Samomluvy Miroslava Macka



 

Macek výřez přebal„Ten je hrozně chytrej, prej,“ upozornil mě roku 1989 můj kolega Václav Tyller, když jsme spolu (pouze skrz televizní obrazovku) hleděli na skupinku „nových“ politiků. Ale vedle pana Macka stál tehdy i pan Čermák a nic proti němu, ale výrazně vysoké IQ jsem původně omylem přisoudil jemu.

 

 

Pravý „chytrý“ mě na první pohled nezaujal, nicméně nemám dnes pochyb, že tzv. Samomluvy Miroslava Macka (vydané před několika týdny nakladatelstvím Jonathan Livingston) psal muž dosti inteligentní, prozíravý a v mnohém navíc samorostlý. Do rukou se mi sice ty vzpomínky dostaly spíše náhodou, čtou se ale jako po másle. Také z toho důvodu, že autor umí dávkovat historky a být Macek přebaluměřený. Dokonale chápe, co vynechat.

 

Kniha ovšem, pozor, ani zdaleka není jen jeho autobiografií. Tu zabírá nějakých 140 stran, po kterých ještě následuje „výbor z literárního díla“. Tvoří ho celých 120 stránek fejetonů, próz i veršů a taky četné překlady.

 

Začněme jimi. Co se překladů týká, popasoval se Miroslav Macek v říši básnické mimo jiné s Poem (ten zde však není), Chaucerem (O nelítostné kráse), s Andreasem Gryphyem (Vše je marnost), s královnou Alžbětou I. (Když bývala jsem pohledná a mladá), s Goethem (Vyvolená zvířata), s Keatsem (Poslední sonet), s Elizabeth Browningovou (Portugalský sonet X), s lordem Byronem (Odpověděl jsem jedné dámě, která se mne ptala, proč jsem na jaře opustil Anglii), s Burnsem (Protest proti bolesti zubů), Blakem, Heinrichem Hoffmannem (Příběh kluka s palcem v puse), s Puškinem (Noc) a v neposlední řadě s Verlainem (Podzimní píseň).

 

A co se prózy týče? Neznavitelný matador si jako překladatel hraje např. s Mlčením lady Anny Munra-Sakiho či se Třemi muži ve člunu, kteří ostatně jsou z jeho hlediska přímo „biblí“, anžto snad obsáhly odpovědi na všechny otázky světa. Tak či onak, zůstávají společně se Saturninem jednou z nejoblíbenějších Mackových knih.

 

Svou vlastní tvorbu uvádí pak, nejspíše hlavně pro pořádek, textíkem V ordinaci, původně otištěným již v Dikobrazu z roku 1980. Následující jeho příspěvky pocházejí často z Lidových novin, ale i z Reflexu nebo rozhlasového Radiožurnálu.

 

Co víc?

 

Třináctero Mackových básní a mezi nimi gazel, pantoum, akrostich a jistěže i nějaké ty rondeauy a sonety. Psal to kalkulátor? Mám jiný pocit. I když nejsem žena, mám pocit, že spíš kavalír. Autorův mozek vůbec nezahálí, ale i city vřely.

 

Podle mého názoru je oproti tomu docela diskutabilní (byť snad lze říci, že prostě jen žertovná) Medicínsko-literární úvaha nad překladem Poeova Krkavce. Miroslav Macek se zde snaží doložit, že psal Edgar Poe Havrana co alkoholik, a to v jistém naprosto konkrétním stadiu.

 

Následují dvě povídky z jeho knihy Starožitník a ženy a tady lze bez uzardění konstatovat, že titulní hrdina musí čtenáři připomínati buď přímo Casanovu, nebo jeho mackovskou, specifickou odrůdu.

 

Svazek všestranného muže uzavírá dokonce celá divadelní hra o dvou dějstvích a hle, je to adaptace povídky O. Henryho Muž ve vyšším postavení. Proč si jako námět pro tento úkol vybral Miroslav Macek právě tento bod v širé pláni Američanova díla, vysvětleno není, ale po přečtení uznáte, že to jen kvůli efektnímu názvu nebylo.

 

Vraťme se nicméně k vlastním Samomluvám. Vzpomínková část knihy byla dopsána už 9. listopadu 2015 v Zábřehu na Moravě a přičinlivý Miroslav Macek se ve zhruba čtyřiceti kapitolách prezentuje i jako čtenář, jenž část dětství a mládí proležel v knihách, respektive s nohama v krbové mříži a knihy hltající. Těžko přitom nadsazuje, řekl bych, i když vlastní kapitola Čtenářův svět přímo neoslní. Je moc strohá a každopádně odhalí i autorovu imunitu vůči sci-fi a podobně budovaným fikčním světům. Nejedná se nicméně o imunitu vůči fantazii a v dětství jej, jak zvíme, prodchly pohádky H. Ch. Andersena a bratří Grimmů.

 

Samomluvy se ovšem nevěnují jen hltání a sbírání knih či vzácných tisků, takže například v kapitole Filatelie, ale i jinde projevuje autor výrazný obchodní nadhled. Utkví i úvaha o bankovkách velmi nízké nominální hodnoty, které stačí někam uschovat na sto let a nato odprodat s takřka milionovými zisky.

 

Kapitola Kočky (předřazená kapitole Dívky) odhalí další povahové fasety a překvapivě narazíme i na historku, kterou nás autor přesvědčí o (nevysvětlitelných?) schopnostech léčitelů. I jako lékař si mnohých váží po jisté vlastní zkušenosti. Nu, a připojuje i dva momenty ze svého života, kdy se (to ovšemže nikoli díky nim) podruhé a potřetí narodil.

 

Už jsme zmínili kapitolu Dívky a tvrdím, že Samomluvy obsahují i poměrně „predátorské“ sekvence. Autor ovšem, a to je zajímavé, neopomene zdůraznit možné příčiny sebevědomí podobného lovce žen. A úspěšná transakce právě se známkami je zde uvedena jako jedna taková jistina. Nechci tím snad naznačit, že je autor fakticky ostýchavý a mužnost si potřebuje podkládat obdobnými činy. Jen to tak místy zapůsobí. A to prostě i vzhledem k tomu, že se jinak vykresluje jako až takřka monogamně cítící a neustále a se samozřejmostí věrný „své Petře“. O záletech před ní spíše jen žertující.

 

Po přečtení Samomluv, obsahujících mimo jiné i celou samostatnou kapitolu Filokartie, ostatně nabudete dojmu, že muž tolika zájmů by ani příliš románků nestihl. Ba i politika ve všem vyznívá jen jako jakýsi „odskok do Prahy“ za dalším z výdělečných koníčků a co se fotografií týká, objevujeme „politickou“ jen jednu.

 

Roku 1990 na ní vedle sebe sedí Miroslav Macek a Václav Klaus.

 

Čímž by bylo záhodno tuto zprávu asi ukončit, ale neodpustím si dodatek. Zaujalo mě totiž, že MM od nějakých pětatřiceti intenzivně běhá, ba vypracoval se k maratonům. A jeho literární dílo pak...

 

Víte, jsem jako mnozí blízko přesvědčení, že se umění rodí spíše z utrpení. Má snad Mackův „případ“ dokázat opak? Jak odpovědět? Pokračování Saturnina jednoduše není špatná kniha. Tu původní dokonce rozvíjí, i když vlažně, nicméně ani originál nemá zrovna nadmíru děje. Do určité míry jde o atmosféru a Macek ji udržuje.

 

Jako lidé do sebe navíc nevidíme a taky tento muž přece může i nějakou nezveřejněnou bolest mít. To nelze vyvrátit, a to navzdory tomu, že mi Samomluvy připadají upřímné. Jistě. Autor řekl jen to, co říct chtěl. To však dělá většina lidí a nakonec to bude asi ještě trochu jinak. Možná mu chyběla opravdu jen nějaká ta skutečnější životní rána, aby jako literát zplodil něco opravdu geniálního.

 

„Ale ne. To radši takhle,“ odpověděl by zřejmě na podobnou úvahu a řekl by to jako hedonista, tak jako přiznaný fatalista. A nejedná se o to, zda mu jeho fatalismus věřím či ne. Jedná se prostě o to, že je život asi vážně (takřka) takový, jak ho Macek vidí.

 

V knize vypráví i tuto anekdotu. Personalista mrští polovinu haldy žádostí do koše. Na dotčení reaguje takto: „Nechceme přece dělat s lidmi, kteří v životě očividně nemají štěstí.“

 

 

Ukázka:

Doktor Nováček, o dvě generace starší než já, byl jednou z podivuhodných postav zábřežského doktorského stavu. Byl všeobecně znám základní otázkou osobní anamnézy: „Máte v pořádku chrup?“ - Neboť byl velkým zastáncem vlivu fokálních infekcí na celkový stav organismu. Jeho terapii „depresí“ bych ovšem zavedl ve velkém: „Obujte si gumáky a po dešti se rozběhněte brázdou dlouhého, čerstvě zoraného pole. Běžte dlouho, až zcela bez dechu, vysíleni, padnete tváří do bláta. Ležte tak dlouho, než budete schopni vstát, a pak pomalu kráčejte brázdou k domovu. Baše „deprese“ zmizí, než dojdete domů…“

 

Kdysi dávno jsem slyšel starý španělský rytířský příběh, který zněl takto: Potulný rytíř narazil při svých toulkách na smrt, která se zaklínila v hluboké strži. Rytíř se jí zeptal, jak se tam ocitla, a Smrt mu řekla, že spěchala do Madridu zahubit sto tisíc lidí morem, že však ve spěchu přehlédla tu hlubokou strž.

 

Dobrá, pravil rytíř, vysvobodím tě, ale musíš mi za to něco slíbit: zahubíš namísto sto tisíce lidí jen polovinu. Smrt to ráda slíbila a rytíř jí tedy pomohl ze strže ven. Po čase se však dozvěděl, že v Madridu zemřelo na mor opravdu sto tisíc lidí. I vyhledal Smrt a vyčetl jí její věrolomnost. Ale já dodržela svůj slib, pravila Smrt, a opravdu jsem zahubila jen polovinu těch lidí. Ta druhá půlka zemřela strachem.

 

 

Samomluvy Miroslava Macka

Korektury Jana Semelková

Vydal JONATHAN LIVINGSTON Praha 2017

ISBN 978-80-7551-042-6

 

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 04 Září 2018 08:29 )  

Ivo Fencl

Ivo Fencl foto Eva Smolíková

(16. 4. 1964 v Plzni) Labilní i silná (souběh) osobnost, která se realizuje prvořadě psaním, ale i četbou. Bude vám vykládat, že tvoří jen kvůli jisté Jorice (své femme fatale), ale máme podezření, že těch důvodů skrývá víc.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB