Idyla drsné školy podle Martina Stručovského




Stručovský výřez přebal„To ji vážně necháte jít na ten pánskej hajzl s těmi dvěma chlapy, kapitáne?“ zasypala mě servírka výčitkami.
„Vypadám snad jako její chůva nebo co?“ udeřil jsem na ni a spláchl otázku pod vodopádem chlastu.“
„Ne.“

 

 


Energií, s jakou sází odstavce na stránku, připomíná Martin Stručovský (*22. prosince 1989 v Jindřichově Hradci) energetický nápoj od písmene R. Za dekádu porůznu uveřejnil celou řadu povídek, většinou vědeckofantastických (https://cs.wikipedia.org/wiki/Martin_Stru%C4%8Dovsk%C3%BD), a nyní pro změnu detektivku drsné školy. Jmenuje se Bez duše a tkví v českém Stručovský přebalprostředí. Jde o kolorit Jindřichova Hradce. Má četné prvky hard boiled school má a stejně příběhu věříme. Nebylo to snad od autora kouskem přímo husarským, avšak klobouk dolů.
Pracovat v oboru tohohle subžánru „v žáru metropole“ je totiž vždycky snazší a Jinřichův Hrazec hrozil tím, že dikci a styl drsné školy zesměšní. Nebo že výsledek spíše vyzní jako parodie.

Nestalo se ani jedno.


Blahopřejeme? Snad. Anžto se Stručovský úspěšně popasoval i s dalšími riziky. Jeho soukromý detektiv (bez koncese) Matěj Mlynář se totiž motá v naší nejryzejší současnosti a v této (poměrně policejní) zemi, takže jednoduše nebylo možné, aby bez oné koncese unikl hledáčku příslušných orgánů. Ale autor věc vyřešil: Matěj je bývalý policejní kapitán, který se jen rozhodl prodávat v knihkupectví. Ne samo sebou ledajakém. V Mlýnici, v rodinném podniku vedeném jeho skvělou matkou. Právo chránící, lidu pomáhající složky opustil, ale zůstali mu kámoši z branže. Má zkušenosti i kontakty. Ale aby to přece neměl tak jednoduché, vládne tu řevnivost mezi ním a jeho bývalým kolegou. Příčinu zprvu neznáme a fér by nebylo víc prozrazovat. Snad jen, že se kola sváru otáčela okolo Mlynářovy na rakovinu zesnulé partnerky.


Srovnám-li nyní odvážně Stručovského přístup k psaní detektivek dejme tomu s přístupy Raymonda Chandlera, nelze než konstatovat, že oba s nejvyšší pravděpodobností (ba u Chandlera je to jisté) fabulovali, aniž předem přesně věděli, jak jejich příběhy skončí. „A tak to má i být,“ přitakal by dozajista takový Ray Bradbury.


Ten ovšem psal detektivky sporadicky a jde o žánr, kde chandlerovská bohorovnost většinou selže. Naopak se zde osvědčila prastará zásada Poeova: Nejprve vyspekuluj finále a teprve od pointy buduj či rekonstruuj případ k začátku. Stejně ostatně psala Agatha Christie a ještě lépe to uměl Ira Levin, tento naprostý génius.


Na druhou stranu jejich veledíla nemění nic na tom, že také Stručovského a Chandlerova metoda je regulérní a lze tak pracovat. Nu, a cítíte-li z textu rozkoš, s jakou autor prostě „jede“ a přidává stranu za stránkou, je vyhráno i tehdy, když plán nebyl dopředu prokalkulovaný. Právě podobnou slast nad prózou Bez duše registruji. Vyhráno ale jen tím nemá. Problém je jinde.
Jihočeský Hradec má jen něco přes dvacet tisíc obyvatel a není to neklidné Chicago. Současně je nezvyklé, že Matěj neodešel od kriminálky pro nějaký přestupek. Vlastně se může vrátit. Existenčně je tak „pojištěn“ vlastně dvakrát a policajti s ním nejednají v rukavičkách, ale skoro ano. „Zase se nám do toho pleteš,“ řekne už zmíněný bývalý kolega a punktum. Soukromý čmuchal není zatčen, pokutován, ostrakizován, nic. I postupy mimo zákon jsou mu tolerovány. A on si k tomu ještě prodává knížky, a to pod „kuratelou“ moudré, tolerantní matky, již má ještě radši než třeba Zaklínače. Taky aby ne.


A co ještě víc? Mlynář udržuje i vztah s Dianou, vztah, jenž prostě znamená občasný nezávazný sex, a současně se hrdina nemusí vázat. A proč by taky a rád se vrací k bohatě prostřenému stolu v „mama hotelu“ (v podstatě) a ke své krásné dceři Terce, která mu zůstala po nebožce. – Tahle Terka se, pravda, zrovna stává ženou, a tak jsou přece „starosti“. Třeba?


Náhle je už jen zázrak, když taťuldu vytáhne do kina.


Také si v patnácti nabrnkne kluka. Nu, a tady nekorektně prozradím, že právě tento nebohý osmnáctník se stane jedním z řádky zavražděných.


Ani to není vše. Nejen dámy za barem, v jejich prostředí se pohybuje, totiž padají hrdinovi k nohám, a ostatně umí zápasit, střílet a nemůže si pomoci, ale hodnotí i nohy mladých studentek. A když přijme případ, dělá to snad prvořadě pro peníze? Anebo spíš pro nějakou další pěknou ženskou? I konečně položím otázku, k níž směřuji. Co vlastně Mlynáře tudíž pudí k nezřízenému pití (tak typickému pro hrdiny drsné školy)?


Podle mě nic. Pije proto, že pili oni borci. To je možná důvod, ale lépe na tom je, uznejme, s kouřením. I tady autor ovšem chce být nekorektní, a tak se hrdina ani cigaretám neubrání. Co víc, najdeme celý paján o „vyhazování peněz“ za ony varovné obrázky na krabičkách.


Osud tomu chtěl, že jsem se s Martinem Stručovským setkával v horolezeckém klubu Rock´n´Wall, a to nejčastěji v přítomnosti redaktora Jana Pechance. Tehdy spisovatel studoval vysokou a připadal mi vysoce inteligentní, oddaný četbě a plný nadšení pro tvorbu. Ale byl víc fanatik science fiction než drsné detektivky. Nicméně mi samo sebou neprozradil vše, a tak už se odvážím dodat jediné. Má skoro úplně takovou matku jako hrdina jeho románu.


Je to ovšem vícero let, co jsme se naposled viděli, a já nepíšu tento text na Martinovu zakázku. Přesto textu přiznejme obrovský drajv a úžasnou samozřejmost energie, s níž autor bez očividných problémů vměstnal model drsné detektivky přímo do věrohodného životaběhu svého alter ega.


Kniha funguje i včetně zvratů a dialogů, které jsou právě na hraně drsné školy a uvěřitelnosti. Filmovat by se to dalo hned a snad jen rvačky (a přestřelky) místy zapůsobí jako z jiného světa. Vyloučeno opravdu není, že autor psal Bez duše bez pevnějšího předběžného plánu, avšak – a stejně jako Chandler - nakonec vše zdárně skloubil.


U Chandlera oproti tomu někdy na konci ani nevíme, kdo některou ze všech „jeho“ vražd spáchal. Nevěděl to ani on. A zde? Vše je naopak ve finále jasné.


Čte se to však dobře i díky solidně koncipované struktuře. Kniha má tři části – Škorpion, Perník a Na druhém břehu (ta je nejkratší). Ty částí shrnuly celkem 69 kapitol, ale proloženy jsou duem Meziher, z nichž první má ještě dalších šest kapitol. Ta druhá se jmenuje Zápisky mrtvého a hle, tady je otázkou, nakolik byla nutná.


A ne že by přímo asociovala „zápisky Jana Tleskače“, ale řešit detektivku vysvětlením v poštou zaslaném deníku, přece jen zavání levností. Většinu informací z onoho deníku ostatně znovu najdete ve třetí části, a to s velkou lehkostí v dialozích opakovánu. A myslím, Martine Stručovský, že´s měl na to, abys od berličky deníku upustil.


Kniha má také prolog a epilog, i ty fungují, a text je navíc šperkována odkazy na knížky (a viz ona chvála Zaklínačova), filmy (Temný rytíř), ale především mnoho populárních songů. Vždy bývá zmíněno, co kde znělo, a tyto tóny emocemi Matěje Mlynáře taky hýbají. Ani trochu není okoralý a lidi nechápe jako ve většině zlé. To jen někteří jsou zloduchy „bez duše“.
A román?


Ten „bez duše“ nezůstal.


Sice byl tvořen víc v ponoru do svého solidně vykresleného světa nežli s nějakým akutním zájmem táhnout zcela bez odboček na bránu, ale to je právě kouzlem toho příběhu. Ira Levin ne, ale český Dashiell Hammett snad i ano! Oproti drsné škole ovšem velice optimistický.


A zda je děj předvídatelný? Právě, že ne. Ač... Jak v čem, neboť už na straně 75 jsem poznal, se kterou z hrdinek Mlynář nakonec zůstane.


Ve filmech, i velmi kvalitních, to ovšem taky obvykle poznáte. A to je svět!

 


Martin Stručovský: Bez duše. Ve společnosti Albatros vydalo nakladatelství Motto. Praha 2018. 280 stran. ISBN 978-80-267-1081-3

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB