Hodinářská pohádka Vratislava Maňáka

Maňak výřez přebalAutor ceněných knih Rubikova kostka nebo Šaty z igelitu, laureát Ceny Jiřího Ortena Vratislav Maňák (*1988 ve Stříbře, https://cs.wikipedia.org/wiki/Vratislav_Ma%C5%88%C3%A1k) napsal svého času i fantazijní příběh pro děti Muž z hodin aneb Proč se na podzim mění čas. Ten podtitul v tiráži knížky ovšem schází a pro bibliografy tudíž neexistuje.

 

 

Zrovna jako neexistuje ani pseudorealita knihou „snímaná“. Vratislav Maňák píše, aniž váhá, chvílemi oslňuje až surreálnými vizemi a střety, nicméně měl v Muži z hodin důmyslněji prospekulovat zvraty. To neudělal a finální souboj o hodinovou ručičku je proto možná půvabně snový, ale poněkud vágně rozvíjený. Skoro bych napsal, že jen lehkou rukou nahozený.

 

Jedenáct kapitol knihy z času Rakousko-Uherska upomene svými vynálezy na Járu da Cimrmana, Leonarda da Vinci, Hodinový strojek aneb Příběh na jedno natažení Philipa Pullmana (česky 2006) a motivem času na dávného Vernova Mistra Zachariáše i nedávnou knihu Briana Selznicka The Invention of Hugo Cabret, známou díky Scorseseho filmové adaptaci Hugo (2011). Jenže teď nepotká hodinový stroj žádný hoch, nýbrž osmiletá dívenka, která si zatvrzele říká Lena, anžtoMaňák přebal krajně nenávidí zdrobněliny, jimiž ji dospělí tak rádi častují.

 

„Sama nikdy nenosila podkolenky, pro Lenku to byly jenom podkoleny.

 

Na botách si pevně zavazovala tkanice. Každý večer chtěla, aby jí rodiče četli pohádu.

 

Otci neříkala jako ostatní tatínku, ale tatíne, a matce místo maminko mamino. Zrovna tak si nechávala plést věnec ze sedmikrás, namísto věnečku ze sedmikrásek.“

 

Lenina svérázná, nicméně sympatická a očividně soudržná rodina putuje Evropou po železničních drahách a takřka svěrákovský tatínek Leoš Šína, svou paní škádlivě přezdívaný Leošína, je talentovaný vynálezce, zlepšovatel a obchodník.

 

Dokázal sestrojit nejen skládací postel do vlaku, ale v podstatě celičkou uzavíratelnou ložničku („Celou ložnici,“ opravila mě Lena), již lze přenášet v kufru.

 

A „balónovou“ sukní-padákem pro změnu zabezpečuje nejen všetečnou dcerku, ale i ji, takže se Lenka (tedy vlastně Lena) může vrhnout do boje o kdysi dávno odcizenou rafičku nádražních hodin.

 

O jejich stvoření soupeřili dva hodináři a ten hodný (Karel Weiss) se po šokujícím zjištění, že pracně jím sestrojovaná malá ručička jest při odhalení stroje v čudu, sám stane její náhražkou.

 

Léta vydrží obíhat a padouch Willy Finster, jenž přišel do Makonína nejen uhranout ženy místních pohlavárů, zatím okupuje takto uvolněnou věžní dílnu.

 

Je to msta zhrzeného učně, avšak celou pohádku lze interpretovat i coby symbolické ztvárnění odpovědné pracovitosti dobra v kontrastu k povrchnímu pozlátku šarmantního neumětele a nedouka.

 

Anebo snad i satana?

 

Možná. A panu Finsterovi navíc pomáhá jeho vlastní, oddělující se stín. A vyhráli by. Tak to v životě také chodí. A vyhráli by, ale to by nesměla existovat zvídavá a soucitná a chápavá a rodiči podporovaná Lena.

 

Skvělý příběh? Jako knížka má podle mě vadu. Jeho charakter není dost knižní a místy čtu spíš beletrizovaný scénář. I to je literatura a vizualizace vynálezů i prostředí je docela umná, avšak efekty, jaké by animovaný film zvládl za pár vteřin, se tady řadě malých čtenářů vytratí.

 

Nebo snad ne? Autor určitě dost zachraňuje pohráváním si se slovy a několika ryze čapkovskými výčty. A fantazii klade meze, takže nejde o fantasy toho typu, kde je možné vše a umře napětí a očekávání.

 

Autor se ovšem dostal nebezpečně blízko takové situaci a linie děje, která má tu skutečnou logiku, poněkud koliduje s absencí některých vysvětlení.

 

Karel Weiss se obětoval a léta se tudíž strnule točí nad halou nádraží co rafička. Měří čas nad hlavami cestujících a Leně si konečně může postěžovat, jak nepříjemné je být znova a znova po šest hodin hlavou dolů! Zde tedy takřka čteme Alenku v kraji divů a vylíčení snu. Ani ve snu by si přece spěchající lid nevšiml živoucí bytosti tam nahoře.

 

Autor nicméně nevysvětlí, jak to hodinář mohl vydržet (a kdy třeba jedl) a zda by tudíž totéž zvládl ve steampunkovém světě i dívčin tatínek.

 

Knize Muž z hodin pomohl ovšem i výtvarný doprovod a příběh je koncipován umně, takže si říkám, jaká je to vlastně škoda, že není dílo Mistra možné zaslat časem o pár desítek let zpět.

 

Neříkám „do secese“, ale prostě třeba do let šedesátých a po bok Dobrodružství s větrníkem Alexandra Klimenta (dejme tomu). Tak by dílo bodovalo víc. Zatímco dnes...

 

I chytré děti vtáhla do sebe vizuální doba, i ty snaživě čtoucí. A nikoli, autor nepíše rozvláčně, svým způsobem ale vytvořil na papíře „jen“ krátký film.

 

Proč se na podzim mění čas navíc děti chápou a mnohé už jen čekají, kdy od toho bude ustoupeno. Tvůrcovo vysvětlení však opět nekoreluje s realitou, a tak je snem. Snad. Ono ale uspokojivě není vysvětleno ani to, proč se během závěrečného souboje zastaví čas.

 

Z rozmaru koho? Pánu Bohu se konečně zželelo Weisse? Snad; ale toto zdůvodnění nebude pro čtenáře, obávám se, dostačující.

 

Nu, ale je to prostě steampunková pohádka a umí koneckonců hrát i s dějovou zkratkou. A stojí za přečtení, i když místy působí trošku improvizovaně a nedořečeně.

 

 

Vratislav Maňák: Muž z hodin. Graficky upravil a ilustroval Juraj Horváth. Albatros 2014. 80 stran. ISBN 978-80-00-03144-6

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 09 Květen 2018 07:29 )  

Ivo Fencl

Ivo Fencl foto Eva Smolíková

(16. 4. 1964 v Plzni) Labilní i silná (souběh) osobnost, která se realizuje prvořadě psaním, ale i četbou. Bude vám vykládat, že tvoří jen kvůli jisté Jorice (své femme fatale), ale máme podezření, že těch důvodů skrývá víc.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB