Vzpomínky Kláry Gočárové



 

gočárová výřez přebalKlára Gočárová (*20. listopadu 1962 v Praze) je věřící dáma, která ráda píše. Absolventka FF UK vdaná za režiséra Jaroslava Hanuše, matka čtyř dětí. Učí cizí jazyky, žije v Čerčanech u Prahy a pod titulem Voslí můstky napsala obsáhlou knížku, která sama o sobě sestává ze tří „knih“ s názvy Slon, který se směje, Paní Polívková (to je pokus o román, který ale zvěme novelou) a právě Voslí můstky.

 

 

Ve všech třech případech jde o vzpomínky a jejich knižní vydání představuje vyústění dvou autorčiných vánočních knížek (jak své práci říká): již roku 2014 obdrželi totiž její blízcí pod stromek asi stostránkového Slona, který se směje.

 

Sotva jej Klára Gočárová dopsala, uvědomila si, jak aspoň sama vzpomíná, kolik „neuvěřitelných lidí a příběhů zůstalo ještě nezmíněno“, a tak vyrašila víc než stopadesátistránková Paní Polívková.gočárová přebal

 

„Hned“ po Vánocích 2015 se však situace opakovala a vznikly vlastní Voslí můstky, které jsou, musíme uznat, skutečným románem. Románem silně autobiografickým.

 

Zatímco (pouhých) šest kapitol prvního díla se prostě jmenovalo Borek, Lucie, Emilka, Franta, Jindra a Jarka, kniha druhá má už 27 (rovněž pojmenovaných) kapitol a kniha třetí shrnuje dokonce devětapadesát kapitol, přičemž vtip titulů kapitol dílu prostředního tkví v tom, že jde vždy současně o polévky. Tak pročítáme například pórkovou, fazolovou, hovězí, houbovou, krupičkovou, „školní“, gulášovou, mangoldovou, vločkovou, čočkovou, rajskou, boršč, kulajdu z májovek, bramboračku; polévku zabijačkovou, kapustňačku s masovými knedlíčky a brodíme se taky polívkou „jarní“ nebo „absurdistánskou“. – Mezi ně jsem, podotýkám, započítal i „pouhá“ tři intermezza“. Pracují s polévkou v titulu pouze v prostředním případě.

 

První část začíná výraznými, ne-li okouzlujícími vzpomínkami na dědečka Borka, který autorce říkával Makůvko, a v neposlední řadě pro ni odevzdaně psal a kreslil, ba veršoval. Kdybych ovšem nyní pokračoval stylem „a další rodinný příslušník“, třeba bych se ošemetně zamotal (dokonce i sama autorka před tím varuje), a tak to provedu jinak, než bývá mým nechvalným zvykem, a pouze vás gentlemansky informuji, že je Klára Gočárová „nějak“ (neprozradím jak) přízněna se spisovatelem Václavem Řezáčem (1901–1956).

 

Zbytek si v knize vylovte už sami, ale zamrzí vás asi, stejně jako mě, že při hledání nepomáhá rejstřík. Na ten se totiž fatálně zapomnělo, a teď chybí jako sůl.

 

Nesmírně zajímavá totiž je tato trilogie i tím, že zde se samozřejmostí vystupuje takříkajíc plejáda osobností. Například spisovatel Jiří Gruša, dramatik Pavel Kohout, Milan Uhde, překladatelka a univerzitní pedagožka Jarmila Emmerová (kultivovaná to dáma), kompletní rodina Topolova včetně obou synů (v kapitole o Topolové polévce) anebo sochař Jan Koblasa, manžel autorčiny tety, který svého času uhnětl z hlíny zdařilou studii hlavy Klářina otce Tomáše Řezáče.

 

Klára Gočárová navíc chodila do školy například i s Janem Nekovářem (přednášejícím dnes na jisté pařížské univerzitě) a vlastním jejím dědečkem byl plachý dramatik Jiří Gočár, jenž „rozkošně“ ráčkoval a disponoval systémem kapes na obleku.

 

Neuměl dát najevo city, ale Klára jej milovala právě za to, nebo snad také za to. Byl to krásný muž.

 

Druhou jeho ženou byla herečka a asistentka režie Renata Gočárová, jíž se bohužel stala posléze osudnou závislost na prášcích a alkoholu. Spáchala sebevraždu. Avšak ani osud autorčina děda nebyl závěrem růžový, byť... Byť jej, řekl bych, spisovatelka předestírá až příliš melodramaticky. Hle: „Láska ho dohnala až k smrti. Svou ženu už nemiloval a novou milovat nesměl. Puklo mu srdce. Zemřel na infarkt, bylo mu 66 let.“

 

Jako celek ovšem nemají vzpomínky Kláry Gočárové s melodramaty společného nic. Právě naopak. A mimo jiné zachycují až fascinujícím způsobem dobovou atmosféru na rozličných místech Prahy, například na Malé Straně...

 

Kniha také obsahuje fotografickou sekvenci, ale ta je bohužel nedostatečně komentována. Její smysl lze skutečně pochopit teprve přečtením knihy (a někdy ani pak ne), takže vlastně dobře tomu, že je až na konci.

 

Obsahuje i fotografii, na které sedí spisovatel Václav Řezáč i se svou chotí nad kávou či čajem u stolu. Nikoho dalšího nevidíme, nicméně snímek je prý z jejich setkání s prezidentem Benešem.

 

Ale nechme již pátrání v politických a uměleckých konotacích! Voslí můstky jsou každopádně názornou ukázkou toho, co je výsledkem rozhodnutí přehnaně „nebeletrizovat“. Já samo sebou nemohu tušit, zda se takto autorka rozhodovala vědomě, nicméně vznikl jí pod prsty text, kterému (přece jenom) místy chybí cosi jako konečná redukce.

 

Také je očividné, že autorka vychází z nějakých deníků a zápisků, které si vedla, a to i v dětství. Ona očividnost, pravda, moc nevadí, a to i vzhledem k tomu, co jsem psal výš. Skoro vše je totiž zajímavé i dostatečně „oddaně“ podané. Jen nad slovem román se nejspíš přece zarazíme, protože podstatným zůstává, že jde o vzpomínky a významný dokument.

 

Různých „perliček“ obsahuje moc. Tak např. na straně 41 je odstavec věnovaný domu (v toku vyprávění ještě žijícího) Cyrila Boudy. Právě tam si Klára chodívala hrát do zahrady s jeho vnukem Martinem, který tu měl vlastní malý domeček i s „veškerým“ zařízením. Nikdo uvnitř nerušil děti z okolí, když se scházely, ale Klára Gočárová vzpomíná i na pouštění vláčků u Boudů uvnitř.

 

To zase inicioval malířův syn, rovněž hezky malující (a to i železnice) Jiří Bouda (1934–2015), jehož Svět na kolejích vyšel právě v roce autorčina narození.

 

 

Klára Gočárová: Voslí můstky

Vlastním nákladem. Čerčany 2017

Bez ISBN.

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 04 Říjen 2018 11:39 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB