Před 40 lety zemřel plukovník Alois Páral, otec spisovatele

 

pamětní deska A Párala Šlapanice u BrnaPřestože vyšly několikrát, každý v této zemi asi nezná Paměti Aloise Párala alias otce známého spisovatele Vladimíra Párala (*10. 8. 1932), jinak plukovníka československého generálního štábu. Rukopis má dvanáct kapitol a k náznaku modelu jednoho člověka let 1892-1978 stačí, ač autor ututlat hodně. (vlevo pamětní deska Aloise Párala ve Šlapanicích u Brna)

 

 

Páral starší začíná vzpomínkou na prarodiče budoucího spisovatele, jehož babička (*1856) se jmenovala Kepáková a brala si budoucího dědečka ve dvaatřiceti letech (první manžel umřel při úrazu). Tato dáma, která zdědila polovinu statku ve Šlapanicích, byla bigotní katoličkou a děti do kostela posílala i ve všední den. Alois navíc ministroval a býval za neděli na třech mších, ale i na křtech, svatbách a pohřbech. Učilo jej to latinské bohoslužbě a láska k mrtvému jazyku mu, jak vzpomíná, už zůstala. Stejně jako láska k poezii.

 

Aloisův děd z matčiny strany Tomáš Kepák asi nebyl poetický, sousedům zato umně komponoval právní smlouvy. U soudů měly dobrou, ne-li tu nejlepší pověst.

 

Druhý z dědečků Ignác Páral byl dragounem, sloužil v „Bosně a Hercegovině“ a patrně pocházel z toho samého rodu, odkud Žižkův podhejtman Havel Páral. Hned tři potenciální strýčci budoucího spisovatele zemřeli už v dětství, ale ve Šlapanicích zůstalo i tak pět dětí. Často samotných, neboť rodiče bývali celé odpoledne na poli.

 

Ke zkouškám na kyjovském gymnáziu připravoval Páralova tatínka ředitel jeho obecné školy jménem Kervitser – a zřejmě dobře, neb dostal od ředitelství gymnázia pochvalu za „dodávání“ výborných studentů. V Kyjově žil Alois přímo proti škole a do třídy chodil se synem rabína tamní synagogy. Vedle dalších čtyř židů byli jeho spolužáky především temperamentní Slováci. Tamní neděle jej okouzlovaly, jak vzpomíná. Do kostela přicházeli z okolních vsí venkovani v pestrých národních krojích, bujně se veselili na náměstí, když se napili vína v radničním sklepě, a vždy následovala mše v gymnazijní kapli zděděné od piaristů, kteří zde mívali gymnázium latinské. Takřka každé kázání bylo vlasteneckou promluvou nadšeného katechety a „povzbuzením pro víru a vlast“. Následovala mše se zpěvy Aloisových šestnácti až dvaadvacetiletých spolužáků.

 

Vysvědčení nosil domů s vyznamenáním a v říjnu 1907 nastoupil na Druhé československé gymnázium ve Starém Brně. Zprvu bydlil v blízkých Židenicích u jistých Kalinů, ale druhý rok v Janovicově ulici a nato v klášteře u opatova kočího. Co do školních výsledků byl ve třídě primus, ač mezi pouhou dvacítkou spolužáků. Nepil, nekouřil, nedokončil taneční a snad byl tedy nudný, nicméně roku 1911 maturoval s vyznamenáním. Chtěl se stát profesorem dějepisu, ale právě profesoři mu to rozmluvili. „Jistě bys po léta byl jen výpomocný učitel, než by´s sehnal odpovídající místo!“ I rozhodl se pro filologii a pražský strýc Šebestián mu zajistil bydlení u Národního divadla v katolické koleji Arnošta z Pardubic. Žilo tam bezstarostně okolo padesáti studentů a obědvali a večeřeli v jedné jídelně. Aloise překvapila krása a také českost Prahy; Brno ještě bylo tehdy zpola německé.

 

Filologii mu přednášel Arne Novák, historii Pekař a filozofii Kádner, ale i Masaryk. V neděli se povinně chodilo na mši a kázání pozdějšího pražského arcibiskupa Kordače. Alois denně četl České slovo, Národní listy a (Masarykův) Čas. Roku 1912 se účastnil sokolského sletu a všichni více a více brojili proti Vídni (byť ne proti císaři). Když propukla válka, Alois prý ji vítal a doufal, že bude Rakousko i Německo rozdrceno a vznikne Království české. - Po dlouhých, čtyřměsíčních prázdninách nastoupil 29. října 1914 k pluku v Brně a po vánocích putoval co jednoroční dobrovolník na důstojnickou školu. Ale vbrzku také do Tyrol, kam české vojáky posílali, aby byli vytrženi z rodného a tím nespolehlivého prostředí a izolováni.

 

„Tam jsme se flákali,“ pokračuje Alois Páral, „byli už desátníky a brzy nás povýšili na kadety-aspiranty.“

 

K velkému údivu starších důstojníků byli za pouhých pět měsíců na jejich úrovni.

 

„V Hallu u Innsbrucku to pro nás bylo úchvatné. Nahoře alpské velehory pokryté sněhem, dole v údolí se již hlásilo jaro. Chodil jsem hodně na procházky po stráních, práce skoro žádná. Bydlil jsem v soukromí u jedné vdovy ve velmi pěkném pokoji s nádherným výhledem, strava v důstojnické jídelně, válku jsme ani necítili.“

 

Teprve v květnu 1915 poslali Párala co velitele čety k ukrajinskému pluku do Krakova a v srpnu ho přidělili k pochodovému praporu. Bral tak slušný žold, až prý zprvu nevěděl, co s ním, i 3/5 poslal domů. Ve Šlapanicích si tím získal respekt a není divu: jiní spíš chtěli, aby jim rodiče peníze posílali na vojnu.

 

Válka nebyla pro každého zlá, ale i pro šťastlivce Párala dvakrát natáhla pařátu. Poprvé mu šlo o krk na řece Stryji. Vojáci blížící se smrt předvídali a veliteli divize podmaršálku Smékalovi dali drze přezdívku Masový vrah! Odpovídalo to ovšem pravdě a sám Páral prohlašuje, že mu kulky dvakrát strhly čepici a další prý letěla rukávem jeho pláště.

 

Ve třiadvaceti letech nechápal nicméně obrovitost nebezpečí a snad ani necítil příliš strachu. Oproti tomu stála hrubá realita: padlo tu nějakých šest set jeho druhů. Alois Páral a jeho Ukrajinci se ovšem kol 20. října rádi vzdali.

 

V ruském táboře u Kyjeva zřejmě unikli úplavici a měsíc putovali osobním vlakem k Volze. Z Kazaně podle ní za mrazů na saních do městečka Tětuši, kde je v počtu dvaceti ubytovali v dřevěné vilce. Na den dostávali půl druhého rublu, přičemž rubl stačil na dobré jídlo, a denně směli na hodinovou procházku s doprovodem vojáka. Tři dobromyslní muži je měli stále hlídat. - Páral tam intenzivně četl knihy z městské knihovny a další kupoval. Navíc odebíral Ruské Slovo a vedle ruštiny pokračoval ve studiu historie. Koncem zimy sice Čechy přesunuli do dvoupokojového chudobince v Čembaru, ale situace se neměnila; jen vycházky měli delší a léto trávili koupáním se. Páral zde poznal pozdější poslance Národního shromáždění doktory Patejdla a Richtera. - Pravděpodobně v srpnu 1916 se poprvé hlásil do dobrovolnické armády, ale Rusko zvažovalo smír s Němci, takže nadšení zajatců vadlo. Přešla zima.

 

Přešla - a roku 1917 došlo k obratu. V Rusku se vynořil sám T. G. Masaryk a opravdu vznikala dobrovolnická brigáda o dvou plucích, kterou čekal slavný Zborov. Počátkem srpna Alois nastoupil do kursu pro důstojníky v Borispole, vykonal zkoušku a stal se důstojníkem-dobrovolníkem. Přihlásil se k praporu do Francie a spolu s ním vybrali tisíc dalších důstojníků. Pod velením kapitána Husáka putovali vlakem do Archangelska a lodí Kursk do Anglie spolu s nákladem zlata a s doprovodem tří britských válečných lodí.

 

Ubytovali je v bílém stanovém táboře ve Winchestru, přeplavili se do Le Havru a vlakem dojeli do Cognacu, kde se dával dohromady 21. československý pluk. V prosinci 1917 je navštívil doktor Beneš a získali dvacet francouzských instruktorů, prý prvotřídních. Náladu zlepšovalo, že ve Francii mohl voják na frontu teprve po rok trvajícím výcviku.

 

Prvního dubna 1918 se Alois Páral stal znovu důstojníkem a přidělili jej k 1. praporu 22. pluku jako pobočníka velitele. „Vše s rozumem,“ vzpomíná, „a při výcviku se šetřilo silami.“ Denně měli víno, Páral dostal koně a stal se poručíkem. V létě proběhla slavnostní přehlídka obou českých pluků před prezidentem Poincaré; defilovali pod přilbami ověnčenými lipovými listy a následovala další „skvělá“ přehlídka v Paříži v den státního svátku 14.července; opět před presidentem a spojeneckými panovníky či jejich zástupci. V srpnu 1918 nicméně museli na frontu.

 

Nejprve je dali na hranice Alsaska, to ještě byla klidná pozice. Snad i ta další, když se přesunuli k Remeši na řece Vesle, ale následoval postup do Argonu a podruhé došlo k možnosti, že nebudeme dnes mít Páralovy romány. Míním tím naprosto zbytečný masakr u Vouzieres koncem toho října. Celá třetina vojáků tu padla a mnozí následkem zplynování. 29. října dostali ovšem šťastnou zprávu o převratu v Praze a vystřídali je Francouzi. A taky černoši, zatímco oni sami ustoupili do tábora u lázní Vitel a pak do Monthureux. Dostali vyznamenání, francouzský i československý válečný kříž, a začali dny více i méně medové. Tomáš Garrigue Masaryk jim osobně děkoval a chválil je. V prosinci se stal Alois kapitánem a velitelem roty; počátkem ledna 1919 přejeli ve vlaku Alpy do Itálie a spatřil fascinující Pádskou nížinu. Zatímco Italové je zdravili jako hrdiny, mnozí Rakušané je spíš tiše nenáviděli, když vlak projížděl do Čech. V Praze zastavili uprostřed ledna a První prapor se ubytoval v Libni. Aloise uvítali v rodině inženýra Ž., jíž bylo ctí, že bydlení přijal, a „paní s dcerou si mě přitahovala a vábila,“ vzpomíná. V březnu se nicméně stěhoval na Smíchov a stal se pobočníkem velitele 22. pluku. Ještě se bojovalo na Slovensku, i byli zálohou vrchního velitelství. V září 1919 přeložili pluk do (krásného) Jičína, ale Alois Páral byl rád za místo na ministerstvu obrany získané v lednu 1920. Dostal se do komise pro zčešťování předpisů a v únoru se stal pobočníkem velitele štábní školy Jameta. Bylo to „skvělé místo“ a on se navíc do oné školy přihlásil. Studoval od září 1920 a za tři roky byl důstojníkem generálního štábu, kam však 1. října 1923 nastoupil také díky protekci, a to sokolské. Stal se rozpočtovým referentem a nejnenáviděnější osobou ministerstva. Proč? Rozpočet snížil za další tři roky takřka o sedm set milionů.

 

Roku 1924 byl Páral povýšen na majora a rok poté se oženil s Ludmilou Vodičkovou, kterou poznal v biografu během promítání Tří mušketýrů s Douglasem Fairbanksem. Stejně jako on studovala Lída na univerzitě historii u profesora Pekaře. Tatínek dceři zajistil měsíční finanční příspěvek až do momentu, kdy měla získat příjem ze zděděné nemovitosti, a když dům spolu se sestrou prodala, obdržela osm set tisíc; to znamenalo na úrocích příjem přes dva tisíce korun.

 

Dostali byt v Bubenči přímo proti Ministerstvu a na svatební cestu jeli do Itálie a na Sicílii. Ačkoli teprve zjara 1928. Mezitím, roku 1927, se stal Alois Páral podplukovníkem a obdržel řád Čestné legie. Po pěti letech služby u štábu byl ovšem dle pravidel na rok vyslán do kasáren a vybrána byla ta v Plzni, kde se stal velitelem praporu. V Praze se mu zatím narodil syn Bohuslav.

 

V Plzni se zrovna uvolnilo místo náčelníka štábu Druhé divize a on je získal. Spolupracoval s generálem Klecandou a rozuměli si s jeho paní; zrovna tak s ex-starostou Plzně Mandlem, s malířem Kalvodou, s velitelem pluku Bendou a jeho ženou. V létě jezdili do České Kubice a v září 1931 zvládl Páral celotýdenní zkoušku na plukovníka. Do Prahy se vrátil jako zástupce Ministerstva národní obrany u četnictva a dělal prý si ve funkci výhradně jen to, co uznal sám za vhodné, a tak, jak to za vhodné uznal. Rád se však stal podnáčelníkem zemského vojenského velitelství v Brně, protože jej to navzdory krásám Prahy táhlo domů, a právě do této situace se „urodil“ budoucí autor bestsellerů Vladimír. Čistě mimochodem, Bohumilu Hrabalovi už bylo tenkrát osmnáct a Ladislavu Fuksovi takřka devět.

 

Žili v Masarykově čtvrti, měli služku i chůvu pro Vladimíra a každé léto pobyli tři měsíce v lázních Luhačovice. „Nejpříjemnější doba za celou mou službu a vůbec v životě,“ vzpomíná Alois Páral, a když pak Vladimírovi táhlo na třetí rok (a jeho dušička se tudíž navždy dotvořila), otec byl náčelníkem československého armádního štábu. Rok nato i velitelem 43. pluku v Židenicích. Žili tu v důstojnickém domě a v říjnu 1937 Páral absolvoval generálský kurs a stal se náčelníkem štábu zemského vojenského velitelství v Košicích. Místo práce jezdili do Tater a jeho povýšení na generálu bylo už stanoveno. Na 28. říjen 1938.

 

První část toho roku zažila rodina ve východním závětří, ale v září se Alois Páral spolu s generálem Prchalem začali připravovat na převzetí jihomoravské armády. V kraji prováděli inspekce a za mobilizace pod nimi nastoupilo dvě stě tisíc mužů. Co následovalo, víme.

 

Pro spisovatelova otce to znamenalo nejdřív návrat na Slovensko, a to do Smokovce, a v listopadu přesun k zemskému velitelství v Brně, kam přibyl jako „přidělený generál“. Armáda však rozpuštěna a on začal pracovat v universitní knihovně.

 

Roku 1938 investovali do domu v Hoppově 6 a v létě 1939 se tam stěhovali, když je vyhnali z kasáren v Židenicích. Aloisovi přiznali důchod, ale nastala drahota. Museli propustit služku, maso a mouku dodával bratr Petr ze Šlapanic a zvěřinu bratr František. „Scházel jsem se s generálem Všetičkou,“ uvádí Páral příliš stroze v Pamětech, „a dal jsem mu revolver a pistoli, aby je ukryl na zahradě. On pak byl zatčen a popraven.“

 

Po válce si mohl vybrat mezi funkcí v Paříži a na ministerstvu národní obrany; zvolil opět místo v Brně. Dle synových vzpomínek nejspíše kvůli vzpomínkám na zbožnou matku ze Šlapanic, kteréžto místo si ovšem silně idealizoval. Snad nejlépe se prý cítíval na tamním rodovém statku, kde hospodařil jeho bratr Petr, jinak šlapanický starosta. Ne že by ovšem Páral na statku přeložil stéblo, anebo někdy vzal do ruky zemědělské nářadí. Vedli však s bratrem nekonečné hovory a on mu doporučoval knihy, zatímco rodinné a pracovní Petrovy problémy buď neviděl, nebo banalizoval. V květnu 1945 se stal „velitelem týlu“ vojenské oblasti Morava a Slezsko a skoro po tři roky řídil štáb padesáti důstojníků. Ale přišel Únor.

 

Přišli s ním o příjem z domu a Alois opět dostal důchod. Jen krátce, do roku 1949, si přivydělával jako učitel ruštiny na střední průmyslové škole. Roku 1950 odmaturoval jeho syn Vladimír. Roku 1953 se taky jejich rodiny dotkla ostrakizace, ale ustala. Jak se zdá, získal pak dokonce pro případ války se Západem vysokou funkci ve velení Varšavské smlouvy. Ale tuto domněnku jeho syna Bohuslava nelze dokázat. Tak či onak, budoucí spisovatel Vladimír se stal roku 1954 inženýrem. Tou dobou (1953-55) pracoval Alois chvilinku pro Restaurace a jídelny naproti brněnskému Hlavnímu nádraží. Za 900 Kč měsíčně, jak uvádí, z čehož mu vojenská správa strhávala 600 na důchodě; i nechal toho a jen se sportovně věnoval šachu.

 

Roku 1962 debutoval syn Vladimír románem Šest pekelných nocí a pět let nato se pustil na volnou nohu. A když bylo Páralovi staršímu 78 let (a 22 z toho žil jako důchodce), napsal jedenáct krátkých kapitol svých vzpomínek. 16. září 1970, tj. v den manželčina svátku, na ně pak navázal, stále v Hoppově 6, dovětkem. Dle toho, co píše, četl tehdy celé dny a stále hrál za Lokomotivu Brno-Komárov. Šachy, samozřejmě. A kromě toho brali na byt dívky.

 

„Když nás naši kluci již nepotřebují, našli jsme si náhradu ve studentkách, které se střídají v podnájmu našeho pokojíčku,“ vzpomíná. „Začalo to, když Vladimír po rozbourání Benešovy techniky musel jít dokončit studium chemie do Pardubic. Aby tam dostal byt, vzali jsme si do podnájmu studující medicíny, Pardubičanku Alenu, a tak už to zůstalo po celých dvacet let. Po Aleně přišla Karla a Eva, obě medičky, pak konzervatoristka Hanka. Byla u nás každá, až vystudovala a provdala se. Jako by se vždy stala členem rodiny. A po jejich odchodu si píšeme. Že jsme my měli kluky, jsou nám děvčata vzácnější a těší nás pozorovat je, jak rozkvétají a dospívají v ženy a matky. Ony zase vděčně vzpomínají, jak to měly u nás pěkné. Letos máme zase konzervatoristku: Jitku. Patnáctiletou, tenkou jako proutek, ale se silným, krásným hlasem. Mimo dvou set korun měsíčně, které od ní manželka dostává, máme tudíž zase na pět let zajištěnou milou zábavu - já asi už do smrti.“

 

Alois Páral se ovšem mýlil a nedočkal se sice nikdy generálských prýmků, ale ještě Generálního zázraku (1977), tj. prostřední části tzv. Bílé pentalogie. Zesnul 17. června 1978 v šestaosmdesáti letech; za pár dní to bude čtyřicet let.

 

Jeho syn Bohuslav později do Pamětí připsal: „Otec měl zvláštní, uzavřenou povahu... Života domácnosti se neúčastnil, spíš sedával v pánském pokoji, kam se nesmělo a kam nechodila ani matka.“ Přinejmenším rodině Páral starší říkal, že vlastně ani není plukovník, ale „filozof na vojně“. I jako plukovník se patrně často cítil poněkud svázán. Přesto či právě proto formovala jeho osobnost určitou svobodomyslnost synovu. A kdo z nich je dnes „víc“?

 

Možná čekáte, že dám primát spisovateli (který navíc obvykle chválí mé vlastní knihy), ale jste na omylu. Také život Aloise Párala měl přece hodnotu, a to zdaleka ne jen ve vydělaných penězích a zplození spisovatele. Měřit se ale nedá, etalony podobných hodnot se asi vyskytují pouze v nebi.

 

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 06 Červen 2018 08:51 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB