Miroslav Petříček a Fantomas aneb Zrádný doktor Fu-Manchu

 

Svět knihy 2016. Karel Hvížďala Mir.Petříček Radek Lehkoživ se synem Janem. FotoZora Šimůnková„Skutečnost lze pochopit jen z jejích krajností.“ Siegfried Kracauer (1929) (vlevo filosof M. Petříček a Radek Lehkoživ, vpozadí K. Hvížďala na Světu knih 2018)

 

 

 

„Mezi tím, co právě odchází, a tím, co je ještě na příchodu, se objevují náměsíčné přízraky. Fantomas, Eduard Raban, von Passenov. Snad by určitým klíčem k těmto šifrám mohlo být to, co sePetříček přebal nazývá horizont události.“ Úvod Miroslava Petříčka

 

Myšlení podléhá době a dobové kultuře. S tím i filosof (a Patočkův žák) Miroslav Petříček (*1951) souhlasí, ale možná to vyniklo až „po holokaustu“. I bez uvozovek. I ptejme se:

„Je celá poválečná filosofie méně srozumitelná také následkem toho, k čemu dospěl Hitler?“

 

Možná. Na podobnou otázku není stručné odpovědi, nicméně filosofie nezemřela; a jen si občas úplně neuvědomujeme, že v mnohém přepisuje vlastní tradici.

 

Nikoli ve všem, to nelze, ale právě tím, že filosofie sama sebe stále a neustále přepisuje, se liší od vědy. Svět jí vnímaný se nemění, ale ona vnímá znovu a znovu jinak a je neuchopitelná jako Fantomas.

 

Miroslav Petříček to ví a přichází s knihou „Filosofie et noir“, v níž se pokusil o část záznamu takovéto dnešní proměny filosofie, a rozčlenil přitom své uvažování do dvou poměrně rozsáhlých oddílů s tituly Krize a Katastrofa. Délka druhého je dvojnásobkem délky toho prvého.

 

Autora ovšem podezírám, že úvodem svých 324 stran podá čtenáři ruku až moc populisticky. Jistě, o to tu šlo, ale... Ještě se k tomu dostanu.

 

Hned úvodem Krize tedy Mistr cituje Zrádného doktora Fu-Manchu a na desítkách stran nato zohlední i četné další dobrodružné, špionážní a fantaskní produkty paraliteratury. Mně osobně to samozřejmě nevadí a dokonce přiznávám, že bych si Petříčkovu práci jinak nekoupil; ale zkusil jsem okamžitě analyzovat, nakolik je užití známých „pop-značek“ skutečně adekvátní „vážnému vyššímu“ sdělení, a na první pohled není.

 

Uznávám, na pohled druhý či třetí částečně ano, ale jistý si vlastně nejsem; takže nechme otázku otevřenou, a jak říkám, z mého hlediska Petříček zabodoval a takřka všechny paraliterární prózy, jejichž přehledný seznam vyjevuje závěrečná kapitola, stojí za to přinejmenším prolistovat (dostanete-li se k nim).

 

A podívejme se nyní na závěr svazku podrobněji. Zatímco úvodní a nejrozsáhlejší část dodatku Literatura je výčtem filosofických prací (14 stran), pasáž finální je „pouze“ jedenatřiceti tituly série Fantomas (od Pierre Souvestra a Marcela Allaina).

 

Deset prvních těchto jistě brakových, místy ale fakticky surreálných románů, brzy bylo přeloženo do češtiny a oba autoři je dokázali napsat a nadiktovat jen během roku 1911!

 

Tucet dalších „spíchli“ roku následujícího a ještě devět roku 1913. A pak?

 

Souvestre podlehl španělské chřipce a Marcel Allain nesl žerď a pokračoval v psaní o Fantomasovi (a nejen o něm) ještě po víc než pět desetiletí.

 

Ukázalo se, že na to sám nemá, abych to vyjádřil ve stručnosti, nicméně tohle již a samozřejmě Miroslav Petříček neřeší. Též my se vraťme. – Vraťme se a hle, prostřední oddíl oddílu Literatura zahrnuje seznam hned devíti wallaceovek, čtyři romány s (poněkud sadistickým) Bull-Dogem Drummondem (1922-1926) - z pera Cyrila „Sappera“ McNeila -, po třech románech Erica Amblera i odlišného Herberta George Wellse, knihu The Secret Service Man (1929) Sidney Horlera, dle mnohých první existující špionážní román Riddle of the Sands (1903) od Erskina Childerse (nenapsal-li vlastně nějaký špionážní román už třeba Fenimore Cooper), dále bezvadný román Třicet devět stupňů od barona Johna Buchana (1915), literárně nesporně cenné romány Tajný agent (1907) Josepha Conrada a Ministerstvo strachu (1943) Grahama Greena (1943), román Smileyho lidé od Johna Le Carré, dvě knihy Williama Le Queuxe, román Zrádci (The Traitors) Edwarda Phillipse Oppenheima, Asfaltovou džungli Williama Riley Burnetta a - v neposlední řadě - i několik senzačních románů (let 1913-1948) od Saxe Rohmera, pojednávajících o zmíněném už „zrádném“ doktoru Fu-Manchu.

 

Tento pro mě imponující výčet (a uznejme, že nejen špatné literatury) doplňuje v Petříčkově recepci ještě kniha akcentující legendární americký časopis Černá maska (editována Otto Penzlerem) a šest svazků tzv. The Newgate Novels z let 1830-1847.

 

Jak Petříček pábí, Fu-Manchu (mimo jiné skvěle zparodovaný Peterem Sellersem v jeho posledním filmu, dodal bych) se mu vybavil při četbě posledního publikovaného spisu Edmunda Husserla Krize evropských věd a transcendentální fenomenologie, kterýžto spis má původ již v roce 1935...

 

Ale Miroslav Petříček možná zase tak nepábí, paralely mezi lidovým čtivem a „vysokou“ filosofí jistě existují a to, co filozofové promýšlejí, vnímá „obyčejný lid“ intuitivně, tak jako to „obyčejní brakopisci“ polointuitivně na papír přenášejí. I triviální literatura je přitom možná produktem (oné) Krize a také triviální literatura dokázala, že pouhý objektivismus může být stejně slepý jako Stevensonův pirát Lavička... a policie obdobně zkorumpovaná a nefunkční, jako jsou naopak funkční Wallaceovi Čtyři spravedliví šlechtici, kteří padouchy prostě vraždí (a jsou tedy i předchůdci architekta Kerseyho z Přání smrti. A četných obdobných mstitelů).

 

Slouží možná spíš ke cti obdivuhodného Miroslava Patříčka (jehož před sebou zrovna spatřuji na fotografiích kolegů Zorky Šimůnkové a Radka Lehkoživa ze Světa knihy), že se literárního braku spíše jen panensky, okouzleně dotýká jako odrazného můstku, ale systematicky jej v žádném případě nestudoval; takže občas žasne i na místech, kde „zkušený sběratel škvároviny“ typu Josefa Váchala jen znuděně obrátí list. - Ne, ani v nejmenším mi nevadí, že filosof neinvenčně „přejmenoval“ román s Fantomasem Mrtvý, který zabíjí na „Smrt, která zabíjí“, ale váhám nad jiným. Nad tím, nakolik jsou pro podstatu jeho knihy funkční i dlouhé stránky, na nichž pouze, byť okouzleně vypráví, čím „fantomasí“ série upoutá. A jistě, Petříček vždy včas přejde k Husserlovi (či jinému filosofovi), ale očividně si dostatečně nenastudoval ani základní z vědeckých analyzátorů pokleslé literatury, takže tyto muže fakticky „přeskakuje“. Což je chyba a já mám pocit, že v Petříčkově už dávnější knize Majestát zákona (2001), která má podtitul Raymond Chandler a pozdní dekonstrukce, bylo to samé znát méně.

 

„Osvětim neexistovala proto, aby se o ní psaly působivé filosofické rozpravy.“ Finále „Filosofie et noir“ podle Miroslava Petříčka

 

Miroslav Petříček: Filosofie en noir. Vydala Univerzita Karlova - Nakladatelství Karolinum v edici Myšlení a současnost řízené Miroslavem Petříčkem. Praha 2018. 324 stran. ISBN 978-80-246-3917-8

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 07 Červen 2018 08:35 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB