Sebrané povídky H. G. Wellse vycházejí ve třech svazcích



Wells výřez přebalKonečně. Dvaasedmdesát let po smrti Herberta George Wellse vyjdou jeho rané povídky česky kompletně, a to ve třech svazcích.

 

 

První zahrnul práce let 1888-1896 a jedná se o převod dvou původních knih Ukradený bacil (1895) a Příběh Gottfrieda Plattnera (1897). Patnáctku próz svazku o Bacilu (1893-1895) a nejen o bacilu doplňuje raná próza Temporální argonauti, jakýsi původní, nicméně odvržený začátek pozdějšího románu Stroj času; tedy románu, jímž Wells prorazil.

 

Sedmnáct povídek následující sbírky bylo postupně uveřejňováno v různých periodikách mezi roky 1894-1896 a jen Ztracené dědictví a příběh Jak Jane dostala košem „spadly“ do knihy rovnou „se stolu“.- Mnohé tyto povídky jsou v našem středoevropském prostoru známy dnes pramálo a připomeňme, že tady naposled vyšel roku 2003 v nakladatelství „ŠEL“ výbor sedmnácti próz doplněný studii Wells přebalStanislava Hudského (Jiné světy za dveřmi nevyzpytatelného pana Wellse) a taktéž jeho barevnými ilustracemi. Nicméně s dotyčnými překlady PhDr. Miloslavy Menclové nové vydání nepracuje.

 

Jak si dále vzpomínám, v létě 1988 vydal bratislavský Tatran sbírku jedenadvaceti hororů Volanie o pomoc - a tam se vyskytuje Wellsův (neobyčejně zdařilý) horor Porró (z kterého jsem zařadil ukázku na závěr).

 

Aktuální albatrosí vydání ovšem zužitkovalo (a jen místy doplnilo anebo opravilo) překlady Vladimíra Svobody a Františka Gela ze skvělé knihy Povídky s X (1970), která znovu vyšla roku 1988 pod titulem Příběhy z neskutečna jako 177 „KOD“ a pod názvem Válka světů a jiné příběhy z neskutečna. Příběhů však obsahuje pouze jedenáct a až letos byly doplněny dalšími. Třeba? Po operaci těží osmdesát let před Moodym z tématu, co je po smrti. Nefantaskní Neštěstí názorně i věrohodně předvádí, jak dědictví zaplašuje smutky po mrtvých. Červený pokoj je skoro modelová strašidelná povídka. Noční motýl je přelud, kvůli němuž považují aktéra povídky asi po právu za blázna. Lupiči v Hammerpondu je do skvělé prózy vyblýskaná historka. Pána všech dynam nazývá kdesi Arthur C. Clarke pouze „čirým sadismem“. Argonauti ovzduší zastarali. Létající muž je vojenskou historkou z bojů, která tak úplně nefunguje.

 

Nelze vyloučit, že u nás dosud celkem neznámá povídka Za oknem inspirovala Cornella Woolriche při psaní textu, který se stal předlohou Okna do dvora. Jde však o cosi dost jiného: o až magicky „perspektivní“ a silně absurdní příběh „netečného diváka“, navozující pocit domyšleného drogového snu.

 

Prvotřídní a silně groteskní horor Pokušení svatého Harringaye líčí pak věrohodně souboj malíře s bytostí, již štětcem zrovinka vytváří (ale z vlastní vůle i destruuje) a Vycpávačova vítězství a Pštrosí byznys propojuje titulní vypravěč. Vycpávačova vítězství jsou o ptáku Moa ze severního ostrova Nového Zélandu a Ostrov aypyornisův pojednává o obdobném a rovněž jen domněle vymřelém ptáku. Na observatoři v Avu je realistickou reportáží přetavenou ve strašidelný příběh. Když vykvetla podivná orchidej (v českém překladu W. F. Wallera z roku 1925 jsem znal jako Květ zvláštního vstavače) patří k řadě povídek o krvemilných nebo rovnou masožravých rostlinách, jež pamatujeme v přetavení do Brdečkovy Adély, která ještě neveřeřela, a Ukradený bacilvypráví o anarchistovi, jenž po metropoli chce roznést choleru. Dojde ovšem na překvapující pointu, přičemž H. G. stihne na rozloze kratičkého textu geniálně načrtnou pouliční Londýn devadesátých let 19. století i včetně dialektu.

 

Louskány sakumpakum mají povídky prvních Wellsových sbírek kolísavou úroveň, ale (zdůraznil The Guardin) „osobitost a novost“. Vize jako by vyvstaly v autorově bytosti „z ničeho“ – a jak to, vlastně, že před ním v podstatě nikoho nenapadlo tím způsobem psát?

 

Nevíme. A za zakladatele science fiction ohromujícího Wellse považovat musíme.

 

Nejen Za oknem, ale více jeho povídek je přitom vizemi až narkotickými, anebo se přímo jedná o vhledy do jiných světů (Pozoruhodný případ Davidsonových očí, Příběh Gottfrieda Plattnera, Příběh již zesnulého pana Elveshama, Ukradené tělo).

 

Jak ovšem varuje ediční poznámka, jsou některé sekvence „vzhledem k době, v níž tvořil, otevřeně rasistické.“ Nu, není to přesné. Jsou rasistické, ale především vzhledem k době naší.

 

 

Vynálezci zázraků. Sebrané povídky H. G. Wellse, svazek I. Přeložili Sylva Ficová, Markéta Musilová, Richard Podaný a Vladimír Svoboda. Vydalo Plus ve společnosti Albatros Media. Praha 2018. 384 stran. ISBN 978-80-259-0923-2

 

 

UKázka z knihy

 

Když pak hrál večer s Pererou karty, ničema se objevil ve dveřích a v ruce měl něco zabaleného do kusu látky, který byl zbrocený krví.

„Sem ne!“ vykřikl spěšně Pollock. „Sem ne!“

Nebyl však dost rychlý a muži, který už se nemohl dočkat, až Pollock dostojí svému závazku, nezabránil v tom, aby látku rozbalil a na stůl hodil Poroovu hlavu. Odtamtud spadla na podlahu, na kartách přitom nechala krvavou stopu a skutálela se do kouta, kde zůstala vzhůru nohama a nevraživě na Pollocka zírala.

Když dopadla mezi karty, Perera vyskočil a začal vzrušeně mumlat v portugalštině. Muž z kmene Mendů se s krvavou látkou v ruce uklonil. „Pušku!“ řekl. Pollock civěl na hlavu v koutě. Měla úplně stejný výraz jako v jeho snech. Jak se na ni tak díval, jako by mu něco docvaklo.

Perera si vzpomněl na svou angličtinu.

„Vy jste ho nechal zabít?“ zeptal se. „Nezabil jste ho sám?“

„Proč bych měl?“ opáčil Pollock.

„Jenže teď už to nemůže odvolat!“

„Co by měl odvolat?“ řekl Pollock.

„A všechny karty jsou zničený!“

„Jak to myslíte, odvolat?“ dorážel Pollock.

„Musíte mi z Freetownu poslat novej balíček. Můžete mi ho tam koupit.“

„Ale…, odvolat?“

„Je to jen pověra. Zapomněl jsem. Černoši říkají, že čarodějové – a on byl čaroděj… Ale je to nesmysl… Prej musíte Poroa přinutit, aby kletbu odvolal, nebo ho sám zabít… Taková hloupost.“

Pollock pod vousy zaklel a pořád civěl na hlavu v koutě.

„Ten pohled nesnesu,“ řekl. Pak se najednou rozběhl a do hlavy kopl. Odkutálela se o několik kroků dál a zůstala ve stejné poloze jako předtím, vzhůru nohama a s pohledem upřeným na něj.

„Je šeredná,“ prohlásil Anglo-Portugalec. „Hodně šeredná. Ty jizvy na tváři vyřezávaj nožíkama.“

Pollock by do hlavy kopl ještě jednou, jenže muž z kmene Mendů se dotkl jeho paže. „Puška?“ řekl a díval se nervózně na hlavu.

„Dvě… když tu ohavnost odneseš,“ odvětil Pollock.

Muž zakroutil hlavou a naznačil, že chce jen jednu pušku, která mu náleží a za kterou mu bude zavázán. Pollock zjistil, že na něj nezabere ani pochlebování, ani výhrůžky. Perrera zrovna jednu pušku na prodej měl (s třísetprocentním ziskem) a muž s ní po chvíli odešel. Pollockovi pak oči znovu proti jeho vůli sklouzly na tu věc na podlaze.

„Zvláštní, že je pořád vzhůru nohama,“ smál se rozpačitě Perera. „Musí mít těžkej mozek, jako ty malý obrázky, co obsahujou olovo a pořád se převracejí. Až za chvíli půjdete, vemte si ji s sebou. Vemte si ji hned. Ty karty jsou poničený. Prodává je jeden chlap ve Freetownu. Teď je tu pěknej nepořádek. Měl jste ho zabít sám.“

Pollock se vzchopil a hlavu zvedl. Pověsil ji místo lampy doprostřed své chatrče a šel jí vykopat hrob. Měl sice dojem, že hlavu pověsil za vlasy, ale asi se spletl, protože když se vrátil, visela za krk vzhůru nohama.

Pohřbil ji před západem slunce na severní straně chatrče, aby kolem ní nemusel jít po setmění, až se bude vracet od Perery. Než šel spát, zabil ještě dva hady. V nejhlubší noci se s trhnutím probudil a uslyšel jakési pleskání a škrábání o podlahu. Tiše se posadil a sáhl pod polštář pro revolver. Ozvalo se huhňavé vrčení a Pollock vystřelil jeho směrem. Něco vyjeklo a kolem mlhavě modrých dveří se mihlo cosi tmavého. „Pes!“ řekl Pollock a zase si lehl.

Za rozbřesku se probudil se zvláštním pocitem neklidu. Neurčitá bolest v kostech se vrátila. Chvíli ležel a pozoroval hemžení červených mravenců na stropě. Když se vyjasnilo, podíval se přes okraj houpací sítě a na podlaze spatřil něco černého. Trhl sebou tak prudce, až se síť převrátila a on vypadl.

Dopadl jen kousek od Poroovy hlavy. Vyhrabal ji ten pes a měla pěkně potlučený nos. Zvláštní shodou náhod byla pořád vzhůru nohama a v obrácených očích měla stejný ďábelský výraz.

Pollock ochromeně seděl a chvíli civěl na tu hrůzu. Pak vstal, hlavu obešel – vyhýbal se jí přitom na sto honů – a vyběhl z chatrče. Jasné sluneční světlo, živá vegetace rozechvívaná dechem skomírajícího suchozemského vánku a prázdný hrob se stopami psích tlap trochu ulehčily jeho myšlenkám.

Pererovi to vyprávěl jako nějaký žert – a pěkně strašidelný. „neměl jste toho psa vyplašit,“ řekl Perera, který chabě předstíral pobavení.

Následující dva dny do příjezdu parníku se Pollock té věci snažil zbavit účinnějším způsobem. Když překonal odpor a vzal hlavu do ruky, vypravil se k ústí řeky a hodil ji do mořské vody. Krokodýlům však nějakým zázrakem unikla a vyplavala s blátem o kousek dál po proudu řeky, kde ji našel jistý bystrý arabský míšenec. Ještě ten večer ji nabídl Pollockovi a Perrerovi na prodej jako kuriozitu. Postával v rychle se blížícím soumraku a pořád snižoval cenu, až ho zjevné obavy moudrých bělochů vyděsily a odešel. Když míjel Pollockovo obydlí, hodil hlavu dovnitř, kde ji Pollock ráno objevil.

To už začínal šílet. Rozhodl se hlavu spálit. Ještě za svítání vyšel z chatrče, a než nastalo to největší parno, postavil velkou hranici z klestí. Vyrušilo ho houkání malého kolesového parníku z Monrovie do Bathurstu, který proplouval mezi nánosem bahna. „Díkybohu!“ zvolal Pollock s nesmírnou vděčností, když mu došlo, co ten zvuk znamená. Rozechvělýma rukama spěšně zapálil hromádku dříví, hodil na ni hlavu a šel si sbalit cestovní kufr a rozloučit se s Pererou.

To odpoledne s pocitem nezměrné úlevy sledoval, jak se rovinaté bažinaté příbřeží Sulimy v dálce zmenšuje. Pruh se v dlouhém bílém přívalu vody čím dál více zužoval, jako by se uzavíral a odstřihával ho od jeho potíží. Děs a strach ho začaly pomalu opouštět. V Sulimě cítil ve vzduchu víru ve zlomyslnost a magii Poroů a měl silný, pronikavý, hrozivý a strašný pocit, že jsou všude. Teď zjevně ovládali jen malou oblast, nevelký černý pás mezi mořem a modrou, oblačnou pahorkatinou, kde žijí Mendové.

„Sbohem, Poroové!“ zvolal Pollock. „Sbohem – a rozhodně ne na shledanou.“

Přišel kapitán parníku, opřel se o zábradlí za Polockem, popřál mu dobrý večer a na projev přátelství plivl do zpěněné brázdy za lodí.

„Tentokrát jsem na pláži sebral prapodivnou věcičku,“ řekl.

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Ivo Fencl

Ivo Fencl foto Eva Smolíková

(16. 4. 1964 v Plzni) Labilní i silná (souběh) osobnost, která se realizuje prvořadě psaním, ale i četbou. Bude vám vykládat, že tvoří jen kvůli jisté Jorice (své femme fatale), ale máme podezření, že těch důvodů skrývá víc.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB