Prvních 100 dnů Charty 77



 

Blažek výřez přebalNechat hovořit jen historické, byť chronologicky uspořádané dokumenty, je vždycky poněkud ošidné. Co vybrat? Co ignorovat? Nejsou zde podvržená falza?

 

 

Oba tvůrci obsáhlého „Průvodce“ Prvních 100 dnů Charty 77 (2018) fakta každopádně doplňují vlastními texty a desítkami medailonů nejvýznačnějších protagonistů Charty.

 

Dokumenty samy jsou pak dvojího druhu. Jde o vlastní dokumenty Charty a za druhé o prameny proti Chartě se stavějícího komunistického aparátu.

 

Knihu prokládají četné barevné i černobílé fotografie a nejen podle mého názoru autory nelze osočit (jak by si dnes i někdo přál), že by snad zkreslovali realitu a že by se to dělo při rozhodování o tom, co otisknout a co už ne. Každopádně jsou tu jak citace z exilových a samizdatových zdrojů, tak tištěné materiály týkajícíBlažek přebal se například pověstné Anticharty. Nu, a zvlášť pokud jste zažili uvedené období 10. prosince 1976 až 16. března 1977 jako dvanáctileté dítě a ve školních lavicích (což je můj případ), jest naprosto fascinujícím srovnat si s textem knihy to málo, co k vám tenkrát dolehlo z úst rodičů, kantorů i spolužáků, spolužáků už v tom věku názorově politicky rozrůzněných. Co k vám dolehlo i z tehdejšího tisku, z televize anebo filmových žurnálů, ale samo sebou doma i ze Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky. (Sám jsem s otcem poslouchal spíše Svobodnou Evropu a dívali jsme se na západoněmecké televizní programy ARD a ZDF, kde mě ovšem zajímaly hlavně americké westerny a filmy s Tarzanem a Draculou, které komunisti ke své vlastní škodě a z mně nepochopitelných příčin zakázali.)

 

Moc reagovala na Chartu možná zbytečně hystericky, ale dozajista stojí za zamyšlení ten fakt, že z tisíce osmi set osmdesáti tří jejích signatářů veřejně podpis ODVOLALO jen pětadvacet osob!

 

Charta fungovala patnáct let a postupně vydala 572 dokumentů, přičemž dalších 1125 sdělení „vyslovil“ tzv. Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (založený v dubnu 1978).

 

Jak všichni víme, někteří chartisté včetně Havla byli zavřeni, jiní si museli vbrzku hledat novou práci a asi dvě stě se jich odsunulo do exilu (ne vždy dobrovolně).

 

Už v polovině ledna 77 vznikl navíc v Paříži mezinárodní výbor na podporu Charty a roku 1978 byla ve Stockholmu založena její Nadace; nelze nicméně nevidět, že názorově se signatáři často dost rozcházeli a že například na Slovensku jich bylo naprosté minimum.

 

Tématem této poutavé knihy není ovšem, jak je patrné, celá éra Charty končící teprve rokem 1992 (a po vnitřních sporech), nýbrž jen tři měsíce - od zakladatelských schůzek po pohřeb Jana Patočky na břevnovském hřbitově, jehož se zúčastnilo okolo devíti set osob.

 

Tato knižní koláž Petra Blažka a Radka Schovánka přibližuje pamětníkům, nepamětníkům i polopamětníkům události u nás i v zahraničí a velikou pozornost věnuje tzv. Antichartě, jejímž vyvrcholením se stala dvě veleznámá shromáždění umělců ve dvou pražských divadlech: v Národním 28. 1. 77 a v Divadle hudby 4. 2. téhož roku.

 

Každý umělec dnes vzpomíná na tyto hodiny trochu jinak a mnozí už nepřestanou lhát do smrti; ale je to lidské, řekl bych.

 

Při tvorbě knižní kompilace-kalendária (dohotovené vlastně už roku 2016) čerpali oba autoři dle očekávání především z prací historiků Blanky Císařovské a Viléma Prečana, který je ostatně iniciátorem publikace; ale těžili například i z Fenoménu Kohout od Pavla Kosatíka či z diplomové práce Charta 77 v dobovém mediálním a sociálním kontextu (2010), jejímž autorem je Jakub Železný.

 

Fascinující jsou na knize například barevné mapky částí Prahy, na kterých objevujeme konspirační i jiné byty. Podobné historické dílo však není košer hodnotit přespříliš z hlediska jakési „zajímavosti“ nebo jen „senzačnosti“, i když to mnozí udělají, a každopádně lze užasle sledovat ono historické řečistě, jehož smysl je rovněž v kompaktnosti událostí a jejich řetězení.

 

Chcete-li ale pohádku, která je souběžně pravdou, můžete ji mít a musíte začít hned na straně 14. Asi jako byste psali román. Je opět rok 1976. Pavel Kohout a Jelena Mašínová ještě stále žijí v Salmově paláci (hle, vidíme aktuální barevnou fotografii Petra Blažka) na Hradčanském náměstí a v pátek 10. prosince přichází k manželům na návštěvu „Vašek“ alias budoucí president Václav Havel. V bytě překladatele (a pozdějšího pražského primátora) Jaroslava Kořána v Tyršově 9 na Novém Městě bude nazítří tajná schůzka, říká milý návštěvník a dodá, co ještě ho napadlo. Podpořit východoněmeckého (a židovského) zpěváka Wolfganga Biermanna (narozeného 15. 11. 1936 v Hamburku), kamaráda Jiřího Suchého, který zrovna byl zbaven občanství a po svém koncertu ve Spolkové republice a po tam vyslovené veřejné kritice NDR nesmí domů. (Dnes je Biermann čestným občanem Berlína a má doktorát Humboldtovy univerzity.)

 

Na to ovšem Kohout řekl, že se má zrovna v sobotu setkat s dcerou, takže nemůže a přijde později. A dodal taky, že zakládání výboru na zpěvákovu podporu je nesmysl, „aspoň dokud nemáme výbor na ochranu českých vězňů“. V paláci bylo instalováno odposlouchávací zařízení a „Bezpečnost“ tudíž návštěvu monitorovala. Víc než stránkový strojopis zprávy, která díky tomu vznikla, přetiskuje kniha na stranách 15 až 16. Nu, a „dobrodružný“ román pokračuje, stačí jen převracet list po listu.

 

Petr Blažek, Radek Schovánek: Prvních 100 dnů Charty 77. Průvodce historickými událostmi. Nakladatelství Academia. Praha 2018. 452 stran. ISBN 978-80-200-2782-5

 

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 01 Červen 2018 07:55 )  

Ivo Fencl

Ivo Fencl foto Eva Smolíková

(16. 4. 1964 v Plzni) Labilní i silná (souběh) osobnost, která se realizuje prvořadě psaním, ale i četbou. Bude vám vykládat, že tvoří jen kvůli jisté Jorice (své femme fatale), ale máme podezření, že těch důvodů skrývá víc.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB