Protektorát ve fotografiích



sys výřez přebalBásník Karel Sýs (*26. července 1946) odděluje svoje verše od vlastní non-fiction a domnívám se, že tak činívá striktně. Ale nikdy neoddělíte nevědomé! Není to snad také pravda? – Ať tomu však je jakkoli, Sýsova kniha Protektorát ve fotografii nešetří jistou ironií.

 

 


Vůbec mi to nevadí. Naopak. A psána je objektivně, to ano, ale přesto se mi zdá, že dává hodně přednost kultuře. Respektive osobnostem spjatým s poezií i literaturou vůbec. Plus některým válečným štrapácím těchto celebrit i jejich strachům, anebo jejich zradám. Zradám, selháním, větším i menším lapsům, omylům... Měřit mírovým metrem se zdá tak snadné, tak snadné.
Taky ti, kteří po válce nijak trestáni nebyli (ba je naopak některé vyzdvihli na piedestaly), hrávali ovšem za Protektorátu na obě strany, anebo rovnou na notu nacistickou. Je to řada jmen. AleSýs přebal jedna obrazová publikace přece nebude zastupovat novodobý kádrový posudek, že. Zkusme ji hodnotit s chladnou hlavou.


Text je obsažný, a jestliže mi Karel Sýs řekl, že mu non-fiction (a knih toho žánru vytvořil už, dodávám, značné množství) „bere čas“ na tvorbu poezie, ještě to neznamená, že by svá „nepoetická“ díla odbýval. Zdá se, že ostatně vždy píše pouze a výhradně o tom, co jej bytostně zajímá (tak například o věžích v Písku), a to bude i tento případ.


Navíc... Od strany 76 nechal se sarkasmem ve vlastní mysli hovořit i další slovutné a ještě slovutnější autory české; tak například Jakuba Demla a jeho Mé svědectví o Otakaru Březinovi (1931, a vizte u Sýse stránky 78–79). Teď cituji Demla:


„Nikdo nemůže být už svým zrozením tak opovržen jako Žid. Odhalují si svou špínu a tulí se k sobě, podobni Kainu nemohou se přítulně blížiti ke stanům lidským. Rozkoš sebezneuctění a sebezničení je tu silnější než rozkoš zneuctění a ničení. Spoléhám na naše Němce, dokud jim bude záležet na pořádku a klidu, jinak se naše republika neudrží. Slované si nedovedou vládnout…


Vrchlického otec byl pokřtěný Žid, také Zeyer byl z krve židovské, proto nedosáhli ve svém díle hloubky českého jazyka…


Kde vládnou Židé, tam národ hyne, je to znamením konce jako vši…


Svobodní zednáři a Židé obbí a sežerou národ.“


Aby nezůstalo pouze u talentovaného kazatele Jakuba Demla a pouze u Židů, i sám Jaroslav Durych (jednoznačně se štítící díla Haškova, Čapkova, Voskovcova, Werichova i Skupova) v roce 1938 a hned v prvním čísle časopisu Obnova (a zde vizme stranu 80) napsal:


„Považujeme komunistu za věc, jejíž úplné vyhubení jest v zájmu cti celého vzdělaného světa… Schvalujeme vše, co proti komunismu podnikl Hitler.“


Do třetice nedobrého. Dokonce i Jan Zahradníček se téhož roku v Národní obnově vyznává takto:


„Ale dříve, než se začne s touto přestavbou, je třeba vytřídit dvě otázky, které nevyřešeny by potměšile hatily všechno naše úsilí: otázku židovskou a s ní spojený problém zednářských lóží… Pejzatá cenzura míchaná, pepřená a pečená v temných doupatech zpupných nápadníků židozednářských má nás i nadále ukolébat ve strnulost.“


A o tři roky nato Zahradníček konstatuje v Arijském boji: „Čekáme na film s protižidovskou tendencí. Česká filmová produkce nehnula v této věci ještě ani prstem.“ A téhož roku tamtéž prohlásí: „Mácha to byl, kdo zavedl u nás módu vyšperkovat romány a povídky židovskými figurami, podkládat jim nepřirozené vlastnosti, dělat z nich mučedníky a hrdiny, jimiž nikdy nebyly, a tím vlastně připravovat… židovský vpád mezi český lid, kde po takových přípravách bývali Židé přijímáni s opravdovým soucitem a umožňováno jim loupeživé okrádání důvěřivých našich lidí.“ A ještě jinde (v čísle 37 té samé tiskoviny) Zahradníček dodává: „Vtírá se nám do pera poznámka, proč jsme u nás již dříve sami neprovedli označení Židů. Proč musíme vždy přijít později? Proč? Proč???


S Demlem, Durychem a Zahradníčkem to máte zkrátka těžké. Ale nebyli sami. Pro dostatečně prokázaný umělecký talent byl však po válce všeobecně pardonován Jaroslav Seifert. I já bych řekl, že oprávněně. Jen devatenáct dní po vyvraždění Lidic a jen měsíc po Vančurově popravě však taky Seifert píše do Národní práce o „zmařené šanci“ projevit „spontánní“ vděk ochraňující nás Říši. „Těch několik týdnů uplynulo ve znamení nejen toho, co od nás Říše očekávala, ale připravily nás naopak o všechnu důvěru, projevovanou Říší našemu národu,“ plácá zde. „Zbyl nám jen pocit hrůzy, kam dospěl národ tak neodpovědně pohrávající si svým vlastním osudem…“ A Jaroslav Seifert pokračuje o „cynických“ zločinech „londýnských emigrantů“.


Karel Sýs veškeré podobné výkřiky a výstřely propojuje ovšem i s horkou současností, i dá slovo rovněž Martinu Putnovi a holým jeho konstatováním ve dvacet let staré knize Česká katolická literatura v evropském kontextu 1848–1918 (1998). Martin Putna:


„Celá Evropa je v 19. století z různých důvodů antisemitská… Antisemitismus je tehdy naprosto přirozenou, všem samozřejmou a žádné zdůvodňování nevyžadující konstantou obrazu světa…“ A dodá: „Běda, kdyby dnes někdo promluvil o druhdy příslovečné židovské prohnanosti nebo dokonce o povýšeném opovrhování vším nežidovským, pravém to židovském rasismu.“


Hodně místa Sýs ovšem věnoval i těm, kteří se nezaprodali. Například Nezvalovi, byť ten měl co dělat, aby se nepo-ral. A v tomtéž ranku autor cituje Václava Lacinu. Ten se prostě nebál. Stojí navíc za to číst i úryvky ze vzpomínek Vladimíra Vondráčka, a tedy muže až neuvěřitelné paměti. Nechybí ani Hrabal a citován je rovněž Foglar.


Pohlédněme však už konečně na fotografie, které jsou – v počtu víc než dvou set – těžištěm. I hle: Jan Opletal. Hle, čeští vyhnanci ze Sudet na žebřiňáku. Pražský hrad a v něm Hitler, Himmler a Heydrich. Dále je tu opět Heydrich a korunovační klenoty (19. 11. 1941). A jeho vůz po atentátu. I posmrtná Heydrichova maska na dnes velmi cenných poštovních známkách.
Výloha Baťovy prodejny na Václaváku s bicyklem, pláštěm a čepicí atentátníků – a s výzvou veřejnosti, aby dotyčné věci identifikovala. Hlava mrtvého Kubiše! Tělo jiného odbojáře po jeho sebevraždě na ulici. Mrtví občané Lidic. „Goebbelsova“ Lída Baarová. Půvabná Anna Letenská pokračující právě v natáčení filmu Přijdu hned, ač je už odsouzena k smrti a dle všeho to ví.
Vícero fotografií Oldřicha Nového. K německé vrchnosti jen jaksi laxně smířlivý Svatopluk Beneš (obnažený do půli těla). A dělnictvo, jak hajluje v „ozdravném“ táboře. Hácha v plavkách na plovárně. Malíř Kamil Lhoták s židovskou chotí a lístek do transportu pro jeho tchána. Nitro Lucerny ozdobené větou: S Evropou proti světovému židovskému spiknutí.


Expozice Sovětský ráj na Výstavišti, kterou od 28. 2. 1942 dobrovolně navštívilo 300 tisíc osob. Emanuel Moravec mluví a dekoruje, opět Hácha a s ním moudrý doktor Goebbels. Hácha na houbách! Hácha se baví zpěvem Kocourkovských učitelů. Veselící se režisér Frič a paní Gollová. Vlasta Burian jako fotbalista. Vlasta Burian těsně po svatbě Anny Ondrákové a Maxe Schmellinga, který sice seskočil na Krétu, ale bojového ducha, ač byl boxer, neprojevil.


Sportu nebránící se Strahovský stadión a „říšští“ herci na návštěvě u Havlů na Barrandově. „Úloha Miloše Havla v té době by vydala na samostatnou studii.“ A Adina Mandlová. Vdává se zrovna za levicového malíře Zdeňka Tůmu, který však posléze páchá sebevraždu. Mandlová a Nataša Gollová se na sebe z legrace mračí. Veselící se Mandlová a Heinz Rühmann před králíkárnou u Havlů na Barrandově, to když točili komedii Věřím své ženě. Mravně vždy celistvý Jindřich Plachta s nelétajícím talířem na temeni a oproti tomu úředně povolený waltz za doprovodu R. A. Dvorského. A také Tiso i „militaristicky založený páter z Ružomberoku Andrej Hlinka“. A hákový kříž na stožáru nad Bertramkou. Oldřich Nový připaluje Macu Fričovi. Frank visící v oprátce 22. 5. 1946, ale i další fotky z plováren.

 


Karel Sýs: Protektorát ve fotografiích. Snímky z archivů Miloše Heyduka, Karla Hájka, Práce a Národní politiky. Editoval Svatopluk Štefl. Vydalo nakladatelství BVD. Praha 2017. 112 stran. ISBN 80-903754-4-8

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 10 Září 2018 13:27 )  

Ivo Fencl

Ivo Fencl foto Eva Smolíková

(16. 4. 1964 v Plzni) Labilní i silná (souběh) osobnost, která se realizuje prvořadě psaním, ale i četbou. Bude vám vykládat, že tvoří jen kvůli jisté Jorice (své femme fatale), ale máme podezření, že těch důvodů skrývá víc.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB