Jenom zčásti snový román Štěpána Sixty



Sixta výřez přebalIng. Štěpán Sixta (*18. 8. 1925 ve Velimi) žije v Praze-Strašnicích se starší svou sestrou. ovdovělou Mgr. et Mgr. Olgou Růžičkovou (*10. 2. 1921). Je mu třiadevadesát, dříve psal do novin i pro televizi, ale ústřední jeho zaměstnání to nebylo. Letos vyšel Štěpánu Sixtovi román Zlatý dolar a svým způsobem se jedná o unikát. Jen málo se setkáváme s podobným stupněm beletrizace osobních vzpomínek jako zde. On se tak však zachoval: s jistou samozřejmostí a s trochu rozvážnou nonšalancí, řekl bych.

 

 

Takto jsou aspoň taveny jeho vzpomínky a díky imaginaci místy připomínají sny. Románu jako takovému pak nechybí (až totální) OBLOUK mezi prvou a jedenáctou kapitolou, a čím se začíná, tím se v jistém směru i končí, byť čas a vnímání hrdinovo jsou posléze jinde. Jen ideály překvapivě zůstávají. Také hospoda, nicméně ta zde nehraje úplně typickou roli. Hrdina je střízlivý muž a celý čas provrtáváSixta přebal svým žitím realitu, která ovšem není jednoznačně uchopitelná. A tak se může on i čtenář každou chvíli zastavit... a ptát: „Nesním?“

 

Je přitom nelehké správně definovat, čím se Sixtovo podání podobá například klasickému vyprávění Kafkovu, a tak nepřívětivě vydloubněme to, čím se mu nepodobá.

 

Občas drhnou (rozvláčné) dialogy, sem tam sekvence připomene přívlastky dokonce i starodávnou červenou knihovnu. Ale já sám bych se navzdory tomu neodvážil říct, že měl autor román „pokrátit“. Právě jeho hmota a jeho „rozpětí“ totiž textu injektovaly část kouzla.

 

Snovost, pravda, ne. Uvnitř knihy často bere za své. Je to škoda. A navrch tu pak mají právě vzpomínky a ty sekvence fungují ve 21. století jaksi matněji, ne-li skutečně zdlouhavě.

 

O čem kniha je?

 

O umné práci (což není tak časté), o zápalu pro ni i život, o penězích, o mladých i starých ženách, o přátelství mezi muži i nevyslovitelné rozpolcenosti hrdiny, který se vlastně trochu sžívá se svým kamarádem, ba je jím. Je to i kniha o četných možnostech, které život nabízí na začátku i rozcestích, a lze zůstat kupříkladu TADY, ale lze samo sebou taky zmizet. Odcestovat do Spojených států, odkud přichází jistá stará dáma, sklánějící se nad penězi...

 

Lze žít pro stavby (které jsou „milenkami“, avšak nikdy jen prací neodmeteme svět a jistou jeho kulturu. Zde například divadlo a (právě) ženy. I ty, která nás osudově pavučinou omotaly.

 

Štěpán Sixta je při psáni, zdá se, sám sebou a jeho někdy trochu zvláštní styl (ale detaily v příběhu nikdy nepostrádáme) fakticky překonal i zápletku a ústřední záhadno knihy.

 

Není tak podstatné.    

  

Jakási pozvolnost tu někdy zamrzí, ona ale i NESE. Tato kniha má vlny a má tiché tůně. Mávnout rukou nad ní nedokážete a zní to banálně, ale navzdory oné snovosti je prožitá.

 

Doslovem ji opatřil člen Střediska západočeských spisovatelů Radovan Lovčí, nicméně on sám se interpretaci záměrně vyhýbá a skrz jednu černobílou fotografii a kontury života především přibližuje autora, podnikového to manažera a jindy zase rolníka.

 

A nevím, zda zbytečně, ale dozajista rozhodně se Lovčí taktéž vrací autorovým rodokmenem až do šestnáctého století, a to k Sixtovi z Ottersfordu. Ale dějinami nás Doslov dotlačí zase až do současnosti. Co se pak dvacátého století týká, ono podobně tomu proniká knihou samotnou. Jako pozadí, takřka nezvýrazněné. Nikdy a nikde nejsme zahlceni a mnohé je podáno pouze v náznacích. Žádná „fakta a fakta“, ne! Zde se stále cosi odehrává. Jednak přímo před očima, souběžně však i pod povrchem.

 

Knihu před vydáním recenzně rozebrali Václav Franc a Jiří Kiml a Radovan Lovčí nás závěrem informuje: „Autor Zlatého dolaru ani dnes rozhodně nezahálí. Ve volnu se dál věnuje beletristické tvorbě i psaní básní, byť tak činí konzervativním způsobem, do notýsku, a teprve mnohem později svá díla přepisuje do počítače.“

 

 

Ukázka z knihy:

 

Jednou – to bylo už po delším čase mého zaměstnání u podniku – jsme se po celém dni kontroly a prohlížení velkého objektu usadili, jako vždy, v příjemné hospodě, unavení, ale spokojeni s výsledkem prohlídky. Dali jsme si pivo a hostinský přinesl voňavé klobásy s hořčicí. Pan Ferda zabručel: „To si dám líbit.“

 

Pustili jsme se s chutí do jídla, a když jsme dojedli, utřel si vousy tentokrát ubrouskem, odsunul talíř, zapálil si své traubko a ohořelou sirku strčil do druhé části doutníku, aby ho mohl držet dobře mezi zuby. Napil se spokojeně, opřel se pohodlně o opěradlo židle a pronesl: „Povím ti, hochu, jak budeš vždycky dobrej ve stavbařském řemesle. Povím ti něco a to je ten největší základ všeho.“

 

Vyfoukl kouř a podíval se zamyšleně vzhůru, jako by rozvažoval, zdali mi může sdělit to, k čemu dospěl za dlouhá léta.

 

„Abych ti řekl, stavba je jako milenka – a dokud si na to nezvykneš anebo si to v hlavě neuspořádáš, nedokážeš nic,“ prohlásil s rukou na stole a podíval se na mne s otazníkem v očích.

 

„Stavba jako milenka?“ opáčil jsem s mírným údivem.

 

„Jo, tak je to,“ potvrdil a uchopil půllitr oběma rukama. „Když se do toho nebudeš umět vžít, pak tvé výtvory budou možná technicky v pořádku, ovšem nebude v nich cit. Budou to betonové kvádry bez života. Stavba, i když je to jen oprava, jak to děláme teď, to je něco žijícího, co dýchá, co má k tobě vztah, co musíš mít rád. Pokud od tebe někdo stavbu převezme a nenaučí se o ni starat a žít s ní, pak ona bude umírat pomalým umíráním. Něco zajde dřív, něco později, potom všechno najednou, dokud nepřijde někdo, kdo tomu opět vdechne život. A to můžeš být i ty!“

 

Opřel se o židli, zadíval se vzhůru, zvrátil hlavu a pomalu, přemýšlivě vypouštěl kouř ze svého málo voňavého cigára. Pak se napil a pokračoval v úvahách.

 

„Každá stavba, i když je to jenom kozí chlívek, musí mít svůj účel a smysl. Musí sloužit, někdo se o ni musí starat a mít ji rád – a ona, pokud slouží, vydrží déle a dlouho, dokud sama ví, že k něčemu je.“

 

Chtělo se mi namítnout: Což je stavba něco jako živoucí organismus? Není to něco podivného, co mi tady říká?

 

Pan Ferda dostal nové pivo a pohrál si se sklenicí. Nerušil jsem ho, ovšem tehdy se mi to nezdálo – a ani jsem mu v té době své nezralosti dobře nerozuměl. „Stavba je jako milenka...“ Co tím myslí? Nechápal jsem to. Byl jsem jenom naučený, jak se má dílo dělat, ale nevěděl jsem, jak se má tvořit. Všechny poučky jsem znal, všechny dovednosti u prkna, počítače, čtení a hodnocení výkresu, zdivo, základy a všechno ostatní nám bylo ve škole naléváno do hlavy norimberským trychtýřem – ale ten zápal, vášeň pro věc samotnou, tu chtivost po kráse díla, po nádheře práce – to nikomu z nás norimberský trychtýř nepředal. To všechno si musel přidat každý sám po trpkých i sladkých zkušenostech, po dlouhém a bolestném uvažování o sobě samém., o smyslu vlastní práce – anebo, což ani neuvažovat o nějakém smyslu? Kdyby se ten účel zúžil pouze na nicotnou odpověď: Abych se dobře uživil. Co potom, kde hledat smysl toho, co dělám?

 

Teď jsem se zarazil – nejsou mé úvahy zbytečné? Kdo se pachtí po nějakém účelu či smyslu vykonávané práce? Hlavně když to sype, ne?

 

 

Štěpán Sixta: Zlatý dolar

Doslov PhDr. Radovan Lovčí

Vydalo nakladatelství Nová Forma. Týn nad Vltavou 2018

978-80-7453-980-0

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Ivo Fencl

Ivo Fencl foto Eva Smolíková

(16. 4. 1964 v Plzni) Labilní i silná (souběh) osobnost, která se realizuje prvořadě psaním, ale i četbou. Bude vám vykládat, že tvoří jen kvůli jisté Jorice (své femme fatale), ale máme podezření, že těch důvodů skrývá víc.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB