Protektorátní činnost Jaroslava Foglara podle knihy Zdeňka Bauera



 

Bauer Fogla výřez přebalZdeněk Bauer (nar. 1974) je ústředním tvůrcem víc než čtyřsetránkové publikace Klub zvídavých dětí, která má podtitul Jaroslav Foglar a Protektorát (2018).

 

 

Dalším autorem knihy je Foglar sám. Sice by působilo směšně, kdybychom publikaci nazvali „zbrusu novou“ a jenom „zamaskovanou“ foglarovkou, popřít nicméně nelze, že se jí část zde přítomného materiálu měla stát – a právně první z názvů je produkt podobné snahy.

 

Za války psal totiž autor Rychlých šípů rozhlasové scénáře a tyto, byť kráceny, jsou knihou roztroušeny. Majitel autorských práv nicméně jejich samostatné vydání zatím neumožňuje.

 

V tlustospise Zdeňka Bauera představují jen malou část a nejvíc jich objevíme v šesté (z celkových třinácti) kapitol nazvané prostě Obsah a vysílání Klubu zvídavých dětí (str. Bauer Foglar přebal114-149). Klíčové oddíly publikace jsou i ten osmý (Kulíšek / Správný kluk a jeho čtenářské kluby / kroužky) a jedenáctý (Foglarovo redaktorování v závěrečném období Protektorátu), avšak není fair play tak vybírat. Precizně zdokumentovaný celek podobné zacházení nezasluhuje.

 

Ona „nová foglarovka“ sestává dnes ze dvou verzí Foglarových scénářů a teprve krátce před vytvořením sazby bylo její vydání stopnuto. Jde o 145 normostran a kromě Zdeňka Bauera je doposud takřka nikdo vcelku nepřečetl. Ale rozrostly se o komentáře, které měly původně tvořit doslov; i nahlédněme do Prahy let čtyřicátých.

 

Tenkrát byl Foglar v centrále nakladatelství Melantrich na Václaváku po zastavení Mladého hlasatele náhle „moc nápadný“, a tak jej ředitel Jaroslav Šalda v květnu 1941 poslal do závětří neboli dnešní ulice Victora Huga na Smíchově, kde už pracoval i spisovatelův někdejší kolega Karel Bureš, redaktor čtrnáctideníku Světový zdroj zábavy a poučení.

 

Stejně jako za svých začátků v Hlasateli teď Foglar dělal na inzerátech a reklamách, a když se moc neosvědčil, v lektorátu. Realitou je, že mu náležel melantrišský vděk za mnohé a kupříkladu i za 180 tisíc prodaných výtisků publikace Rychlé šípy a jejich 65 úžasných dobrodružství. Její autor totiž nedal seriál nakladateli Kobesovi, jak snad původně zamýšlel, a to navzdory tomu, že prý tak přišel o honorář převyšující jeho celoroční služné v Melantrichu.

 

„Lehárnu“ na Smíchově mu někteří záviděli! Aniž však tušili, že se Foglar jako technický redaktor trápí. A to velmi. Později napsal, že nepoznal „většího duševního utrpení než tam“! Jinou věcí je, že v listopadu 1942 dokončil Knihu o škole alias budoucí román Když Duben přichází.

 

Foglarovky za války nebyly zakázány, jak se traduje (nebyly ostatně žádným výnosem zakázány ani nikdy potom), a kupříkladu roku 1941 jich Kobes z Plzně (jehož syn poznal Foglarův oddíl) do rozbouřeného světa vyslal rovnou pět. Oproti tomu byl surově zlikvidován takřka celý náklad gramodesek s osmi příběhy Rychlých šípů nahranými v prosinci 1941 a v červnu 1942. Ale k rozhlasové relaci Klub zvídavých dětí. Jejím iniciátorem byl roku 1936 Bedřich Pěkný a linula se z rádií v podobě štěbetání šesti dětí. V časopise Rozhlas měla stránku a Foglar se tam podpisoval Fgr. Pořady končívaly hrou či písní a Fgr. dosahoval větší živosti vysílání tak, že scénáře komponoval jako informační mišmaš. Bránil se velice tomu, aby měl každý díl jediné téma, a překvapivě zaujatě referoval skrze dialogy dětí o aktuálních vynálezech. A např. začátkem roku 1942 rovněž měsíc co měsíc varoval před tenkým ledem, anžto seznamy probořivších se chlapců a děvčat strašily.

 

Scénáře se naštěstí dochovaly, a to ve dvou verzích; tu původní dnes má Památník národního písemnictví, zatímco schválené varianty vlastní Rozhlas. Foglar do nich hodně doplnil. Zdeněk Bauer po letech provedl komparaci, ale vrací se k původním zněním. Čteme zde tak i „vlasti zdar“, ač to do éteru nemohlo. Na str. 130 pak autor zbytečně pochybuje, že Foglar napsal taky (zde přetištěný) text o „slavném“ dobývání Ukrajiny. Scénáře se dodávaly s pětitýdenním předstihem a ještě je upravoval i doplňoval cenzor. Jak to tedy bylo? Hle, v Památníku právě tyto stránky nejsou. Vyhodil je snad sám Foglar, který jinak doma vše pečlivě skladoval? Na rozhodování měl půl století čas. A nezatracujme jej, nebyl to tehdy med. V dubnu 1942 dokonce byl zapovězen pojem „klub“ a v 7. pokračování relace pro 17. duben ho cenzor ještě měnil na „besídku“. Nato se Foglar přizpůsobil, ale od 9. jím psaného dílu přestala být žádoucí listárna.

 

Po Foglarově odchodu se pořad vysílal ještě rok, aby zanikl po osmi letech existence a poté, co jeho referent Pěkný začátkem roku 1943 nezvládl předepsanou zkoušku z němčiny.

 

„Školskému rozhlasu“ či klubům rozhlasových posluchačů je v knize v obecné rovině věnována celá kapitola, tak jako jiná meziválečné školské reformě a vzniku tzv. školních klubů. Taky Foglar znal časopis Školský rozhlas – Rozhlásek a přispíval tam už od roku 1936. Začátkem roku 1938 tu zveřejnil portrét Jarmila Burghausera, skladatele a člena jeho oddílu Dvojka, a vícero textů mu zde vydali roku 1941. Vcelku však naše publikace přináší jediný: Kdybych byl ještě jednou hochem (str. 56). Ostatní se na fotografii dají pročíst jen částečně.

 

„Slavné“ dnes relace psané Foglarem se vysílaly od středy 17. září 1941 do pátku 18. června 1943 a v knize je to rozepsáno podrobněji. Když jsem jí listoval, vybavil jsem si obdobnou publikaci Radka Žitného Protektorátní rozhlasový skeč s podtitulem Jak zlomit vaz (nejen) králi komiků (2010). Je ovšem pravda, že Foglar po válce ostrakizaci unikl; byl daleko opatrnější než Vlasta Burian a skutečně „za větrem“.

 

Zdeněk Bauer navíc velmi logicky obhajuje jeho původní těšení se na činnost Kuratoria pro výchovu mládeže. V tehdejším vakuu - po zákazu Sokola, Junáka, Orla i mládežnického sdružení YMCA - byla podobná očekávání pochopitelná. Ke Kuratoriu zprvu Foglar vzhlížel s nadějí. Stál o zastřešení své mládežnické činnosti. Ale již to, že Kuratorim vzniklo jen den po atentátu na Heydricha, bylo zlé znamení.

 

Přesto Foglar vítal jeho „úřední punc“ a slibovaný „krásný program“. Viděl šanci znovu oficiálně tábořit. Přepočítal se. Kuratorim především předělalo List mladých na tzv. Zteč, děsuplný to čtrnáctideník. Byl k redigování vnucen právě Melantrichu a patronem se stal Emanuel Moravec.

 

Zaujme seznam sedmi až osmi námětů na povídky pro Zteč, jak si jej - vždy přičinlivý - Foglar vyhotovil; ale brzy brzdil. Prozaicky přispěl asi tak čtyřikrát a v listopadu 1942 už byl parou.

 

Jak to známe také z Punťových příhod a Mikeše, jsou i ve Foglarových scénářích stigmatizováni (tehdy kočující) Romové a domnívám se, že se Bauer mýlí na str. 124, když reprodukuje dialog, jenž vedl s Foglarem šéfredaktor „ábíčka“ Toman. Autor Rychlých šípů mu řekl, že by se – v zájmu práce na časopise - „spojil i s cikány“. Kdyby za ním přišli. Neřekl bych, že to však Foglar chápal jako spolupráci s někým „opovrhovaným“, nýbrž co kontrast ryze rasový. Spolupracoval přece zrovna tak s Němci.

 

Podobně záhadně je tomu s otázkou, zda jsou slova o Zteči v kronice oddílu Dvojky (str. 142) ironická. Dle Bauera ano, já to necítím.

 

Ale pokračujme. Už zjara 1941 zkusil Foglar zakročit proti některým časopisům, které přejaly nápad se čtenářskými kluby, a jedním byl brněnský Kulíšek. Spisovatel byl už takový, že dosti neobjektivně lpěl... snad i na tom, že je výhradním autorem pojmu „hlášení klubu“. Ale jeho nepopiratelným právem skutečně bylo, aby Kulíšek otiskl prohlášení, kde přiznává, že „obkreslili“ hlavy Jarky Metelky a Rychlonožky ze Záhady hlavolamu. A že jsou ti dva Rychlými šípy a nikoli v jakémsi klubu Vytrvalí hoši. Byla to aféra, ale nutno říct, že Rychlonožka vlastně je v Kulíšku předělán z Jindry Hojera, a to čtenářem Šimůnkem. Navíc Šímůnek obkreslil reklamní stranu Mladého hlasatele, kde již tak Hojera přeonačili sami! Nebohý editor Kulíška možná vše přehlédl a Foglar nyní uspěl, nicméně omluva byla s ironií dějin zveřejněna teprve 1. 6. 1941, dva týdny po zastavení Mladého hlasatele.

 

Před polovinou roku 1943 převzalo řízení Kulíška Kuratorium a z časopisu se stal Správný kluk, ač jen už čtrnáctidenní. Redakční adresa zůstala v Brně, ale na Moravě byl časopis jen tištěn a nová redakce pracovala v ústředí Kuratoria na Senovážném náměstí. Foglarovi fikaně nabídli externí spolupráci. Jak by mohl odolat? Prezentovali jej rovnou po boku devatenáctiletého šéfredaktora Františka Smrčka (1923-1997) a měl být maják časopisu. Prý bude moci obnovit kluby Hlasatele. A přijat bude nastálo. Foglar o „doplňkové činnosti“ kulantně zpravil Šaldu a šel do toho.

 

Správný kluk vycházel od 7. 7. 1943 a náš nadšenec má v jedničce podivnou povídku Mezi nebem a zemí. Následovaly prózy další a od druhého čísla seriál Svorní gambusíni o čtyřech chlapcích. Bauerova práce je první kniha, v níž se objevuje část původní podoby seriálu. V bublinách, jak zříme, se mluví o tzv. Povinné službě.

 

Ale Foglar nemusel psát, měl především verbovat a vést „kroužky“. A šlo to. Osmdesát tisíc výtisků a v čase čtvrtého čísla jedenáct set kroužků. Ovšemže i díky Kulíškovi, kde jich bylo předtím 2500, ale pozor, teď sem nesměla děvčata. Měla časopis Dívčí svět. Jiné platformy toho typu neexistovaly. Ale je očividné už z Foglarova vyznání Jaké bych chtěl mít naše hochy, že jeho sen se s koncepcí Kuratoria rozcházel. Snad intuitivně podporoval individualitu. Pravý opak chtěli. Ještě v lednu nabídl spisovatel Šaldovi, ať mu klidně redukuje plat úměrně čtyřem hodinám na Smíchově, a v třetím únorovém týdnu už byla – za celkové krize Kuratoria – jeho spolupráce se Správným klukem ukončena. Otázka zní, zda to Kuratorium neplánovalo od začátku. Chtěli známou „firmu“ jen „do rozjezdu“ a k lanaření chlapců? Kdo ví. Spíš asi prostě čekali, zda se autor nechá korumpovat. Do redakce docházel skoro osm měsíců a ještě čtvrt roku o jeho odchodu čtenáři nevěděli. Ale už byli vězni svých kroužků a vystaveni indoktrinaci. Ideologické manipulaci. Pak začalo slučování. Nacisti chtěli „dav“. Kroužky musely náhle mít šest členů a dál byly vybízeny ke spojování, aby prý měli tucet členů, osmnáct, 26... a v Přerově to dotáhli na 70. Povinně se zdravilo „zdar“, což bylo obdobně strohé jako „heil“, a oslovovali se kamaráde. A ideální zahajovací píseň schůzek? Až pomašírujem.

 

V závěru svazku připomíná Bauer i další literární „drobinky“, a to Foglarovy články z Hvězdy (1933-1935), Ahoje (1936) a dokonce Rozruchu (1938-1939), jeho sloupky z Českého Slova (1943-1944), nějaké 4 příspěvky v Časopise turistů (1944), samostatně vydanou povídku Dovolená pana Ustaraného (1939) či sedm dílů komiksu Pan Bacil (Kvítko 1942). Poutavě se zde také píše o dalších osudech Františka Smrčka-Tomáše, který se od roku 1951 uchytil na takřka čtyřicet let ve Svobodné Evropě. Daniel Strož se o něm v Deníku kacíře vyslovuje sice pohoršeně (str. 50), ale ve vysílačce brali jeho činnost za války coby mladickou nerozvážnost. Pan Smrček zůstal až do smrti velmi uzavřený a neúčastnil se ani akcí pracovního kolektivu.

 

Ale k Foglarovi. V čase, kdy už vymýšlel pokračování Záhady hlavolamu (září 1944), i jemu hrozilo totální nasazení, a to buď v Německu, nebo v podzemní továrně pod Prokopským údolím (jaký paradox). V románu Strach nad Bobří řekou sice Rikitan nechal umně zničit vlastní kartu na Úřadu práce, ale zda se totéž zdařilo jeho předloze, nevíme. Každopádně přežil, i když o fous. Americký (spojenecký) nálet ze 14. února 1945 zabil přes sedm set civilistů, markantně postihl právě Královské Vinohrady a jeho a maminčin byt minul o nemnoho metrů. Válka skončila. Začaly soudy. Z Kuratoria však si při výsleších Foglara pamatoval jen šéf organizačního oddělení a sekretářka Marie Pechová. Měl v budově stůl, a přece tam „nepracoval“.

 

Zdeněk Bauer zkušenosti nabyté pátráním zobecňuje v závěrečné úvaze o Protektorátu a složité situace každého. Jaroslav Foglar zkoušku ustál.

 

 

Klub zvídavých dětí. Jaroslav Foglar a Protektorát. Čtenářské kluby, zakázaný skauting a Kuratorium pro výchovu mládeže

 Nakladatelství Zdeněk Bauer. Praha 2018. 424 stran. ISBN 978-80-906755-6-8

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 09 Červenec 2018 13:45 )  

Ivo Fencl

Ivo Fencl foto Eva Smolíková

(16. 4. 1964 v Plzni) Labilní i silná (souběh) osobnost, která se realizuje prvořadě psaním, ale i četbou. Bude vám vykládat, že tvoří jen kvůli jisté Jorice (své femme fatale), ale máme podezření, že těch důvodů skrývá víc.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB