Může být román černý?

 

Krejčí výřez přebalZvláště děti berou všechno doslova, a když řeknete černý román, představí si černošský.

 

 

Nebo v duchu vidí knihu v tmavých deskách. To dospělý o problému pojmenování „žánru“ nepřemýšlí a zhruba ví, o co se jednalo.

 

Někdo to vlastně neví. A dost kulturních lidí si skoro správně říká, že to vědět nepotřebují. Takoví se, pravda, stěží zajímali o Lexikon dobrodružné literatury Jiřího Pošvy; ale mě tato nízkonákladová edice už fascinuje roky a ve svazku sedmém na straně 192 se dočítám:

 

„Největší rozmach vydávání černých románů nastal v 19. století. Jde o rozsáhlá „díla“, čítající nezřídka dvou tisíc stran a opatřená ilustracemi. Tyto romány (tzv.Krejčí přebal kolportážní) vycházely především v sešitech o rozsahu 32 stran a zpravidla byly takové sešity vydávány jednou za týden; zpočátku provázeny naivními barvotiskovými ilustracemi, které později nahrazovaly již jen obrázky černobílé.

 

Jednalo se o čtivo nevalné úrovně. Děj a zápletky byly často inspirovány buď současnými událostmi – Boxerské povstání v Číně, búrská válka – anebo kriminálními případy té doby – Babinský, proces manželů Schneiderových ve Vídni, aféra kapitána Dreyfuse aj.

 

Zvláště oblíbenými byly náměty rytířské a loupežnické, množství příběhů se odehrává v prostředí sociálně slabých, anebo jsou v duchu, jak chudá dívka ke štěstí přišla, atd. Zkrátka: psalo se všelijak a o všem. A ty romány? Na jedné straně zatracovány coby brak a pokleslá literatura (viz povídka Jaroslava Haška Lidokupec amsterodamský), na druhé straně sbírány (viz Josef Váchal).

 

Rozsah a styl černých románů přetrvává až do dvacátých let 20. století, kdy jsou vytlačovány záplavou krátkých sešitových povídek. Snažil jsem se o zpracování co největšího počtu titulů, ale vlivem nedostupnosti a kvůli chybějícímu (ztracenému) materiálu vím (a upozorňuji na to), že jde o práci zdaleka ne ukončenou.“

 

Jiří Pošva z Malé Strany v Praze seřadil ve svém dnes již rozebraném katalogu ony paraliterární skvosty abecedně, a to dle nakladatelů, mezi nimiž kupodivu nechybí ani Josef Richard Vilímek, Adolf Synek či Národní politika. Ale nejpověstnějším chrličem černých alias krvavých románů byl Alois Hynek z domu U Černého orla v Celetné 9, kam jsem dokonce i já často docházel za redaktorem Jiřím Navrátilem; to však teprve po obnovení nakladatelství v devadesátých letech minulého století, přičemž by mi Jirka Navrátil dozajista uši vykrákal, kdybych teď napsal, že jsme mu taky já či Jan Jandourek či Jiří Hájíček či Vít Kremlička či Arnošt Lustig či Viktor Fischl či Vladimír Macura nabízeli k vydání brakyJ. Za prvé éry své činnosti ovšem dům Hynek škvárem slul a teprve v závěsu za ním skotačil městskými ulicemi rovněž proslulý nakladatel Zikmund Bensinger (1825–1896).

 

Ten stál rozkročen mezi Prahou a Vídní, kde začal postupně podnikat v letech 1861 a 1875, a když odešel na věčnost, chopila se pražského závodu vdova Hermína; ale po čtyřech letech (1900) firmu prodala Josefu Springerovi.

 

Dalším pověstným producentem „krvasů“ byl Karel Trachta (1845–1895). Vyučil jej právě Bensinger. Trachta získal roku 1871 knihkupeckou koncesi pro Prahu a jako nakladatel postupně dostal mezi lid český okolo třiceti titulů. Jeho osud ale nebyl příkladný. Roku 1892 prodal svůj dům v Mikulandské a další stavení na Zderaze a patrně také veškerý ostatní svůj majetek lehkomyslně či naivně připsal milence. Máme-li věřit dobovému tisku, práskla za ním dveřmi, pořídivše si milence mladšího, který se pak ovšem zastřelil. A Trachta?

 

Nezastřelil se, ale skončil v base, a když byl propuštěn, pošel v bídě jako pes v pouhých padesáti letech (a ještě před smrtí někdejšího chlebodárce Bensingera, který byl o dvacet let starší).

 

Co se týče už zmíněného Aloise Hynka (1842–1909), uvedl se roku 1870 velmi stylově románem Sňatek s mrtvolou. Nikdo pak nevychrlil do českého prostoru víc krváků. Roku 1891 sice podnik vyhořel, nicméně ani náhodou nezkrachoval a po zakladatelově smrti ho převzal Arnošt Hynek (1878–1955), který jej předal Kristiánu Hynkovi. V devadesátých letech vedl dům Petr Sacher, než mu to zatrhla choť; ale to žertuji. Tou dobou pracovala v nakladatelství vedle spisovatele Jiřího Navrátila (*1939) i spisovatelka Zuzana Brabcová (1959–2015), a jak si vzpomínám, zprvu mívali středy volné. A snad se nic nestane, prozradím-li, že Jirka vytvořil v pracovním čase více mistrných básní, které zveřejnil Tvar a jež by si zasluhovaly také knižní vydání. Do edice Tvary jsme spolu tehdy napsali prózu Ranní sny (1998), jejíž titul navrhl. Předmluvou ji opatřila Irena Zítková (1931–2018), jejíž nedávné úmrtí připomínám jako velmi smutnou událost. A nikoli, nechci prohlašovat, že jsem nikdy nesepsal žádný brak, nicméně tu naznačuji, že mělo podnikání páně Sacherovo charakter, který byl povětšinou na hony vzdálen původním zištným cílům prastaré firmy.

 

Ale vraťme se do devatenáctého století a připomeňme, že dalšími vydavateli černých románů byli František Karafiát z Brna, Bedřich Kočí, Gustav Fanta, Edvard Grégr, Karel Kratochwil z Budějovic, bratři Rubinsteinové ve Vídni (Sigmundsgasse 11), Hugo Silber, Josef Schalek, Karel Vačlena z Mladé Boleslavi, Neubert ze Slaného, Venta z Loun, Steihauser z Plzně, Čermák z Klatov, Vybulka z Nového Strašecí a Kladna a dokonce jistí manželé Rožovi až z Budapešti. Jiří Pošva, upozorňuji, uvádí podobných nakladatelů ve svém Lexikonu ještě daleko víc, a to například i firmy Senders a Brandeis, Mikuláš a Knapp či Geitler a Taussig.

 

Konečně se však podívejme, kdo tzv. černé romány v potu tváře sepisoval, a jestliže se domníváte, že pouze grafomani a ryzí brakopisci, jste na obrovském omylu. Uznávám ovšem, že se stejně mýlí každý, kdo řadí do toku té samé produkce i Toma Jonese (1749) Henry Fieldinga. „Inkriminované“ české vydání té klasiky z roku 1872 má nicméně v překladu Primuse Sobotky podtitul Příšerný nalezenec a taktéž veškerými vnějšími znaky vykazuje rysy „černé“ produkce.

 

Totéž se týká práce A. K. Tolstého Car Ivan Hrozný a jeho doba či dvou děl talentovaného „zrádce národa“ Karla Sabiny Morana (1874) a Král Ferdinand V. Dobrotivý a jeho doba (1875) a do jisté míry také verneovky Dvacet tisíc mil pod mořem, kterou ovšem jistá Regina Lindheimová „zvířecky“ rozpracovala do neuvěřitelného „zvěřince“ jednoho tisíce a čtyř set osmi stran; takže se pak ani nedivíme, že její inovovaný název zní Osm let pod mořem. Je paradoxem, že má tato diskutabilně sepsaná kniha dnes cenu, která by zaskočila i Petra Kellnera.

 

Další uznávaný klasik „doktor“ Karel May vydal česky rovněž pár černých románů, a to minimálně Ztraceného syna (1889) a Lesní Růženku aneb pronásledování kolem celé Země (1889–1890). První z nich má 1984 stran a vyšel v sedmašedesáti po městech i po venkově kolportovaných sešitech. A Lesní Růženka? Pro třetí vydání přejmenovaná v Tajemství žebráka má dokonce 2 944 stránek a k jejímu dočtení jste museli od podomního prodejce postupně koupit 92 sešitů. Věřte, že to udělalo hodně lidí, protože jejich cena byla nízká.

 

Podle mého názoru ovšem nad nejnižší patra náleží i další přispěvatelé černého světa, a to především angličtí prozaici Charles Reade (1814–1884) a William Harrison Ainsworth (1805–1882).

 

Prvnímu z těch dravců vyšel roku 1885 (a znovu roku 1931) český překlad prózy Nebezpečné tajemství (1884) a panu Ainsworthovi „zčeštil“ pan Houška historický román Londýnský loupežník (1852). Oběma těmito literáty se zaobírá i slovník anglických spisovatelů z roku 1996, přičemž Charles Reade byl znám i jako zdatný dramatik. Je mimo jiné autorem románu Na nápravu není nikdy pozdě (1856), a jak uvádí Zdeněk Beran, největšího úspěchu dosáhl historickým románem Křižovatky lásky (1971) ze života rodičů Erasma Rotterdamského.

 

I mezi Francouzi ovšem objevíme pravá to esa románů na pokračování, jakými byli Fortuné du Boisgoibey, Xavier de Montépin a především takřka geniální Pierre Alexis Ponson du Terrail (1829–1871).

 

Kdož ví, jak by vyhlíželi pozdější Arsen Lupin a Fantomas, nebýt posledně jmenovaného mistra, který si v Paříži roku 1857 vysnil lupiče-gentlemana Rocambola a do roku 1870 o něm pak sepsal devět obsáhlých a místy až surreálně bizarních románů o řadě svazků. Po právu dosáhl obrovského úspěchu, avšak a bohužel předčasně odešel z tohoto světa ve věku dvaačtyřiceti let.

 

Když se pokusili o Rocambolovi psát jeho napodobitelé, už to nebylo ono. „Ono“ to však nebylo bohužel ani v Čechách roku 2000, kdy jisté optimismu nakloněné nakladatelství chutě vrhlo na trh i tohoto zapomenutého už hrdinou, aby se střetlo s chladným nezájmem. Stal jsem se jedním z naivů, kteří si Rocambola tenkrát okamžitě koupili, ale na další díly čekám po desetiletí marně. Jest pravdou, že naštěstí vlastním některá stará vydání; nu, a kdopak ví? , Třeba ještě nějaký bohatý nakladatel typu Albatrosu provede další pokus o resuscitaci legendy. - Tak či onak vyšel Rocambolo česky rovněž jako černý román, a to u Hynka a ve třech svazcích (1874), aby dokonce čtyři svazky vyslal s podtitulem Kníže katakomb na trh i pan Kratochwil z Českých Budějovic. Kde tudíž po antikvariátech a na půdách ještě pár dní marně hledejme.

 

Tolik dnes o Ponsonovi, nicméně Xavier Montépin (1823–1902) věru není o tolik horší a vyšla mu tenkrát Dcera otrokyně a Krvavé truchlohry (1877). Tento přítel Barbey d´Aurevillyho sepsal okolo dvou set románů a některé i dramatizoval. Připomeňme Tři milióny věna (1891, česky 1893) a Tajemství královského paláce (1863).

 

A Fortuné du Boisgobey? Přispěchal do naší kotliny s Policejním agentem, který vycházel opakovaně v letech 1892, 1893 a 1895, s romány Pod tíhou viny (český překlad Norberta Mrštíka vyšel roku 1897) a Pod cizím jménem (česky 1935), a jak si vzpomínám, Josef Škvorecký zaujatě identifikoval jeho Zločin v opeře (1880) jako (extrémně a přemrštěně dlouhou) detektivku (viz Nápady čtenáře detektivek).

 

Některé další černé romány se staly natolik fascinujícími, až se jich zmocnili moderní úpravci. Stalo se to především Tajnostem popraviště (česky poprvé 1863) kata Henri Sansona, dvě vydání jejichž moderního překladu podepsal Vojtěch Steklač, a přihodilo se totéž taky Lipsi Tulianovi (česky 1903) Kvidona z Felsů, když jej pro nakladatelství Paseka velmi trpělivě a pečlivě přepsal, zkrátil a upravil cimrmanolog Jaroslav Weigel. Věřím, že jej práce bavila, nicméně se jednalo o zatrolenou fušku, neboť původní překlad má, věřte nevěřte, dva tisíce osm set dvatřicet stran.

 

Určitou národní „odpovědí“ na Sansonovu knihu se stal v ranku krvavého románu Pražský kat (1910) od jakéhosi A. P. Rusa a s podtitulem Velký sensační román dle pamětí katovské rodiny Kocourků; avšak mimo oblast ryzího braku samo sebou existuje Svátkova práce o rodu Mydlářů vydaná poprvé v letech 1886-1889.

 

O některých dalších autorech černých románů vyprávíval za večerních i dřívějších procházek starou Prahou velmi okouzleně profesor Karel Krejčí (1904–1979) a je mi skutečně líto, že jsem jej osobně nepoznal. Ve své třikrát vydané knize Praha legend a skutečnosti (1967, 1981, 2007), kterou doopravdy nelze nemilovat, připomíná krom Sabiny taktéž Edvarda Rüffera (1835-1878) a Jana Erazima Sojku (1826–1887). Rüffer je autorem historického románu Zrádce národa (1872–1874) a bohužel rovněž dvou antisemitských škvárů Spiknutí židů v Praze (1873) a Tajnosti pošmourného domu. J. A. Sojka, jmenovec to současného českého prozaika, básníka a dramatika Jana Sojky z Plzně, uveřejnil roku 1861 ve třiceti sešitech poutavé Tajnosti pražské a nabit energií díky úspěchu rozjel příští rok vlastním nákladem velkoprojekt s titulem Tajnosti čili Sbírka tajností hlavních měst celé země.

 

Mezi všemi těmito muži se pohybovala i zajímavá německá žena a možná jste o ní slyšeli. Její jméno zní Klára Mundtová, žila v letech 1814-1873 a publikovala pod pseudonymem Luise Mühlbachová.

 

Dalšími velmistry ranku vražd a krve byli pak Theodor Scheibe (1820-1881), Václav F. Bambas či Jiří Born (1837-1902), jehož vlastní jméno znělo Carl Georg Füllborn a jehož (právě Bambasem do češtiny přeložený) román Hrabě D´Amoral (1881) má 960 stran. Dal název jedné z kapitol mé knihy Gotická kobka aneb Třináct milionů způsobů jak zemřít (2013), který podle mé mínky kupříkladu i taký znalý kritik jako Jan Nejedlý poněkud nedocenil; sám Kobku (a určitě právem) chápu i jako iniciační román o bloudovi. Mimo jiné je samozřejmě ovlivněna loupežnickými a černými „romány hrůzy“, jak ostatně doznávám v doslovu, ale nezůstává jen u „prvního plánu“.

 

Vraťme se do dávnější historie a připomeňme, že Adolf, promiňte, Jan Born je rovněž zdatným autorem knihy Skalní duch aneb Tajné zločiny hraběnky z Wartburgu (1880) či románu Marino Marinelli aneb Krvavá svatba (1891). Výše zmíněný Theo Scheibe sepsal zas černý román Hraběnka Štěpánka a také Vězně v Andělském hradě (1879), kde umně líčí zazdění Josefa II. ve Vatikánu. Roku 1880 bylo dotyčné veledílo nejčtenějším románem v Rakousku, tedy uvěříme-li reklamnímu přípodotku.

 

Černých románů vyšlo mnoho a jistěže neočekáváte jejich výčet, ale co se tematiky týče, bývali objektem zájmu autorů hrdinové i pseudohrdinové. A tudíž jak „klaďasové“ (například kapitán Alfred Dreyfus, hrabě Moritz „Vivat“ Beňovský, ale i plukovník William Frederick Cody alias Buffalo Bill), tak pověstní zločinci: už zmiňovaný Lips Tulian alias Phillip Mengstein, slavný Rinaldo Rinaldini, Babinský, Karásek, Jan Masson, Roza Šándor, Giusepe Musolino, „vrah dívek Hugo Schenk“, Červený Beneda z Adršpachu a „Černý Beneš aneb Bratrovrah a palič“. Zájem budila taktéž inkvizice a vůbec různé ambivalentně zaměřené spolky jako Černá ruka a „Mafia“. A byl to právě Koloman Roža z Budapešti, kdo vydal roku 1893 a ve slovenštině hned pětidílný román Rinaldo Rinaldini alebo (a dál překládám s výjimkou slova „divný“ do češtiny. Pozn. IF) Životopis nejkrásnějšího a nejchytřejšího zbojnického náčelníka, jeho čudné příběhy a opovážlivé skutky a jeho konec. Nicméně už roku 1880 vydal Trachta v Knihovně lidu román o jednom tisíci a dvou stech stranách s titulem Rinaldo Rinaldini aneb Tajemství rodiny knížecí, přičemž autorem textu i barevných ilustrací je jistý Ladislav Moravský. Nu, a zlopověstný Alois Hynek uvedl mezi roky 1896 a 1897 na trh i román jakéhosi A. Söndermanna s prostým názvem Rinaldo Rinaldini. Zde ovšem přiznám, že se mi ani jedna z těchto báječných knihy nikdy nedostala do rukou, a tak bych se musel zeptat Jiřího Pošvy, co je tu verzí klasického šestisvazkového Rinalda Rinaldiniho (1797–1800) z pera Goethova švagra Christiana Augusta Vulpiuse (1762–1827).

 

Sedm set padesát stran má román ze saského pohraničí Karásek a Stülpner (asi 1908), ale odbočme ze hřbitova lupičů a zdůrazněme, jakému zájmu se těšili i bodří či výstřední panovníci, obzvláště Josef II.; ale také vojevůdci (Trenck, Bakunin, Garibaldi) či prostě krvavé události: třicetiletá válka, francouzské státní převraty, invaze do Mexika, boje na Balkáně v sedmdesátých letech devatenáctého století či státní převrat v Srbsku roku 1903, při kterém byla zlikvidována královská rodina i včetně pověstné Dragy Mašínové (1867-1903). Mezi hrdinkami krváků pochopitelně nechybí ani (pouze údajná) travička Lukrecia Borgia (1480-1519) a konečně dochází občas i na objekty (brněnský Špilberk).

 

Jak dále jen tipuji, Urození bídníci aneb Tajnosti londýnského blázince (1870-1875) by mohli být nějakou verzí Févalových Tajností Londýna (1844), či některé jejich části, a podobně se dá s fortunou tipovat, že je autorem Tajností klášterní hrobky (1877-1878), podepsaných pouze iniciálami J. T., už několikrát zmiňovaný Václav Bambas.

 

Nu, a původcem tak neskutečně Váchalem adorovaných (či prostě marně sháněných) Tajností zpovědnice (1872) byl „samozřejmě“ Hugo Sternberg.

 

Nu, a nešťastník Trachta vydal třeba i prozaickou úpravu hry Mlynář a jeho dítě Ernsta Raupacha (1784-1852) či překlad věru podivuhodného románu Hraběnka z Monte Christo.

 

Skončeme románem Pražská čarodějnice aneb Mrtvá nevěsta a nepřátelští bratři (1880) disponujícím neskutečnými 1791 stranami ve 45 sešitech a nemajícím nic s Pražskou čarodějnicí amerického prozaika Francise Mariona Crawforda (1854-1909), která v originále měla vyjít teprve roku 1891 a česky pak roku 1912.

 

Dá-li pánbů a Josef Váchal, nebudou dnešní telenovely horší těchto románů, nicméně já o tom pochybuji. I televize může být černá.

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 02 Květen 2018 14:41 )  

Ivo Fencl

Ivo Fencl foto Eva Smolíková

(16. 4. 1964 v Plzni) Labilní i silná (souběh) osobnost, která se realizuje prvořadě psaním, ale i četbou. Bude vám vykládat, že tvoří jen kvůli jisté Jorice (své femme fatale), ale máme podezření, že těch důvodů skrývá víc.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB