodně nejsou. Rozhodně ne ta O literárních cenách: působí spíše jako autorůvMurakami přebal pokus vyrovnat se s tím, že jistou z cen neobdržel a jinou (tu Nobelovu) nejspíše už nikdy neobdrží. (A nyní je to asi ještě méně pravděpodobné, když ji roku 2017 přiřkli japonskému spisovateli Kazuo Ishigurovi (*1954).

 

Murakami se ovšem situuje do role muže nad vavříny povzneseného, byť tímtéž dechem ani nepopírá, že mu právě cena kdysi uvolnila do značné míry cestu.

 

Na této knize zaujme ovšem i nečekaně kritický doslov Michala Jareše, jenž čtenáři překvapivě dá na vybranou, zda chce být autorem knihy skutečně opojen. Autor té závěrečné stati totiž vnímá Murakamiho egocentrismus a mimo jiné taky píše:

„Kamarádit se spisovatelem může víceméně jen jeho rodina, možná jeho agent a redaktor, případně také jiný spisovatel, se kterým se ale rozhodně nebaví o psaní… Spisovatelé jsou vlastně antisociální osobnosti s narcistními sklony… (Murakami) vstává brzy, má neměnný denní rytmus, ze kterého za jakoukoli cenu odmítá odstoupit (mírná porucha autistického spektra, dalo by se říci), a zároveň na ostatní spisovatele – a tedy konkurenci – kouká jako na partu bláznů, o kterých vůbec nemá smysl mluvit; ani v tom nejmenším se jimi nehodlá zabývat (narcismus)… Z toho všeho však (mu) vyvěrá zcela nelogické obří sebevědomí o vlastní výlučnosti…“ A Michal Jareš se patrně právem ptá: „Není to nakonec taky určitá výpověď o době, ve které patří k nejznámějším spisovatelům světa někdo, kdo nemá potřebu potkávat se s lidmi, sedí doma a něco si šmudlá a tu a tam v něm probublá neuvěřitelně obří záchvat egoismu?“

 

A kritik navíc podotkne, že pro četné lidi v jeho okolí zůstává fenomén „nesnesitelného pozéra“ Murakamiho nepochopitelný. A jak tedy přijít na kloub příčině jeho světové oblíbenosti?

 

Něco, pravda, přece jen vyplývá již ze samotného svazku Spisovatel jako povolání a přesněji řečeno z hlubin Murakamiho vzpomínek, kterým já osobně dokážu věřit. Ono mocné tvůrcovo sebevědomí je ostatně vlastností kladnou, řekl bych; ať už se jeví vnějšímu pozorovateli jakkoli nemístně. A Haruki kráčel, zvíme, za svými metami pragmaticky a soustředěn a v momentě, kdy dobyl Japonsko, se nespokojil pouze s tím a... Dobyl Spojené státy. Skrze ně svět. - Jak je přitom patrné, absolutně ve smysl psaní věří a věnuje se mu s až strojově maniakálním systémem.

 

Jak uvádí, psal jednotlivé „imaginární přednášky“, sestavené pak do této knížky, zcela spontánně a prvořadě pro sebe. Z četných sekvencí to ostatně tak i působí - a minimálně šest prvních kapitol vznikalo ostatně s odstupy (a pro literární časopis Monkey). Náleží mezi ně i kapitoly Otázka originality, A o čem tedy vlastně psát? a působivá, byť prakticky nezužitkovatelná O psaní románů neboli: Jak dostat čas na svou stranu.

 

A jak autor vysvětluje, je mu tvorba románu bojem. Není, říká, zase tak těžké vytvořit jeden nebo dva romány, ale skutečně už musíte disponovat něčím navíc, dokážete-li s nimi dál a dál přicházet celý život. Murakami má přitom svůj systém a ten možná připomíná řemeslnou výrobu, ale raději než umělcem máme být svobodní, radí. Nejvíce mu pak prý jde při psaní o přesvědčivost.

 

Nato vypráví o základních čtyřech přepisováních každého románového textu a o pátém, už jen částečném. Přizná ovšem ihned, že pak často přepisuje až do nekonečna – a vůbec jej to nenudí. Naopak. Žije tím a ani po vydání knihy spokojen nebývá. Takže svá díla radši nečte. „Dal jsem jim však maximum.“ Netrápí jej tudíž špatné svědomí a v tomhle směru se odvolá i na slova Raymonda Carvera. – Také ten, pravda, chápal, že existuje jistý jen těžko definovatelný bod, za kterým už přepisování ztratí smysl a text začíná naopak ničit.

 

V knize pak následují mimo jiné i kapitoly Otázka výběru postav a Pro koho vlastně psát?

V Otázce výběru postav autor mimo jiné odkazuje na Maughama a říká, že snad jen třikrát v životě vytvářel figuru knihy dle reálné předlohy. Obírá se dále problémem nechuti psát o zlých lidech (který snad nějakou dobu měl i Kurt Vonnegut) a umí až „výživně“ přiblížit, nakolik radikální proměna perspektivy u něj nastala, když se (konečně) rozhodl a naučil nepsat v první osobě.

 

Pouze na okamžik přitom setrvá u Fitzgeralda a Salingera, kteří v této osobě vytvořili Velkého Gatsbyho a Kdo chytá v žitě, ale také oni, zdůrazní, se od ní odchýlili.

 

Příkladem málo vypovídající kapitoly je oproti tomu Pro koho vlastně psát?, ale aspoň se zde autor svěří se svým dojetím nad knihou svého jmenovce Rjúa Murakamiho (*1952). Dále pak upřesní, že se – z vlastní vůle - nikdy neobjevil v televizi ani rozhlase, a co je ještě zvláštnější, neposkytuje rozhovory a vyhýbá se focení.

 

Za důkladné přečtení stojí ovšem sekvence O škole a neříká možná nic nového, ale také tady jde o to, jak bystře říká to, co říká.

 

A jestliže autor (na jiném místě) poznamenal, že on sám „nikdy nepatřil k nejbystřejším“, nejspíš to úplně nebude pravda. Své psaní nám umí každopádně vylíčit jako moment navýsost osobní a odehrávající se „za zavřenými dveřmi“. Přímo pobavujícím způsobem pak vedle sebe staví Franze Kafku a Anthony Trollopa.

 

V další z kapitol Otázka originality ovšem dost diskutabilně přirovná originální literární dílo k nečekanosti některých popových hitů let šedesátých, a to především písní Please, Please Me (Beatles) a Surfing USA (Beach Boys). Osobně se domnívám, že to udělal z vypočítavosti, nicméně jeho mladistvé nadšení u tranzistoráku mu prostě věřím. A v téže kapitole ospravedlňuje i své chabé začátky, kdy prý „neměl ani potuchy, jak vypadá současná literatura“.

 

Celkem vzato stojí za fenoménem Murakami silné ego v kontrastu s jistou ostýchavostí a snad taky pocitem vlastní necharismatičnosti. Jsou lepší „učebnice“, ale z knížky přesto vyfiltrujete jisté množství použitelných rad, které dají zapomenou i na to, že některé z informací autor opakuje na více místech. Sám pak mám dojem, že je to celé stejné, jako by nám Don Juan radil, jak balit ženy, a nebral v úvahu, že nejsme v jeho kůži. Murakamiho rady nejsou totiž z valné části přenosné, a to podobně, jako ty Bradburyho v knize Zen a umění psát.

 

 

Haruki Murakami: Spisovatel jako povolání

 

Přeložil Tomáš Jurkovič. Redigoval a doslov napsal Michal Jareš

 

Jako 194. svazek Světové knihovny vydala Euromedia Group, a. s. – Odeon Praha 2017

 

ISBN 978-80-207-1761-0

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 01 Listopad 2018 08:07 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB