Pastely Václava Maliny



Malina výřez přebal„Mám v oblibě menší formát knih, vždycky jsem se rád toulal lesem s knihou v kapse. Také vám přeji příjemné toulky krajinou třeba právě s touto knížkou.“

 

 

Předchozí slova nenapsal Henry David Thoreau, ale malíř a básník Václav Malina. Pastely. Tak nazval novou svou knížku (známe už třeba jeho Druhý dech; 2010), již někdo patrně označí jako Malina přebal copyilustrovanou básnickou sbírku (sto sedmnácti pětiverší). A je to možné; ale na mne působí jinak. Jako poměrně jednolitá skladba.

 

Jedna. Jediná skladba i jako řetízek vpletený v druhý řetízek, a to řetízek obrazů. Sto třiadvaceti. Psal a maloval Václav Malina.

 

Pracuje olejovými pastely Gioconda (KOH-I-NOOR Hardmuth) na á-čtyřkovém papíře několika odstínů. Jsou to á-čtyřky našedlé, nažloutlé, nafialovělé, narůžovělé, okrové a výjimečně prostě bílé či barvy „chamois“.

„Tvary a barvy mohou být více či méně reálné, jejich syntax je ale určována vzájemnými vztahy barevných kvalit a forem, světlostními proměnami valérů a dalšími formálními faktory,“ tvrdí výtvarník v „několika poznámkám ke vzniku této knihy“ (str. 252-255), a pranic z naznačeného podle něj „nevylučuje impresivní zachycení zcela konkrétních dojmů přetavených v metaforu subjektivním prožitkem, který odráží okamžitý stav duše“.

 

Malina ovšem využívá i suché pastely. Avšak ty především v plenéru, zatímco obrazy našich - knižně vydaných - Pastelů nevznikaly, zdá se, venku. Vynořily se v skryty, v osamělosti, ze vzpomínky a bez použití fotografie (například). Snění, pravda, nebylo doma méně než v plenéru. Nebylo ho méně, dá-li se intenzita snů vůbec mapovat a měřit.

 

Malina pracuje jindy také s akvarelem a s akrylovými nebo olejovými barvami a dalšími technikami a materiály, zde ovšem předložil výhradně „hard pastels“, jak je vybral z produkce několika posledních let. Už dřív přitom užil pastelové kresby k básním přítele Luboše Vinše nebo Karly Erbové. Až nyní psal jen sám.

 

Jak uvádí, postupoval i následujícím způsobem: Ač kreslí nebo maluje taky ryze abstraktní a geometrické obrázky, předem je vyloučil a my je nacházíme například (ne-li zcela) jako obrazový doprovod sbírky Jana Sojky Krypty.

 

Víc či méně intuitivně a jistěže mimo jiné... chtěl Václav Malina zachytit krajinu. Apolitickou krajinu v proměnách ročních období a dne. Chtěl znovu vidět a ztvárnit rána, poledne, večery večerů; západy slunce, vítr, město Oz, viditelnost jara a podzimu, léto. Vhledy někdy oživují figury. Oamělci, páry... Milenci, nebo prostě dvojice. Vnímatelé času a přírody či jen chodci ve vzpomínce; vzpomínce z oka malíře. Vynořují se, mizí. Listujeme krajem knihy a šetříme okraje listů. K tomu jako příloha básně. Vznikly dodatečně. Jsou pastely inspirovány a úvodem mnou naznačenou návaznost nechť si každý hledá. Nicméně po ní pátrat povinně nemusí, i samostatné dvojbody pětiverší a pastel fungují. Oslní, tu tmavnou. Těžko věřit, že byly řazeny náhodně. Naopak.

 

Ale potutelně je tu možná jiná náhodnost. Ve střídání sdruženého, střídavého a obkročného rýmu. „Řídil jsem se především intuicí,“ prohlašuje sám autor, jenž nijak nepopírá, že se literární prací bavil.

Náhodnost jako faktor až surreálný autor ovládl, i když to nechtěl. Ví o tom? Možná.

 

„Spíše mi vyhovovala tanka psaná v pětiverší (jedenatřicetislabičná báseň složená z trojverší a dvojverší),“ prozrazuje nakonec; nu, a jestliže sám hovoří taky o „tvrdé práci“ a vysedávání právě nad verši, výsledek asociuje cosi jinačího. Zpěv, hudbu, volnost, krásu, spontánnost i určitou nespoutanost. „Bylo to zadání (dnes se rádo říká výzva) Imago et verbum, které jsem kdysi vymyslel pro stejnojmennou knižní edici,“ konstatuje autor.

 

Chci jen závěrem upozornit, že by nebylo na místě brát závazně vše, co on sám o své knížce říká. Jistěže nelže a například vzpomíná na momenty tvorby i souvislosti se svou paní, které svazek ostatně připsal. Tak to je, ale vždy už zůstává věcí vnímatele, co kde najde. Hledat má každý právo, i kdyby autor benevolentně a vícekrát za sebou zvolal: „Ale nepátrejte po ničem. To jsem nechtěl.“

 

Malina volat může, lesem to pěkně zazní nad borůvkami, ale čtenář básní a vstupovatel do pastelů poslouchat nechce a nemusí. Není ovšem asi pochyb, že by tato díla nevznikla bez čtverečního kilometru okolo samoty pod Černým vrchem u Radkovic, kde manželé Malinovi dost „postaru“ tráví většinu roku. - A tato skladba prostě není a nikdy nemůže být bezčasím. To se možná tvůrci zdálo. Ano. Snad. Ale existuje skutečné bezčasí? Váhejme. Smrt okolo je pořád přítomna v čase a prostoru, je i pevně zakleta a zklamání taky známe. Čas tíží, jen obrázky a veršíky mu utíkají k potoku. A ostatně jaké bezčasí, když tu klopýtneme často o aluzi. A znovu. Autor čte Verlaina anebo Sovu a miluje poezii Dálného východu. A listují s Anuškou taky Biblí. Tou Kralickou.

 

 

Ukázka:

 

Je páteční poledne

znějí nedělní zvony

Tvůj obraz vybledne

v příšeří bílé stěny

jak příběh nedočtený

 

 

***

Vzpomínky blednou

jak portrét v rámu

důvěrně známý

Možná že jednou

přijdeš nepoznaný

 

 

***

Plot ovocného sadu

nás chrání před zlou mocí

Když vracíme se v potmě

světlo ve tvém okně

je maják v šeru noci

 

 

***

Do světla dne se probudíš

a projdeš mezi stíny

Je nové ráno a ty víš

že smaže všechny viny

Zas budeme mít k sobě blíž

 

 

 

Pastely. Psal a maloval Václav Malina.

Foto Karel Kocourek.

Jako 20. svazek edice Imago et verbum vydala Galerie města Plzně. Plzeň 2018.

ISBN 978-80-87289-39-6

 

 

Pastely Václava Maliny

„Mám v oblibě menší formát knih, vždycky jsem se rád toulal lesem s knihou v kapse. Také vám přeji příjemné toulky krajinou třeba právě s touto knížkou.“

Předchozí slova nenapsal Henry David Thoreau, ale malíř a básník Václav Malina. Pastely. Tak nazval novou svou knížku (známe už třeba jeho Druhý dech; 2010), již někdo patrně označí jako ilustrovanou básnickou sbírku (sto sedmnácti pětiverší). A je to možné; ale na mne působí jinak. Jako poměrně jednolitá skladba.

Jedna. Jediná skladba i jako řetízek vpletený v druhý řetízek, a to řetízek obrazů. Sto třiadvaceti. Psal a maloval Václav Malina.

Pracuje olejovými pastely Gioconda (KOH-I-NOOR Hardmuth) na á-čtyřkovém papíře několika odstínů. Jsou to á-čtyřky našedlé, nažloutlé, nafialovělé, narůžovělé, okrové a výjimečně prostě bílé či barvy „chamois“.

„Tvary a barvy mohou být více či méně reálné, jejich syntax je ale určována vzájemnými vztahy barevných kvalit a forem, světlostními proměnami valérů a dalšími formálními faktory,“ tvrdí výtvarník v „několika poznámkám ke vzniku této knihy“ (str. 252-255), a pranic z naznačeného podle něj „nevylučuje impresivní zachycení zcela konkrétních dojmů přetavených v metaforu subjektivním prožitkem, který odráží okamžitý stav duše“.

Malina ovšem využívá i suché pastely. Avšak ty především v plenéru, zatímco obrazy našich - knižně vydaných - Pastelů nevznikaly, zdá se, venku. Vynořily se v skryty, v osamělosti, ze vzpomínky a bez použití fotografie (například). Snění, pravda, nebylo doma méně než v plenéru. Nebylo ho méně, dá-li se intenzita snů vůbec mapovat a měřit.

Malina pracuje jindy také s akvarelem a s akrylovými nebo olejovými barvami a dalšími technikami a materiály, zde ovšem předložil výhradně „hard pastels“, jak je vybral z produkce několika posledních let. Už dřív přitom užil pastelové kresby k básním přítele Luboše Vinše nebo Karly Erbové. Až nyní psal jen sám.

Jak uvádí, postupoval i následujícím způsobem: Ač kreslí nebo maluje taky ryze abstraktní a geometrické obrázky, předem je vyloučil a my je nacházíme například (ne-li zcela) jako obrazový doprovod sbírky Jana Sojky Krypty.

Víc či méně intuitivně a jistěže mimo jiné... chtěl Václav Malina zachytit krajinu. Apolitickou krajinu v proměnách ročních období a dne. Chtěl znovu vidět a ztvárnit rána, poledne, večery večerů; západy slunce, vítr, město Oz, viditelnost jara a podzimu, léto. Vhledy někdy oživují figury. Oamělci, páry... Milenci, nebo prostě dvojice. Vnímatelé času a přírody či jen chodci ve vzpomínce; vzpomínce z oka malíře. Vynořují se, mizí. Listujeme krajem knihy a šetříme okraje listů. K tomu jako příloha básně. Vznikly dodatečně. Jsou pastely inspirovány a úvodem mnou naznačenou návaznost nechť si každý hledá. Nicméně po ní pátrat povinně nemusí, i samostatné dvojbody pětiverší a pastel fungují. Oslní, tu tmavnou. Těžko věřit, že byly řazeny náhodně. Naopak.

Ale potutelně je tu možná jiná náhodnost. Ve střídání sdruženého, střídavého a obkročného rýmu. „Řídil jsem se především intuicí,“ prohlašuje sám autor, jenž nijak nepopírá, že se literární prací bavil.

Náhodnost jako faktor až surreálný autor ovládl, i když to nechtěl. Ví o tom? Možná.

„Spíše mi vyhovovala tanka psaná v pětiverší (jedenatřicetislabičná báseň složená z trojverší a dvojverší),“ prozrazuje nakonec; nu, a jestliže sám hovoří taky o „tvrdé práci“ a vysedávání právě nad verši, výsledek asociuje cosi jinačího. Zpěv, hudbu, volnost, krásu, spontánnost i určitou nespoutanost. „Bylo to zadání (dnes se rádo říká výzva) Imago et verbum, které jsem kdysi vymyslel pro stejnojmennou knižní edici,“ konstatuje autor.

Chci jen závěrem upozornit, že by nebylo na místě brát závazně vše, co on sám o své knížce říká. Jistěže nelže a například vzpomíná na momenty tvorby i souvislosti se svou paní, které svazek ostatně připsal. Tak to je, ale vždy už zůstává věcí vnímatele, co kde najde. Hledat má každý právo, i kdyby autor benevolentně a vícekrát za sebou zvolal: „Ale nepátrejte po ničem. To jsem nechtěl.“

Malina volat může, lesem to pěkně zazní nad borůvkami, ale čtenář básní a vstupovatel do pastelů poslouchat nechce a nemusí. Není ovšem asi pochyb, že by tato díla nevznikla bez čtverečního kilometru okolo samoty pod Černým vrchem u Radkovic, kde manželé Malinovi dost „postaru“ tráví většinu roku. - A tato skladba prostě není a nikdy nemůže být bezčasím. To se možná tvůrci zdálo. Ano. Snad. Ale existuje skutečné bezčasí? Váhejme. Smrt okolo je pořád přítomna v čase a prostoru, je i pevně zakleta a zklamání taky známe. Čas tíží, jen obrázky a veršíky mu utíkají k potoku. A ostatně jaké bezčasí, když tu klopýtneme často o aluzi. A znovu. Autor čte Verlaina anebo Sovu a miluje poezii Dálného východu. A listují s Anuškou taky Biblí. Tou Kralickou.

Pastely. Psal a maloval Václav Malina. Foto Karel Kocourek. Jako 20. svazek edice Imago et verbum vydala Galerie města Plzně. Plzeň 2018. 256 stran. Tisíc výtisků. ISBN 978-80-87289-39-6

Je páteční poledne

znějí nedělní zvony

Tvůj obraz vybledne

v příšeří bílé stěny

jak příběh nedočtený

***

Vzpomínky blednou

jak portrét v rámu

důvěrně známý

Možná že jednou

přijdeš nepoznaný

***

Plot ovocného sadu

nás chrání před zlou mocí

Když vracíme se v potmě

světlo ve tvém okně

je maják v šeru noci

***

Do světla dne se probudíš

a projdeš mezi stíny

Je nové ráno a ty víš

že smaže všechny viny

Zas budeme mít k sobě blíž

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB