Pawlakova „kniha hřbitova“ pro batolata



 

Kostík výřez přebalMakabrózní Kniha hřbitova (2008) neobyčejně talentovaného Brita Neila Gaimana (*1960) se konečně dočká filmové podoby. Nicméně ještě předtím ji polský grafik Pawel Pawlak (*1989) minimalisticky transponoval pro čtyřleté děti pod názvem Kostík hledá přátele (Ignatek szuka przyjaciela, 2015, česky 2018).

 

 

Udělal to, ale neberte, prosím, řečené doslova. Jde o samostatné dílo a o asociaci, která se nabízí, ale zůstává jen a jen asociací. Zatímco Gaimanova kniha jeKostík přebal totiž už patrně zapsána do literární historie, Pawlak je skutečně víc výtvarník než spisovatel.

 

To mu, pravda, nevzalo vítr z plachet a jistou dávku fantazie psavé. Jeho Kostík je milá kostřička, jejíž penis zakrývají „trencle“ a která má na temeni háček, asi jako mají háčky ramínka. No, je to spíš vlas. Ale to bych tu raději neřešil.

 

I pejsánek Žebírek alias ochočenec tohoto milého chlapečka je kostlivý, a pokud nebudete vnucovat výslednou publikaci dítěti, kterému zrovna někdo umřel, asi se setkáte se zájmem. Smrt děti zajímá podobně jako dinosauři i právě kostry – a zde chybí jen to prostřední.

 

„Malá kostřička si kamarády nehledá lehce,“ konstatuje autor a naznačuje tím, že asi má jít o metaforu. Nějak postižené dítě se totiž může v Kostíkovi uvidět. A to je nepochybné; stejně jako nelze pochybovat o existenci holčiček, byť tady až překvapivě nekostlivých.

 

Jedna se jmenuje Rozárka a jako výtvarný artefakt vynikne na stránkách až pozoruhodnou plasticitou. Hned od začátku. Tuto plastičnost Kostík hned nemá, ale navzdory tomu či právě proto po Rozálii pokukuje; a pokukuje zrovinka v momentě, kdy tato zahrabává jakýsi „hrobeček“. Na dno kladla zub a jeden podobný zrovna „Kosťa“ pozbyl. Tak oň dívku žádá, ale setká se s odporem, protože ona jest pověrčivou. „Zahrabete-li zub, splní se vám (totiž) přání.“

 

Tím ovšem konflikt končí, sotva začal, obě „děti“ se okamžitě spřátelí a děvče dokonce prahne kostřičku představit matce.

 

Ani holčička neměla (z nevysvětlených příčin) kamaráda, i nepohrdá Kostíkem a získá díky tomu šanci s někým sdílet své zážitky. Mezi ty náleží třeba čichání k mokré trávě nebo koukání na klenutou duhu, která působí v Pawlakově provedení magičtěji než duha z Divotvorného hrnce či Čaroděje ze země Oz. Autor i dál šetří textem a celé dvoustrany nechá hovořit jen a jen výtvarně a já mám pocit, že Kostík tu vlastní plasticitu získává teprve v sounáležitosti s kamarádkou. To snad byl i skutečný tvůrcův záměr. Aby vystupovali ven ze stránek ti dva až spolu.

 

Knize nicméně do jisté míry chybí děj a těžko uvěřit, že by děvče bylo nadšeno světem smrti, do něhož ji Kostík na chvíli odvádí a kde holčička zří kostlivou rychlobruslařku, kostlivou kozu či kostlivého cyklistu v cylindru. Ty bytosti možná milují četbu, jak zvíme i vidíme, ale cesta do hloubi jejich světa je plán, z něhož spíš jímá hrůza.

 

Anebo jde pouze o přečarovaný park normálního světa? O sen? O halucinaci během dětské hry? Snad. A autor je výtečným výtvarníkem, ale s filozofií onoho jediného dne, který děvče strávilo s mrtvolkou, si dle mého názoru moc neporadil.

 

Proč tudíž hned úvodem teatrálně děkuje „Gérardu Moncomble za pomoc při vymýšlení tohoto příběhu“, nechápu.

 

Ale budiž. Jde o půvabný artefakt, i když se Pawlak určitě ani nestaral o to, jak by si zásadněji poradil s dějem. A jistou kvalitu stvořil, o tom lze leda vést další debatu, nicméně mé úvodní srovnání je asi přece jen příliš odvážné. A jen jedno vím. Gaiman by se usmál a Pawlaka by pochválil. A kdo ví, třeba se k němu ta knížka už dostala.

 

 

Kostík hledá přátele. Napsal a namaloval Pawel Pawlak. Překlad Anna Vaculíková. Albatros 2018. 32 stran. ISBN 978-80-264-1904-4

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 29 Květen 2018 08:03 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB