Ke knize Mýtus zvaný Stínadla



 

Dvorský výřez přebalTřetí, opět rozšířené vydání a několik mých připomínek

 

 

 

Pan Miloš Dvorský píše ve třetím vydání své knihy Mýtus zvaný Stínadla taky o některých Foglarových inspiracích, které jsem kdysi zohlednil v knize Fenomén Foglar (2007),Dvorský přebal editované Ivem Jiráskem.

 

A konkrétně? Jedná se o spíše sporný vliv slavného autora science fiction i literatury faktu Ludvíka Součka a o pravděpodobný vliv Pascala Grousseta, známého co André Laurie.

 

Podrobněji o všem na stránkách 31-34 ve Dvorského knize a klíčovou bude dle všeho sekvence ke konci nevalného románu Dědic Robinsonův. Otázka stojí následovně: Je či není pasáž předobrazem odhalení „půdních zbytků“ Maxmiliána Drápa Rychlými šípy?

 

dopis StínadlaKdo ví. Během posledního desetiletí jsem ovšem učinil další drobný objev a ten koriguje právě to, co dokladuji ve své studii. Divím se ovšem, že s tou pravou pravdou nepřišel dávno nikdo jiný. A jistě, Foglar mohl polovědomě opisovat z Laurieho (asi jako polovědomě opisují někteří čeští ministři, když studují vysokou), ale ejhle a fíha, zrovna tak měl Foglar vysokou šanci, že zde fungovala jako vzor povídka daleko slavnějšího spisovatele, a totiž sira Arthura Conana Doyla, tvůrce Sherlocka Holmese.

 

Doyle totiž také napsal krátkou povídku Zapečetěný pokoj, která česky naposledy vyšla v knize Z kroniky dobrodružství (2013) a předtím ve sbírce Tajuplné příběhy (1993). Z tohoto Doylova textu citujme teď v překladu Věry Kláskové:

 

Kdybych si nebyl vzal k srdci úředníkovo varování a neobrnil se proti šoku, nejspíš bych upustil lampu... Před sebou jsme měli stůl se židlí, kde seděl zády k nám člověk, jenž cosi psal. Jeho silueta a pozice, kterou zaujímal, vyhlížely přirozeně jako sám život, ale když na něj dopadlo světlo, zježily se mi vlasy hrůzou, protože měl černou, svraštělou šíji, jež nebyla o nic silnější než moje zápěstí. Na sobě měl vrstvu prachu – žlutý prach v tlusté vrstvě, ležící na vlasech, ramenou, na scvrklých rukách citronového odstínu. Hlava mu sklesla na hruď. Na vybledlém papíře dosud spočívalo pero.

 

Dojde-li tedy i na čtvrté a jako obvykle doplněné vydání „sumáře“ Mýtus zvaný Stínadla, připomínám se a připomínám taky Doyla. A i tento detail, autore, zohledni, byť je to, uznávám, právě a jenom detail.

 

Zda ovšem Jaroslav Foglar tenkrát skutečně opisoval, nevíme. Oba texty (Laurie; Doyle) česky již vydány byly, avšak osobně věřím spíš tomu, že spisovatel příběh vyslechl někde u táboráku, přičemž hoch-vypravěč asi neupřesnil, že jej napsal někdo konkrétní; to se přece u ohňů nedodává. Navíc mi Foglar kdysi napsal dopis, kde tvrdí, že to právě tak bylo (viz příloha). A to vše je hezké, ale přesto by bylo záhodno přinejmenším upřesnit (a neměl by to být „naprosto žádnej problém“, jak říkávala babička Marie Rosůlkové z Takové normální rodinky), jak to kdys probíhalo ve vztahu Doyle - Laurie a kdo od koho už tenkrát „opisoval“.

 

Závěrem mi to nedá, abych nepřipojil ještě dvě související zajímavosti. Začnu citací z foglarovky: „Nakazil se nevyléčitelnou nemocí, krysí žloutenkou, kterou roznášejí vodní krysy. Jed rozleptal jeho krev a stoupal až do mozku, aniž by bylo pomoci. V posledních chvílích, kdy mozek byl již zatahován závojem smrti, Mažňák volal Jana Tleskače a žadonil o jeho tajemství. Tleskače viděly jeho zakalené oči i v jeho synu. Chvílemi mu hrozil, pak zase sliboval a odprošoval za všechno zlé, co mu učinil. Sedmnáctého dne Em zemřel na celkový rozklad krve a otravu. Zaplatil životem za to, pro co i jeho učeň musel položit život. A sebou vzal do hrobu i přesné vysvětlení posledních chvilek Jana Tleskače.“

 

Hezké, že? A zde je původní verze dopisu, který v knize píše Jindra Hojer rodičům:

 

„Tajemství čeká, tajemství volá a mrtvý nemluví! Sbohem a snad na shledanou. Jindra.“

 

Foglar totiž nejen občas někoho napodoboval, nýbrž byl i přímo prodchnut duchem literárního braku, který on i jeho matka soustavně hltávali. A dnes? Ve foglarovce najdete oba texty v poněkud jiné podobě a například obsah psaníčka jest uhlazen následovně:

 

„Šli jsme do Stínadel. Snad půjdeme do kostela svatého Jakuba. Nevím ještě jistě. Musíme tam jít! Hledejte nás, když se nevrátím.“

 

A nyní si vezměte k ruce seriál Rychlé šípy. Máte? Nalistujte opět Jindru Hojera, a to nesoucího „koremando" na poštu. Jde o dvě pokračování z 30. srpna a 6. září 1940, ale jsou trochu zvláštní. Čím? V momentě, kdy Jindra uvidí v zrcadle, nastaveném do výkladu, chlapce z Dvorců, jak jej sledují (právě kvůli dopisu), je na uličních hodinách přesně 16. 54.

 

Rychlý šíp se dá na útěk. Letí jako skutečný šíp, ale je obklíčen. Nahrne se do dvora nejbližšího bloku, jako kulka letí na pavlač, dost infantilně se tam pověsí na zábradlí a přiběhnuvším klukům vyděračsky vyhrožuje svým „skokem do propasti“. Tedy sebevraždou? To nevím, ale Jindra skutečně skočí! „Jako Zorro Mstitel," konstatuje jeden z pronásledovatelů. Není to ovšem narážka na verzi toho příběhu s Douglasem Fairbanksem, jak někde kdosi tvrdil, nýbrž na novější americký film s Tyrone Powerem (https://www.csfd.cz/film/26417-zorro-mstitel/prehled/). Viděl jej buď sám Foglar, nebo jeho matka a dozajista jej viděli někteří členové jeho Dvojky. Vyprávělo se o tom na schůzce? Kdo ví! Snad jenom neformálně a třeba úvodem? Nebo na to došlo na týdenním letním Táboře psanců u moravského potoka Chvojnice?

 

Či měl Zorro v Protektorátě premiéru teprve koncem těch prázdnin? Přiznávám, že ani to nevím, ale tolik na tom nezáleží, neboť Jindra film možná ani nezná. Nicméně šplhá po žebříku a po střeše a koukejme, další hodiny. Kolik ukazují? 17. 55. Nu, a není to zvláštní? Je. Anžto dosavadní honba nemohla zabrat víc než několik minut!

 

Vysvětlení je nakonec jediné. Hodina jednoznačně musela uplynout, a to mezi obrázkem číslo 6 (Jindra na ulicí) a číslo 7 (Jindra obklíčen před průjezdem). Jde o „střih“ a lze říct, že ta hodina se autorům již na pouhou stránku časopisu nevměstnala.

 

Ale proběhla. A Dvorečáci tedy štvali mladého Hojera městem i po neuvěřitelných dalších šedesát minut! Anebo snad ne? „Vyloučíte-li, Watsone, vše nemožné, je pravda, co zbude; i kdyby to bylo sebenepravděpodobnější,“ říkával Sherlock a zřejmě i Hercule Poirot.

 

Nu, a tady je i záhada pro ně. Pro Doyla i pro Agathu. Obrázky 8 až 15 znázorňují už honičku jen uvnitř bloku a naprosto tudíž, Watsone, nedají šanci pro onu - zvlášť pro dítě – „nekonečnou“ hodinu. Ne, zde mezera být nemohla a jedná se s naprostou jistotou o jedinou, a to krátkou a souvislou akci. A skutečně o něco jako sekvenci z filmu Zorro.

 

„Nebo snad máme jiné vysvětlení, doktore?“ odkašle si muž u krbu.

 

„Mám je, Holmesi.“

 

„Well. Ven s ním!“

 

„Čas v Jindrově příběhu utíká prostě pohádkově.“

 

A je to pravda. I realistický příběh se občas musí uchýlit ke zjednodušující stylizaci a ke zkratce.

 

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 24 Červenec 2018 12:41 )  

Ivo Fencl

Ivo Fencl foto Eva Smolíková

(16. 4. 1964 v Plzni) Labilní i silná (souběh) osobnost, která se realizuje prvořadě psaním, ale i četbou. Bude vám vykládat, že tvoří jen kvůli jisté Jorice (své femme fatale), ale máme podezření, že těch důvodů skrývá víc.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB