Tři snílci podle Karla Jordána: Lawrence, Musil, May



Jordán výřez přebal„Přijměte pozvání k dobrodružné pouti, navazující na jejich původní orientální mise.“ Karel Jordán. „Já možná vyhrál v arabské válce, ale profesor Musil vyhrál v míru.“ Údajná slova Thomase Edwarda Lawrence (1920) interpretovaná Edvardem Benešem

 

 

1. U čtenářů populární Němec, který snil a snil... A byl pak zákonitě zklamán, když kraje, o kterých celý život psal, osobně navštívil.

 

2. Náš orientalista. Nepsal stejně čtivě jako výše zmíněný Karel May a během éry socialismu byl zapomínán. Určitě neprávem; i objevme v šejchu Músovi kazatele a profesora z Hané. Aloise Musila.Jordán přebal

 

3. A Lawrence z Arábie. Všechny tři muže úspěšně propojila kniha Karla Jordána (*1952).

 

Hned úvodní kapitola totiž srovná momenty těch tří životů, a to v letech 1868, 1878, 1888, 1898, 1908 a 1918. A hle, polní podmaršálek Alois Musil a T. E. Lawrence proti sobě bojovali v opačných táborech.

 

A zrovna tak v druhé kapitole Jordán pátrá (ale možná zbytečně) po dalších styčných bodech těch rebelů. Musila připomíná v roli „šedé eminence“ nejvyšších vídeňských kruhů a zde už jen připojme kontrolní otázku. Co myslíte, byl Alois Musil vzdáleným bratrancem ceněného spisovatele Roberta Musila, autora Muže bez vlastností? Ano. Ale Jordán přiblíží stejně poutavě i chvíli, v níž plukovník Lawrence - tváří v tvář anglickému králi - odmítá povýšení do šlechtického stavu!

 

Pokusme se nicméně spolu s autorem zasadit osobnosti do širšího historického kontextu. A hle, v kapitole Pokus o orientaci v orientalismu se vrátíme až k Bonapartovi a absurdní francouzské invazi do Egypta (1798). Nato se rychle seznámíme s několika méně známými i legendárními archeology a cestovateli a mimo jiné zvíme i to, že z mayovek známý lord David Lindsay není klon stejnojmenného a reálného kartografa (1856-1922), ale sira Austena Henry Layarda (1817-1894), badatelské osobnosti, která ve své době fascinovala svět.

 

Karel Jordán se tentokrát rozhodl zabývat jen a pouze Orientem a ti tři muži mu svými pochody tím územím posloužili výtečně. Vždyť jen May se onomu světu věnuje ve třetině svého stosvazkového díla. Ale také je pravda, že se do Orientu vydal teprve roku 1899.

 

Vzal to ovšem z gruntu, Jordán vše barvitě líčí. Sem a tam putoval May půl druhého roku a o mnoho iluzí samo sebou přišel.

 

Karel Jordán nám pak něco poví také o Mayových píšících pokračovatelích (a že jich je), načež probere postavu německého špióna barona Maxe von Oppenheima (1860-1846), který se s putujícím Karlem Mayem setkal roku 1899.

 

Obraťme však list překrásně vydané publikace a ejhle, nechybí tu ani oddíly typu V říši stříbrného plátna. Nu, a co se mayovek týká, začíná se již třemi patrně navždy ztracenými snímky (1920) Uctívači ďábla, Na troskách ráje a Karavana smrti. Sám Béla Lugosi v nich byl arabským šejchem, ale další plány tvůrců odputovaly do lovišť věčnosti společně s nezájmem diváctva.

 

Roku 1935 vznikl pak sice film Pouští, ale ačkoli už byl zvukový, táhl se. A nemohl tak být natočen další díl Žut.

 

Až v letech 1958-1959 vznikají tak v Andalusii dva modernější filmy Karavana otroků a Babylónský lev a roku je 1963 odvysílán šesti či sedmidílný seriál S Karlem Mayem v Orientu. Roku 1964 konečně vzniká film Žut a rok nato snímky Divokým Kurdistánem a V říši stříbrného lva. Následovaly dva televizní seriály Kara ben Nemsí Effendi (1973-1975, 26 dílů), ale orientální příběh zvažovaný roku 2007 pod titulem Ve stínu Žuta se dosud nerealizoval. Orient se, jak víme, mění, a co kdysi nevadilo, vadí.

 

Karel Jordán připomíná také to, že i Erich Feigl (autor zásadní biografie Aloise Musila) upozornil na několik styčných bodů v Musilových a Mayových osudech. A tak či onak, roku 1900 se minuli ti dva jen o pár dní v Istanbulu. A Alois Musil se tím nechlubil, ale mayovky četl.

 

V další samostatné kapitole analyzuje autor Musilovu vojenskou kariérou a přemítá rovněž nad otázkou, proč tento český hrdina není podobnou ikonou jako Lawrence z Arábie.

 

A hned i odpovídá. Zavinila to nesvětová čeština, ale i němčina (v níž Musil rovněž publikoval), které srovnání s angličtinou prostě nesnesou, i kdyby se rozkrájely. A navíc...

 

V první světové válce Musil přece náležel k poražené straně. A dějiny píší vítězové. Tedy Lawrence. Zatímco náš Hanák byl taky dobrý, ale nezemřel tak přitažlivě a dramaticky jako král pouště.

 

Ten je Jordánem představen a charakterizován víc než korektně, a to jak směrem k úvahám o jeho homosexualitě, tak i ve směru konspiračních teorií o jeho zavraždění. A Lawrencova slavná kniha Sedm pilířů moudrosti? Inu, vězme, že těmi pilíři či sloupy mínil sedm měst. Káhiru, Smyrnu, Konstantinopolis, Bejrút, Aleppo, Damašek a Medinu.

 

Kniha poprvé vyšla roku 1922, nicméně pouze v nepatrném nákladu. Přepracována Lawrencem se objevila roku 1926 a ani tentokrát náklad za moc nestál. I když... Lawrence výtisky dražil za značné sumy. Ty, pravda, posílal na charitu.

 

Další, tentokrát krácená a upravená verze jeho veledíla dostala název The Revolt in the Desert (1927) a připojil ještě publikaci The Mint - o své poválečné službě v RAF. Lawrencův překlad Odyssey je z roku 1932 a vydání se posléze dočkaly i jeho četné dopisy a další rukopisy z pozůstalosti. Ale... „More often praised than read.“ Ani úcta k muži nezaručovala skutečné přečtení jeho literárního díla. Což ke smutné.

 

Zvláštní kapitolu Král rychlosti věnuje pak Jordán hrdinovým motorkám. Dík přátelství s jejich konstruktérem a výrobcem Georgem Broughem (1890-1969) vystřídal hrdina pouště v letech 1922 až 1935 takřka deset strojů, a to stále dokonalejších, a jezdil naplno. Rád. Šťasten. I v tom světle vyznívají teorie o jeho likvidaci až nadbytečně.

 

Ostatně jezdil bez přilby, a právě jeho smrt se stala dalším z popudů pro její užívání.

 

Doplňkem kapitoly o Lawrencovi je obraz podivného Lowella Thomase (1892-1981) i pěkný portrét Gertrude Bellové (1868-1926). A hned v dalším oddíle o filmech se Karel Jordán nejprve soustředí na rok 1962, kdy Lawrencův nejmladší bratr Arnold konečně prodal filmařům práva na Sedm pilířů moudrosti, a to za 25 tisíc liber sterlingů. Původně tu měl hlavního hrdinu hrát Marlon Brando a uvažovalo se také o Anthony Perkinsovi (věru dnes těžko představitelné) či Montgomery Cliftovi. Kdo vyhrál, snad víte... Ale zajímavý je i sequel k filmu Lawrence z Arábie známý jako Nebezpečný muž: Lawrence po Arábii (1992). Jde o snímek s vynikajícím Ralphem Fiennesem.

 

V seriálu Mladý Indiana Jones hrál pak Lawrence Douglas Henshall (roku 1993) a ikona se mihne rovněž v Královně pouště (2015), tj. filmu o „pouštní“ Gertrudě Bellové (již hraje Nicole Kidmanová).

 

Úplným závěrem budu osobní. Karla Jordána obdivuji a rád jsem se s ním svého času setkal v Lucerně, kde jsme debatovali a tvořili článek pro literární časopis. Není pochyb, že tento gentleman dnes píše výhradně jen o tom, co jej zajímá, a leckterého historika to bude iritovat. Možná. Ale autor na to nedbá a konzultuje věci přímo s místopředsedou Akademické společnosti Aloise Musila Pavlem Žďárským.

 

Jeho kniha boduje i tím, že má působivý ilustrační doprovod, i včetně obrázků Burianových, Krumových a Fibigerových. V další kapitole se pak Jordán věnuje výhradně českým ilustracím mayovek a musilovek a následuje pasáž o vlacích (Orient Express).

 

Dnešek, pravda, orientálnímu tématu úplně nepřeje. Všude krev, oddělené údy, popravy, války. A je to stále jen horší. Přitom už roku 1962 se Lawrence z Arábie dočkal vícera záporných reakcí z arabského světa...

 

Karel Jordán, dodejme, napsal už (a pod stejným jménem) i obdobně poutavé publikace Muž zvaný Old Shatterhand (1997), Můj bratr Vinnetou (2008) a Tenkrát na Západě (2011). Posledně jmenovaná získala Cenu Miroslava Ivanova.

 

Karel Jordán: Dobrodružství jménem Orient. Karel May, Alois Musil, T. E. Lawrence - snílci, vědci, bojovníci. Ve společnosti Albatros Media vydalo nakladatelství CPress v Brně. 2018, 240 stran. ISBN 978-80-264-1946-4

 

 

Úryvek

Po návratu z Ameriky měl Musil řadu plánů. V posledních patnácti letech života proto nasadil neuvěřitelné spisovatelské tempo, produkující desítky rukopisů. Stihl napsat a vydat osm populárních cestopisů pro nakladatelství Novina. Další jeho ambicí bylo zásobovat českou mládež dobrodružnými, ale také naučnými romány, vycházejícími především z jeho osobních prožitků. Do roku 1944 jich stačil napsat celkem třiatřicet, ale jen asi polovina z nich se dočkala rotaček a čtenářů. Vyprodukoval stovky časopiseckých článků i rozhlasových fejetonů a přednášek. Dokázal koncipovat a publikovat olbřímí hospodářsko-politickou řadu Dnešní Orient. Ta zahrnovala přehled historie a politického vývoje podstatné části orientálního světa, od severní Afriky až po Indii. Mezi roky 1934 až 1941 v Melantrichu zveřejnil jedenáct dílů a souběžně připravoval aktualizovaná druhá vydání, neboť překotný chod událostí třicátých let mnohá východiska a závěry relativizoval a vyžadoval korekce. Jeho pracovitost byla neuvěřitelná a je velkou zásluhou Anny Blechové (1900-1986), oddané mnohem více než sekretářky, původně jen administrativně přidělené, že dokázala přepisovat, rozesílat, ale také uchovávat tisíce stran rukopisů. I když v roce 1937 ukončil zájezdovou přednáškovou činnost, pokračoval v pilné psaní na orientální, ale také třeba zemědělská nebo ovocnářská témata. V polovině třicátých let se na Moravě a v Karlových Varech překvapivě znovu setkal s ruwálským emírem a bratrem Núrím, který do Československa přijel na léčení; a to právě v týdnech, kdy v Británii tragicky zahynul jejich společný přítel i sok Lawrence z Arábie. (Je pravděpodobné, že právě tato návštěva se odrazila ve scénáři známého Burianova filmu Tři vejce do skla. Pozn. IF)

 

Musilovo původní aktivní kněžství již sice do značné míry ustoupilo stranou, nikdy však zcela nezmizelo. Již v roce 1908 byl papežem Piem X. jmenován papežským prelátem, ale sloužil také běžné mše, tu poslední v otrybském kostele sv. Havla ještě měsíc před smrtí. Po roce 1935, kdy se z Rychtářova, náhle neklidného kvůli nedalekému vojenskému prostoru, odstěhoval, vystavěl další dům a pro synovce již dříve zakoupil dva statky. Žil pak na několika místech. Včetně Kosovy Hory u Sedlčan, Nového Dvora a Otryb u Českého Šternberka. Tam také 12. dubna 1944 zemřel a byl pochován. V roce 1968 pak byly jeho ostatky převezeny do rodinné hrobky v Rychtářově.

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Ivo Fencl

Ivo Fencl foto Eva Smolíková

(16. 4. 1964 v Plzni) Labilní i silná (souběh) osobnost, která se realizuje prvořadě psaním, ale i četbou. Bude vám vykládat, že tvoří jen kvůli jisté Jorice (své femme fatale), ale máme podezření, že těch důvodů skrývá víc.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB