O sedmém Sborníku nezávislých foglarovců



Foglar Jar foto Fr DostálObjekt kultu bývá předmětem zájmu. Platí to také pro Jaroslava Foglara. Přečasto mu nemohli přijít mnozí, přemnozí na jméno! Ale momentálně se situace takřka v ryzí opak zvrací. Já osobně nic proti tomu nemám. Já osobně to Foglarovi přeji. Otec mi ho četl v nesmírně raném dětství (nebo tedy tři základní knihy) a zrovna tak brzy jsem dostal darem souborné vydání Rychlých šípů. Ne, zpaměti je neznám, avšak blíží se to tomu. Není to snad situace „fanynky“ (a zbožňovatele), z které nevybruslíte ani po smrti?

 

 

 

Čtyři další ctitele jeho děl (a výchovné práce) Jiřího Stegbauera, Jiřího „Pedra“ Zachariáše, Petra Vyletu a Luboše Trkovského možná znáte a dodejme, že druhý má na kontě i několik knih o autorovi Hochů od Bobří řeky, Záhady hlavolamu a Stínadel, a hlavně tu Stoletý hoch od Bobří řeky (2007), odkud cituje (str. 29) i nový Sborník nezávislých foglarovců. Ta další (Lilie pod klopou, lilie za mřížemi) Foglar sborník přebalje momentálně zveřejňována webem Svazu skautů a skautek České republiky (http://www.svazskautu.cz/historie/lilie-pod-klopou-lilie-za-mrizemi/).

 

Ona čtveřice autorů (už sedmého) sborníku je současně redakční radou Kruhu přátel odkazu Jaroslava Foglara, i zkusme o jejich prima výtvoru poreferovat a nevyzradit příliš.

 

Začnu problémem zadní strany. Druhou částí tam pokračuje komiks Marka Čermáka podle románu Ostrov Uctívačů Ginga (od Svatopluka Hrnčíře) a ideální to není. Odstupy mezi pokračováními jsou dlouhé, a to navzdory tomu, že osmý sborník se prý již „chystá“.

 

Druhým komiksem tohoto sborníku je příběh Rychlé šípy a zcizený ježek v kleci nakreslený Jiřím Petráčkem na Stegbauerův scénář a upozorňující na nedávno vydanou knihu Nová úžasná dobrodružství Rychlých šípů.

 

A když jsme už u Jiřího Stegbauera, nelze tutlat, že je aktuální sešit protentokrát z valné části jeho dílem, ba uveden jeho návrhem prezidentovi na udělení státního vyznamenání Jaroslavu Foglarovi „in memoriam“ (2017). Nu, a metál dostal. Před kamerami jej přebral Vojtěch Hanuš.

 

„Jura“ Stegbauer poskytl i rozhovor předsedovi Sdružení přátel Jaroslava Foglara Vojtěchu Hanušovi (nejen o svých letitých vztazích s Foglarem) a Jura plus pan Luboš Trkovský nato chutě vyzpovídali Romana „Bobo“ Šantoru, správce Archivu Junáka. - Hle, na připojených snímcích stojí Foglar (zvaný Jestřáb) ve slušivých plavkách na pobřeží Řecka (1981) či sedí doma (v saku) za psacím strojem a z pozadí jej sleduje maminka (snímek z konce let šedesátých).

 

K nevoli nejméně jednoho čtenáře sborník přetiskuje i rok starý Stegbauerův rozhovor s básníkem Karlem Sýsem a zpovídaný tu uvádí: „Ještě 23. dubna 1987 jsem měl za to, že Foglar nežije.“ Ale bloumal Smíchovem a narazil na plakát. Na plakát zvoucí k besedě. Sýs tam vyrazil, prodral se davem a Foglara vyzval k rozhovoru pro Kmen.

 

Už z roku 2006 je další Stegbauerův článek a líčí návštěvu legendární Sluneční zátoky na Sázavě ve společnosti (stejnojmenné lidské) předlohy Jindry Hojera i stejně lidského předobrazu Červenáčka. Tím druhým mužem byl Václav Černý přezdívaný Černoušek, častěji však Černoch. Rudou čapku ten muž sice nosil, to ano, ale jen po jistý čas.

 

Co víc? Nezdolný nakladatel Jiří Stegbauer je i autorem vzpomínkového medailon Skromný titán Sváťa Hrnčíř a další jeho příspěvek se pokusil citacemi doložit nevinnost Foglarova vztahu k StB. Proč? Před pár záležitost v televizi akcentoval Jaroslav Čvančara, když prohlásil, že na vlastní oči viděl „Foglarův spis“.

 

Na straně 7 si pak lze prohlédnout šestici fotografií z (nadále vznikajícího) Muzea Jaroslava Foglara na zámku (či hradě) v Ledči nad Sázavou. Ale zde bych se rád zastavil. Zcela pominut je komiksový scenárista Jiří Dubský, který ještě na konec roku 2018 chystá formou knihy komiksové pokračování Rychlých šípů, jež kreslí Karel Zeman.

 

Byl to právě pan Dubský, kdo projekt sázavského muzea inicioval, a je to stále on, koho poněkud vytěsnil výtvarník Milan Teslevič. Přede dvěma lety, tedy v červnu 2016, byl Jiří Dubský na tradičním srazu ve Sluneční zátoce, a odsud vykročili prohlédnout si ledečský hrad (vypínající se na skalním ostrohu nad Sázavou, přičemž z věže vidíte notný kus líbezného Posázaví).

 

Je to asi tak tři kilometry od Sluneční zátoky, Foglarova nejtradičnějšího tábořiště, a Dubský si náhle uvědomil, jak důstojné místo by na kopci bylo pro - dosud ani v Praze neexistující - Foglarovo muzeum. Někdy v červenci 2016 si proto začal psát se správcem objektu panem Šímou a ten byl ideou nadšen. Asi po měsíci pak projektu nabídl celou bytovou jednotku ze šedesátých let situovanou v prostorách hradu a léta nevyužitou. Jde asi o pět místností a Šíma navíc uvedl, že může nabídnout i další prostory v podkroví. A tak bylo místo objeveno a vyjednány místnosti.

 

Jiří Dubský si ovšem souběžně psal s výtvarníkem Milanem Teslevičem, který mu nakreslil dva obrazy s Rychlými šípy. Jeden z nich (slavný klub vidíme pod hradem) navrhl Jiří Dubský zvětšit do předsálí muzea, aby se před ním návštěvníci popřípadě fotografovali. A jelikož Jiří věděl, že má Teslevič podobných kreseb daleko víc a mj. i přes tři sta portrétů Jaroslava Foglara (z různých období jeho života), tak navrhl, aby se i tyto materiály uplatnily.

 

Ano, je fakt, že to už možná ani navrhovat nemusel, protože... Milan Teslevič reagoval bouřlivým nadšením a nechtěl ani věřit, že se podařilo vyjednat ony místnosti. Žertoval údajně, že do muzea umístí „pozlacenou“ cedulku s Dubského jménem, jménem zakladatele a iniciátora, ale pozor, zrovna tak prohlásil, že sám už třicet let marně hledá pro podobné muzeum i třeba jedinou místnost.

 

Byla to pravda? Nevím. Ale Dubský asi udělal chybu, když se do projektu (celkem logicky) rozhodl zapojit i Sdružení přátel Jaroslava Foglara a když informoval jeho tehdejšího předsedu Miloše Vraspíra. Ten přislíbil pomoc a Sdružení kupříkladu plánovalo přispět tisíci tzv. foglarovských kartiček. Ty ovšem částečně kreslil pan Ulč, tedy jiný výtvarník a...

 

A když se Dubský zmínil o těchto lidech, Milan Teslevičovi začal vyvádět. Do projektu nikoho nechce, každý by si pak dělal nároky a... Fakticky se ukázalo, že prahne po jakémsi „soukromém“ muzeu svých kreseb. A když pak Jiří Dubský (jistěže naivně) navrhl, že se bude „věnovat propagaci“ a že bude rozesílat e-maily s informací o muzeu skautským organizacím, malíř odpověděl: „Ty se o nic už nestarej, já mám už všechno promyšlený. A nevnucuj se kastelánovi, jsi jako štěnice!“

 

Jiří Dubský už je takový, že malíři od plic řekl, co si o něm myslí, a že zpravil o jisté nespravedlnosti představitele foglarovského hnutí. „Žiji ve svém vlastním zidealizovaném vnitřním světě, kde podlost a nečestné jednání nemají své místo,“ napsal mi sám později.

 

Ale k naší publikaci. - PhDr. Věra Brožová sem přispěla částí eseje (z jiného sborníku) Naše Itálie (2012) a zaobírá se českými ozvuky chlapeckých románů Edmonda de Amicis. Zohlednila však rovněž pokračování Amicisova Srdce (1886), jež jistý Paolo Mantegazza (jinak též lékař) nazval svého času Hlava (1887).

 

Česky Hlava vyšla třikrát, Srdce do roku 2010 čtyřiatřicetkrát. Obě knihy Foglara ovlivnily a v Pokladu Černého delfína dokonce hrdina Standa svůj vzor Gustu přirovnává v duchu k Derossimu ze Srdce. A nachází v něm svůj sen i ztělesnění italského hrdiny.

 

Brožová ovšem hledá i rozdíly mezi líčením vztahů mezi chlapci u všech tří autorů a chápe velice dobře, nakolik mimoinstitucionální a mimorodinná byla Foglarova chlapecká společenství. A že do nich realita pronikala leda škvírou.

 

Ony mikrosvěty jsou navíc vždy vklíněny před pubertu.

 

Brožová srovnává i způsoby, kterými autoři chlapce charakterizují, a jistěže se najdou i čtenáři, kteří tvůrce podobných knih osočí z latentní homosexuality.

 

Podobná věc možná nejspíš napadne právě mnohého gaye, řekl bych, a myslím, že je vše trochu jinak... Jaroslav Foglar přišel o otce natolik brzy, že jej ani nepamatoval, a matku měl jednoduše řečeno svébytnou. Nepochybně byli ona a on na sebe fixováni a neopustil ji nikdy, takže pro jakoukoli manželku již nezbývalo místo. A po smrti matky, jejíž život se přehoupl přes stovku? Foglar už byl příliš starý.

 

Tolik na tom jistě nezáleží, ale gay nebyl takřka určitě, a nevěřím ani tomu, že ho eroticky mátly děti. Pracoval s nimi celý život a jistě by něco podobného někdo někdy vycítil. Ale mezi stovkami a tisíci osob nic podobného nevnímal nikdo.

 

Foglar je totiž spíše srovnatelný s autorem Petera Pana Sirem Jamesem Barriem a není přece sporu, že oba autoři zůstali věčnými chlapci, kteří dospělou realitu „nemuseli“ a kterým se na rozdíl od mnohých podařilo z ní „vybruslit“.

 

Výchovný Foglarův systém přitom připomíná ten z Hlavy a studie paní doktorky Brožové vůbec nezastírá, že tzv. Modrý život je prostě a nepochybně odvozen od modré (šlechtické) krve. I hrdina knihy Přístav volá chce ostatně „být aristokrat“ (jak aktuálně pěje z rádia i kapela Lucie). Ale pozor, nechce jím být ze zděděného šlechtického titulu, nýbrž si titul chce „vysloužit“.

 

Tak či onak, asi se nikdo nebude přít o to, že má sebekultivace v evropském prostoru zdroj už v antických ideálech. Ale pokračujme v listování! Pan profesor Ivo Jirásek píše v sedmém Sborníku (a takřka stylem lektorského posudku) o knize Pavla Hoška Evangelium podle Foglara a na další dvoustraně najdeme hned tři „zapomenuté“ Foglarovy články z časopisu Hvězda československých paní a dívek... Na celkem pět těchto příspěvků (1933-1934) upozornil badatel Jan Machálek a nesou tyto názvy: Děvče jde bystře do dne, Skauting vám pomůže vychovávat, Vychováváte dobře svého synka?, Dovolíte svému chlapci skautování? a Náš kluk je skaut.

 

Nu, a suďte sami, zda byl Foglar moc striktní. Dne 21. 4. 1934 rodičům ve Hvězdě píše: „Dbejte, aby váš hoch neztratil ani minutu volného času, nepovolujte mu přílišné čtení, vymezte mu přesně čas na procházku, i na cesty do školy nebo ze skautské schůzky domů.“

 

Přeháněl? Je to otázka.

 

Přes další tři strany sešitu se pak mocně rozbíhá Zachariášův článek Jizvy Mnichova na tváři Dvojky a zvíme díky němu mnohé o členech Foglarova oddílu (i sám Pedro býval členem) Gerhardu Testerovi a Holgeru Hellerovi.

 

Heller do Dvojky „chodil“ od října 1938 do března 1939, ale byl židovského původu a uprchl vzápětí šťastně do Anglie. Kterým z Wintonových vlaků? A zda z nové vlasti napsal kamarádům? Čtěte Sborník! Je fakt, že se přestěhoval do další země i jiného světadílu a ještě roku 2015 tam žil! „V prostředí elitního pražského oddílu se (však) prý v době Hellerova angažmá dalo u některých jedinců rozpoznat zesměšňování nebo opovrhování židovstvím, což jej uráželo a citově zasahovalo,“ dočítáme se. Hrůza? Jen zdánlivě. Pedro Zachariáš vše vysvětluje a ospravedlnění zní věru věrohodně. Má fascinující vazbu až na Podkarpatskou Rus.

 

Valdemar Petr z Poděbrad přispěl oproti tomu Sborníku dost sporným článečkem Jestřábovo tajemství. Foglar mu v polovině osmdesátých prý svěřil, že si „nikdy“ nerozuměl s jakýmkoli vrstevníkem, ač po něčem takovém vždy toužil. Marně. „Pravého“ kamaráda nenašel.

 

Ale chápal i sám, že pro svou uzavřenou povahu. A roli, jistě, hrála i specifická maminka. V dodatku k tomuto textu se pak editor zastává manželů Rabových, s nimiž se Foglar sblížil právě v Petrem zmiňovaných letech a kteří se spisovateli stali náhradní rodinou. Začátkem devadesátých let jim za to a navzdory své pověstné šetrnosti věnoval svou chatu v Černošicích.

 

Petr Vyleta novému sborníku přispěl textem Vontovo pozdní odpoledne (str. 29) a na str. 27 připomíná čtrnáct zpráv z pohlednic Foglarova otce. I ty dnes leží v Památníku národního písemnictví u paní Lábusové a šest z nich z let 1904-1911 spatřujeme. A taky zprávičku Foglarovy maminky z Vánoc 1911 (patrně), v níž se podivuhodně postavila do role zesnulého již manžela v „nebíčku“.

 

Sborníkem připomenuto je též vyznamenání Za zásluhy, které Jaroslav Foglar přijal 3. prosince 1969 od předsedy české rady Pionýra a publikaci uzavírá - vedle Havlova rukopisného přání k Foglarovým devadesátinám z 8. 7. 1992 – foto půvabné Milady Neklanové, do níž byl spisovatel zamilován v časopise Vpřed. Vzala si ovšem člena jeho oddílu Vladimíra Trejbala a o minulosti promluvila teprve v letech 2014 a 2016.

 

Už překonaný je ovšem Foglarův „adresář“ (str. 30), i když Jurovi (hle, opět jeho) přidružené otázky jsou nezanedbatelnými, ba skvělými podněty:

 

Kam do Nuslí se Foglarovi vrátili z Ústí (tehdejších Předlic)?

 

Jaké příbuzné měla v Nuslích Jestřábova matka a kam do Nuslí se vrátili znovu, již z Poděbrad? Na stejné místo? Nu, a která babička se přistěhovala z Jaromírovy ulice do (zřejmě) Svatoplukovy, aby pomohla celodenně zaměstnané Foglarově matce pečovat o syny?

 

Údaje v (teprve chystané) knize Miloše Dvorského Foglarovská tajemství (2019) seznam Foglarových bydlišť korigují následovně; přičemž názvy ulic i čísla domů jsou podle současného stavu:

1907 - konec roku 1909 (nebo začátek roku 1910) = Benátská 3 (rodiště)

konec roku 1909 (nebo začátek roku 1910) - 1. srpna 1910 = Sekaninova 8

prvního srpna 1910 - prosinec 1910 = Ústí nad Labem (tehdy ještě ne jeho součást, ves Předlice)

prosinec 1910 - asi počátek července 1911 = byt zatím neznámých příbuzných v Nuslích

čtrnáct dní v červenci 1911 = Poděbrady (tam umírá na konci dvou týdnů Foglarův otec)

asi červenec 1911 - počátek léta 1912 = Sekaninova 14 (ne už tedy 8)

začátek léta 1912 – léto 1914 = Svatoplukova 9

léto 1914 – rok 1978 = Korunní 16 (64 let na té samé adrese, většinu času jen s maminkou)

od roku 1978 do přestěhování do „pokoje pro lékaře“ v Thomayerově nemocnici = Křišťanova 18

 

 

Dovětek:

Nakladatelství Albatros plánuje v následujících asi pěti letech letech znovu vydat foglarovky v jednotné úpravě (v jedné takové už vyšly v rámci dvaceti sedmi Sebraných spisů v Olympii) a do konce roku 2018 uvede na trh Hochy od Bobří řeky s ilustracemi Ester Kuchynkové a Chatu v Jezerní kotlině s ilustracemi Pavla Čecha.

 

Souběžně má dojít i na reedici „kobesovek“ s ilustracemi Zdeňka Buriana a na seriál Rychlé šípy. Ten vyjde rozšířen a v dokonalejší reprodukční kvalitě, nicméně překrásně promyšlený návrh na jeho vydání přináší ZDE (http://chrz.wz.cz/?stranka=2320) také Pavel Chrz.

 

A co dodat na úplný závěr? - V rámci Roku Rychlých šípů (jaro 2018 - jaro 2019) existuje i sada připínacích „placek“ s klasickými citacemi ze seriálu a už nějaký čas lze taky získat ručně vázané zápisníky vyrobené z papírů odnesených z Foglarova posledního (a to včetně listů z komiksu Rychlé šípy). Právě to já sám vnímám jako asi největší a jistěže až fetišistickou kuriozitu.

 

 

Sborník nezávislých foglarovců / č. 7 – 2018. Připravili Jura Stegbauer, Luboš Trkovský, PaeDr. Petr Vyleta, Jiří „Pedro“ Zachariáš. Nakladatelství Ostrov. Praha 2018. 32 stran. ISBN 978-80-86289-83-0

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB