Měsíc v sedle. Knížka o úžasném závodu od Lauren St Johnové



Johnová výřez přebalZdůrazňovat, že byla nějaká publikace navržena na Knihu roku (Lidovými novinami) je legitimní, ale diskutabilní. Jeden muž anketou oslovený se totiž kupříkladu bohorovně doma přeptal dcerky, kterou knížku by navrhla ona. Kdyby navrhla blud, ocitl by se v Lidovkách taky? Nevím a pozornému to otci jistě tou zlou myšlénkou křivdím. On totiž věděl, že má ratolest na výši, takže tato nenadiktuje název úplné pitominky. To se skutečně nestalo a došlo na (vele)dílo Lauren St Johnové (*1966, https://en.wikipedia.org/wiki/Lauren_St_John) Měsíc v sedle.

 

 

 

„Strhující román od autorky populární série Kůň za dolar!“ uvádí redakce nakladatelství na deskách a prohlížíme si také fotografie předchozích autorčiných titulů Kůň za dolar, S větrem o závod a Jako blesk. Svítí k nám odsud vždy cválající bělouš, a pokud jste fandy do koní, pak jste, tuším, lapeni. I já, jenž se ke koním nikdy nedostal, jsem byl ostatně zaujat.

 

„Britská dívka na útěku před zákonem,“ pokračuje anotace. „Kluk, který chce zachránit svému tátovi život. A celý měsíc trvající koňský závod v tom nejnáročnějším termínu na západě Ameriky.“ Oba jej chtějí vyhrát, ale zvítězit může jen jeden. Bude štěstí přát Alex, anebo Willovi? A kdo z nich vydrží celičký nesmírně náročný měsíc v sedle a jak se vším „zamíchají“ jejich vzájemné city? „Projeďte s nimiJohnová přebal v koňském sedle nepoznanou divočinou amerických národních parků!“ jsme vyzýváni.

 

Ale stojí to vůbec za to? Možná ano. Nezažili jste, i čtěte. A koneckonců, proč ne? Lauren St Johnová kdysi vyrůstala na „tisíciakrové“ farmě v Zimbabwe a trávila tehdy čas ježděním buší spolu se svým koním oddaným otcem. Nu, a svou knihu připsala před několika roky „památce Chiary Sanfilippové, která milovala koně a Koně za dolar“.

 

 

Z Poznámky autorky:

Vytrvalostní ježdění celosvětově patří k nejrychleji se rozvíjejícím sportům. Mě samotnou odmalička uchvacovalo vše, co se týká amerického Západu; a tak vzniklo dokonalé téma pro můj další román. Stejně jako Jonase Ellingtona, i mě fascinuje legendární Frank T. Hopkins. Ať už je tvrzení, že na svém mustangovi ujel osmnáct set mil přes celé Spojené státy, pravdivé, nebo ne, vždycky se mi ta představa zamlouvala. Pravidla Americké asociace pro vytrvalostní ježdění (American Endurance Ride Conference – AERC) stanoví, že délka dostihu nesmí přesáhnout sto padesát mil za tři dny, ale já chtěla vytvořit závod, ve kterém by si jezdci i koně otestovali, co všechno zvládnou a jaká je jejich nátura… Pochybuji, že by však americká, britská či australská asociace vytrvalostního ježdění schválila dostih, který by trval celý měsíc.

 

Lauren St Johnová: Měsíc v sedle. Z originálu The Glory (2015) přeložila Tereza Vlášková. Odpovědná redaktorka Tereza Brunclíková. Albatros. Praha 2016. 344 stran. ISBN 978-80-00-04329-6.

 

 

Pro čtenářky od 12 let. Ukázka:

Jonas se na židli zhoupnul zpět, až její přední nohy s bouchnutím dopadly na podlahu. „Promiňte, Wayne – jmenujete se Wayne, že jo? – jenom jsem přemýšlel nahlas. Nebojte, nepředstavoval jsem si žádný nahatý popový hvězdičky a herečky, to vážně ne. Přemýšlel jsem o tom, jak je naše společnost posedlá rádoby celebritami bez špetky talentu, které lidi znají jenom proto, že jsou slavné. Někdy si přeju, aby se vrátily ty nechvalně proslulé časy Divokého západu. Nemyslím zrovna pistolníky a neustálé útoky, spíš ducha té doby.

 

Turnbull ožil. Z jistých osobních důvodů i on často snil o návratu těch dnů, kdy zákon představoval jen křivácký šerif s kovovým odznakem. Najednou ho šéf začal zajímat o dost víc.

 

Jonas měl ve tváři zasněný výraz. Ukázal na obraz na stěně. „Vezměte si třeba Franka Hopkinse. V devatenáctém století tvrdil, že dokázal s jedním koněm urazit osmnáct set mil přes celé Spojené státy průměrnou rychlostí padesát sedm mil za den. Žádný historický důkaz pro to neexistuje, takže je to nejspíš kravina, ale o to tady nejde. Vytrvalostní závody se dnes těší neskutečné oblibě, ale kromě závodu v australské Shahzadě, který je dlouhý dvě stě padesát mil, mají všechny maximálně kolem stovky mil. Pořád je to dost drsná zkouška, samozřejmě. Závodníci si sáhnou až na dno svých sil, ale v porovnání s výzvami, kterým čelili dálkoví jezdci na Divokém západě, je to jako nic.“

 

Turnbull koně nesnášel. Zkušenosti ho naučily, že jeden konec kouše a druhý kope a trousí za sebou hnůj – a ta část mezi je nebezpečná a nepohodlná. Ale být shovívavý vůči rozmarům svého šéfa, na tom přece není vůbec nic špatného. Možná se pak dočká vyššího platu, jeden nikdy neví.

 

„Tak si říkám, že by někdo ten Hopkinsův závod měl obnovit, pane. Třeba po té samé trase nebo tak něco.“

 

Zarazil se. Jonasovi se rozsvítily oči jako dva diamanty. Dokonce se mu i třásl hlas, když promluvil.

 

„Wayne, vy jste génius. Nasprostý génius. Obnovíme ten závod. Ne ten původní, tomu by chybělo potřebné kouzlo. Ne že by v Galvestonu v Alabamě nebylo dost lákadel, ale hustota osídlení je tam moc vysoká. Vymyslíme si pro náš závod novou trasu, přímo centrem západu – z Colorada do Oregonu přes Wyoming a Idaho.“

 

Jonas si trasu rychle ověřil na počítači. „Dvanáct set mil. Tomu říkám pořádný závod. Co myslíte, Wayne? Naše společnost by ho mohla sponzorovat. Nabídneme vítězi odměnu, která bude stát za to. Zlatou přezku s emblémem Hopkinse sedícího na mustangovi a 100 000 dolarů. Ne, radši 250 000 dolarů. Vítěz bere vše.“

 

Turnbull ztěžka polknul. Neskutečných čtvrt milionu dolarů za koňský závod. Šéf se musel zbláznit.

 

„A budu potřebovat hlavního pořadatele, Wayne. Svoji pravou ruku. Už jste někdy něco pořádal?“

 

Turnbull se na chvilku zamyslel. Jasně, kdysi zorganizoval zpackanou loupež v klenotnictví, která mu a jeho kolegům nakonec vynesla pěknou řádku let ve vězení, ale za to přece vůbec nemohlo selhání ze strany vedení. Na vině byla blbost řidiče, se kterou vůbec nepočítali. Měl je z místa loupeže odvézt, ale když se dali s kořistí na útěk, spadly mu klíče od auta do kanálu. Nebýt toho, jeho perfektně promyšlený, mistrovský plán by vyšel a on by teď popíjel koktejly někde na pláži.

 

„No, vlastně…“

 

„Beru vás, Wayne. Do konce roku ten závod uskutečníme. Teď je květen. Můžeme to zkusit naplánovat na říjen, na přelom podzimu a zimy. Pak vstoupí do hry i počasí.“

 

„Skvělej nápad, pane řediteli. Není nad pořádný záplavy, sníh a jednu nebo dvě vichřice. Aspoň se ukáže, kdo je pořádnej chlap.“

 

„Nebo pořádná ženská, Wayne. Žijeme přece ve dvacátém prvním století a chceme najít toho nejlepšího jezdce. Nadaných jezdkyň existuje stejně tolik jako nadaných jezdců. Možná i víc. A chci se zaměřit i na teenagery – takovou mládež, jaká pomáhala budovat tuhle zemi. Teenagerů, kteří nemají žádný cíl, je dnes ažaž. Pořád jenom posílají SMSky a surfujou po netu. K přírodě se dostanou tak maximálně na spořiči obrazovky. Potřebují skutečnou výzvu. V našem závodě bude mít šanci zazářit kdokoliv starší šestnácti let.“

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Ivo Fencl

Ivo Fencl foto Eva Smolíková

(16. 4. 1964 v Plzni) Labilní i silná (souběh) osobnost, která se realizuje prvořadě psaním, ale i četbou. Bude vám vykládat, že tvoří jen kvůli jisté Jorice (své femme fatale), ale máme podezření, že těch důvodů skrývá víc.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB