Imaginace a myšlení uvnitř Jiřím Pecharem vnímané hry dějin



 

Pechar výřez přebal„Pro myslícího člověka by mělo platit, že měřítkem intelektuální úrovně je míra deziluze, kterou sneseme, aniž se staneme cynickým ničemou nebo omezeným hlupákem.“ Jiří Pechar

 

 

K úctyhodnému dílu literárního historika Jiřího Pechara (*1929 v Příbrami) se roku 2017 přimkl další objemný titul: Imaginace a myšlení ve hře dějin. Je sledem nespoutaných, ale vědeckých úvah, a badatel má mít v určitém věku tento nárok. Je to nárok na uvolněnější sledy zamyšlení, někdy i bilančních. Ale nezůstalo v našem případě při tom!

 

„O názvu mé knihy a tedy i sjednocujícím motivu, jsem začal uvažovat, když už byla napsána asi polovina textu,“ tvrdí autor, jehož zájmy už od mladých let cílily „stejnou měrou k literatuře jako k filozofii“. A sice o definitivní koncepci knihy ještě nerozhodl, už však začínal s jistou samozřejmostí starým Řeckem a skoro stejně starým Římem. Přes Dantovu Božskou komedii, Shakespeara, Goetha, Pechar přebalKafku a Dostojevského (ty dva srovnává) a přes Freuda i Junga a Lacana (v kapitole Psychoanalytické interpretace literárních děl) doputoval i prostřednictvím sedmnácti kapitol k Sartrovi a dalším úvahám ryze filozofickým (a viz také kapitoly Vnímání a imaginace v perspektivě fenomenologie, Imaginární představa a vizuální imprese a Heideggerova kritika Husserla).

 

Všechno půjde, jenom neztratit ze zřetele onu imaginativní zkušenost, opakoval si dost možná při psaní Jiří Pechar, a uspěl. A dokonce natolik, že překonal i jistá omezení v myšlení svých předchůdců, už zmíněného Heideggera nevyjímaje. I tak však velmi rád sepsal větší část své nové knihy spíše v podobách jakýchsi zahrad a ideálů těch čtenářů, kteří se bez filozofie obejdou a zajímají se „jen“ o rozličná význačná literární díla a jejich (méně podstatné) původce; lze-li za „méně podstatné“ lidi označit Lva Tolstého či Marcela Prousta.

 

Tak či onak tu vyvstalo jak pozadí, tak popředí s otázkami po smyslu života; a jestliže byla už kdysi v souvislosti se vznikem křesťanství nastolena problematika demytologizace víry (a viz kapitola třetí), související otázky na vztahy bytí k více i méně pomyslnému zdroji jsoucna se dle všeho dají klást bez zřetele k jakýmkoli náboženským představám. Ano, jde to; ale vyjít vždy musíte z přesvědčení, že ani dnešní stav poznání nebrání tomu, abychom podobný vztah pochopili v mezích analogie s nějakou životu náležející zkušeností.

 

A podobnou analogií bývá i vztah k rodícímu se životu (konstatuje autor), k životu takovému, jaký je prožíván v lásce k dítěti a péči o ně. Což by, pravda, nemělo zastřít ten fakt, že „existence zla vylučuje víru v nějakou všemohoucí vůli zajišťující výslednou harmonii,“ jak se dočítáme. Jiří Pechar se patrně nemýlí ani v tom, že ve sledu jeho sedmnácti kapitol se odráží jako v zrcátku notná část evropské historie, a to se zřetelem k našim dějinám. Právě vzhledem k nám jsou zváženy třeba i spory o smysl českých dějin, které v autorově mysli našly dumající souputnici v Hannah Arendové (a viz kapitola Imaginace jako zdroj jednání a konfrontace s mnohostí pohledů).

 

Jiří Pechar, jak už řečeno, občas v jistém smyslu bilancuje a kvůli tomuto ve svých esejích (vždy zajímavě) odbočuje. Odbočky ovšem zůstávají kontinuální a do souvislostí se vhodně umístí třeba i autorovo postavení za socialismu. Při hledání smyslu české historie si pak speciálně povšimněme kapitoly sedmé.

 

Není ovšem povrchní, tak jako nic v této knížce, a smysl dějin hněte v jedno se smyslem individuálního života. Nemine ani otázku sebevraždy a její vnímání u Dostojevského nebo T. G. Masaryka. Pechar samozřejmě neopomene ani Pekařovu přednášku Smysl českých dějin (1928, vydána 1929) a spolu s jejím tvůrcem tu stojí „proti Tatíčkovi“. Masaryk totiž podpírán Palackým věřil v moc někdejší náboženské reformace i následného národního obrození, nicméně pokud skutečně niterně věřil (a je to otázka), jednalo se spíše o intuici vytrysklou z potřeby propagace. Ale empirické, poznávací hledisko tato jeho koncepce ignoruje, aby hnětla český mýtus, a historici jako Pekař (či francouzský jeho kolega Ernest Denis) by měli spíše rozklíčovávat skutečné faktory vývoje a předestírat pouze jimi generované souvislosti. Až pak by se vidělo, že jsme v reálu a jako Češi vždycky zůstávali jen formou a součástí Evropy, a to té západní. To aspoň Jiří Pechar zdůrazňuje a jistě, dá se ještě trefněji říct, že součástí Německa. Nicméně veškerý ten pokrok, co nám právě Němci už ve středověku zprostředkovávali, koneckonců také oni nacházeli u sousedů, „a jestliže v husitství i Pekař vidí nejvýznamnější bod českého podílu na budování evropské osvěty, je to spíš podíl v myšlenkové a mravní snaze, kterou sem také vnesla cizina,“ míní Pechar. A není to nic „nezávisle od Evropy vyrostlého z českého ducha a českého prostředí“!

 

Autonomie našeho vývoje byla ovšem při zakládání československého státu potřebným obrázkem. I tak má rapidní omezení a vždycky jsme vskutku žili pod duchovním vlivem Evropy. Ten byl stálý a vytrvalý, ač se měnil ve své povaze. S nábožně agitačním Masarykovým utvářením „smyslu dějin“ ale Pekař i někteří další zametají.

 

A ještě se zastavme nad kapitolou závěrečnou alias nad deziluzí hrdinů tzv. normalizace, kteří zůstali „proti“ po invazi „spřátelených“ vojsk. Pechar tu jen lehce překvapen komentuje Štrougalovy paměti, přemítá nad mírou hrdinství při kontaktech s estébáky a konkrétně dojde na Grušu i Vladislava. Sám autor tu pak přiznává, nakolik byl ve svém vzdoru motivován spíše vzpomínkami na „dobu teroru“ let padesátých let, a to daleko víc než tehdy aktuální situací, a je přesvědčen, že ta pravá a jediná motivace činu, při kterém třeba i nasadíme život, má to nejadekvátnější vyjádření v Lutherových slovech pronesených, když se kdysi vzpříčil proti církvi: „Tady stojím a nemohu jinak.“

 

I lze tak spoléhat pouze na postoje těch, kdo se octli v podobném stavu. Těch, pro které by jinak život pozbyl hodnoty. To Pechar zdůrazní. Ale jistý evangelík jej prý upozornil, že dotyčné Lutherovo prohlášení pokračuje, a to větou „Bůh je se mnou“.

 

Jiří Pechar tudíž dodává: „Myslím, že tento dovětek nevylučuje způsob, jakým slova chápu; není-li interpretován tak, že boží prozřetelnost zajistí ochranu před nebezpečím.“

 

U Luthera něco takového vylučovala už vzpomínka na upálení toho muže, v němž cítil svého předchůdce. „Zbývá ovšem představa o posmrtné odměně,“ ví Jiří Pechar. „Ale není snad pro věřícího už fakt, že zůstává spojen s bohem, důležitější než vize posmrtného osudu, který je pouze pokračování spojení s Bohem zde?“

 

Jinou věcí ovšem je, uvědomuje si, společenský účinek hrdinského činu – a i v případě Lutherovy statečnosti nebyly právě společenské důsledky rozhodně a jednoznačně pozitivní.

 

Zrovna jako Palachova sebevražda neměla ten účin, jaký student předpokládal. „Sice vyvolal bezprostřední odezvu, ale lidem dal především příležitost vyrovnat se se situací tím, že vlastní odpor k invazi přenesou do roviny mýtu. I znovu máme Husa, „a můžeme žít tak, jak poměry vyžadují“.

 

Sedmnáct kontinuálních kapitol Pecharovy knihy:

1. Řecký počátek: mýtus, epos, tragédie

2. Od mýtu k filosofii

3. Římské dědictví a zrod křesťanství. Demytologizace křesťanské víry, soud boží a soud lidský: Dante

4. Světová literatura jako syntéza: Goethe

5. České obrození a vztah k jazyku. Literatura a společenská realita: Masaryk a Šalda

6. Život a smrt v pohledu dvou ruských romanopisců

7. K státní samostatnosti aneb Debata o smyslu české historie

8. Kritika a věda o literatuře. Vyprávění v různosti svých funkcí

9. Psychoanalytické interpretace literárních děl: Jung, Freud, Lacan

10. Sen v psychoanalýze a sen jako obraz života: já a prožitek věčnosti

11. Znovu o smyslu dějin

12. Vnímání a imaginace v perspektivě fenomenologie

13. Nezrcadlící fantazie a vztah k druhému. Imaginární představa a vizuální imprese: Sartre

14. Bytí člověka a bytí věcí. Heideggerova kritika Husserla. Heroický ideál bytí k smrti a jeho problematičnost. Imaginace a pojmové myšlení.

15. Řečové hry a „obraznost“

16. Imaginace jako zdroj jednání a konfrontace s mnohostí pohledů: Arendtová

17. Pár slov o „normalizaci“, hrdinství a rizicích spojených s deziluzí

 

 

Jiří Pechar: Imaginace a myšlení ve hře dějin. K vydání připravil a medailon autora napsal Radim Kopáč. Jako 11. svazek edice Testis vydalo nakladatelství Pulchra. Praha 2018. 336 stran. ISBN 978-80-7564-012-3

 

Úvodní Pecharův medailon v podání Radima Kopáče

Estetik, filozof, literární historik a překladatel Jiří Pechar se narodil 7. května 1929 v Příbrami. Po maturitě (1947) studoval srovnávací historii literatury na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, po absolutoriu (1952) pracoval v Přírodovědeckém nakladatelství (později nakladatelství ČSAV). V roce 1958 byl z politických důvodů propuštěn a stal se překladatelem z povolání. V roce 1990 nastoupil jako vědecký pracovník do Filozofického ústavu ČSAV (později AV ČR). Žije v Praze. Je Důstojníkem Řádu pro literaturu a umění (1997) a laureátem Ceny Toma Stopparda (1997) a Státní ceny za překladatelské dílo (2014).

 

Publikuje od roku 1954, zprvu populárněvědné, později zejména jazyko- a literárněvědné studie. V šedesátých letech spolupracoval s časopisy Česká literatura, Orientace, Slovo a slovesnost, Světová literatura, v osmdesátých letech zejména se samizdatovými periodiky Kritický sborník a Obsah, po roce 1989 publikuje v Analogonu, České literatuře, Filozofickém časopise, Literárních novinách aj. Uspořádal antologie Poezie přelomu století (s J. Honzíkem a B. Köpplovou, 1984) a Čítanka exilové a samizdatové literatury 1, 2 (1991) a sborník Člověk v moderních vědách (1992). Do češtiny převedl na sedmdesát knižních titulů, mj. práce H. de Balzaka, A. Bretona, J. Derridy, S. Freuda, K.-J. Huysmanse, J. Lacana, C. Lévi-Strausse, J.-F.Lyotarda, S. Mallarméa, M. Prousta, L. Wittgensteina nebo É. Zoly.

 

Knižně vydal: Francouzský „nový román“ (Československý spisovatel, 1968), Otázky literárního překladu (Československý spisovatel, 1986), Od příběhu k románu. K poetice výpravné prózy (Československý spisovatel, 1989), Prostor a imaginace (Psychoanalytické nakladatelství, 1992), Být sám sebou. Pojem identity a jeho meze (Hynek, 1995), Nad knihami a rukopisy (Torst, 1996), Dvacáté století v zrcadle dějin (Filosofia, 1996), Interpretace a analýza literárního díla (Filosofia, 2002), Problémy fenomenologie. Od Husserla k Derridovi (Filosofia, 2007), Život na hraně (Torst, 2009), Člověk a pravda (Pulchra, 2011), Upilované mříže (Cherm, 2011), Slovo v samotě (Pulchra, 2012), Otázky Nietzschova myšlení (Filosofia, 2012), Literatura v průsečíku otázek (Cherm, 2012) a Lacan a Freud (Sociologické nakladatelství, 2013).

 

 

Dovětek Lubomíra Martínka

Dle vlastního doznání autora vznikala tato kniha jako volný sled úvah bez daného sjednocujícího námětu. Čtenáře však zaskočí především vzácnou jednotou. Vycházeje z prací Jean-Pierra Vernanta, známého francouzského historika, antropologa a specialisty na starověké Řecko, formuluje Jiří Pechar své úvahy o vztahu imaginace a myšlení okolo jednotící osy, kterou tvoří složité prolínání literatury a filozofie. Za obzvlášť přínosné se dá považovat vřazení českého pohledu do kontextu světové tvorby nejen francouzské a ruské provenience, ale daleko širšího. Není náhoda, že autor zmiňuje tak neopominutelné autority, jako jsou Dante, Shakespeare, Goethe, Dostojevskij nebo Proust, ale i jména, která jsou v této souvislosti poněkud neočekávaná, jako třeba Robe-Grillet, Sarrautová či Woolfová, čímž dokládá spojitost místního myšlení s myšlením vpravdě evropským. Jednotlivá témata, jimiž se v této rozsáhlé práci postupně obírá, mu umožňují vyjádřit se k problematice dějin a jejich výkladu z pozice samostatně, ale v souvislostech uvažujícího intelektuála, dědice Masaryka, Černého nebo třeba Čapka. Za svébytnou, nikoli však svévolnou, je možné vnímat pasáž věnovanou přístupu psychoanalytickému a strukturalistickému. Výsledkem je kniha, z níž zřetelně prosvítá specifický přínos středoevropského vnímání reality v konfrontaci s přístupem sousedních kultur ovlivněných odlišnou historií a majících jinou váhu. Celoživotní zájem jak o poezii a prózu, tak o filozofii zejména fenomenologické orientace Jiří Pechar zúročil obdivuhodným způsobem.

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 08 Srpen 2018 14:01 )  

Ivo Fencl

Ivo Fencl foto Eva Smolíková

(16. 4. 1964 v Plzni) Labilní i silná (souběh) osobnost, která se realizuje prvořadě psaním, ale i četbou. Bude vám vykládat, že tvoří jen kvůli jisté Jorice (své femme fatale), ale máme podezření, že těch důvodů skrývá víc.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB