Matky Jana Koubka knihou desetiletí?

 

Koubek výřez přebalJako znalí čtenáři Literárních novin tušíte, že je nelehké postavit na piedestal knihu desetiletí. Míním knihu druhého desetiletí tohoto století. A Bůh ví, která to je; ale realizovat 100% objektivní volbu? Není to možné.

 

 

Jsou ovšem i pouze subjektivní dojmy a kdo ví, ale je možné, že zde se čtenáři a na slovo vzatí odborníci shodnou. Je sice ještě rok času a nemám tu věštebnou kouli Dívky na koštěti a netuším tedy, která knížka vyhraje, ale... Ale klidně by mohlo dojít na Matky Jana Koubka, román věru precizně sepsaný.

 

Jeho autor absolvoval dokonce dvě univerzity a vedle antropologie Předního východu vystudoval jazykovou a literární kulturu, i neočekávejte, vážení, že budete louskat „budovatelský román ze šroubárny“ či literárního předchůdce hitu Šrouby a matice! Koubek pak bývá občas a mezi znalci jmenován i hned vedle (rovněžKoubek přebal talentované) Jakuby Katalpy, ale to se jen málo týká náhledu skutečně literárního. A v každém případě získal tento spisovatel roku 2007 hlavní cenu soutěže Literárních novin a od věci proto teď nebude připomenout jeho přínos. Ano, ano, jen další reference k předchozím, ale proč ji nezveřejnit!

 

Matky (2012) jsou totiž krásný, pozoruhodný, pečlivě propracovaný, seriózně koncipovaný a profesionálně vybudovaný román, který se současně dá považovat za konceptuální soubor povídek. (A nejen pan Kundera má samo sebou právo tvořit romány, které jsou i sbírkami.)

 

Šest kapitol či povídek rámují Prolog O nemocnici, která se podobá moři a Epilog O lásce a konci milénia (A také o novém začátku) a vypravěčem zůstává Ramon, vše pozorující a všem naslouchající vrátný s ochrnutou nohou.

 

I po osmdesátce se tento muž vracívá ve vsi u Brna do téže nemocniční vrátnice, kde strávil většinu života, pamatuje válku a zná především osudy několika žen. Všechny ho míjely, žádnou si nevzal a některé marně chtěly děti a jiným se děti narodily. Další o ně přišly a v závěru se Ramon ve vyprávění dobere i sebe a vlastní matky.

 

Ale vraťme se a varuji. Vyzradím hodně. Nelze nijak ospravedlnit, kolik, ale roky odstupu od prvního vydání knihy existují a článek by jinak zůstal obecný, odtažitý, vágní a snad i povrchní. Nu, do toho.

 

Už úvodní povídka je velmi tragická a mnohým ohromuje. Tak například rafinovaností, s kterou je podána, a rovněž umnou katarzí závěru. Jmenuje se O zlatých vlasech Věry Mossesové (A o přívěsku na klíče) a představuje do krychličky zhuštěný román téhož typu, jako jsou ty, s nimiž má úspěch laureátka Nobelovy ceny Alice Munro.

 

Ale je pravda, že hned několikrát můžete mít následující pocit: Tady jsi, autore, přece měl postát! Neměl´s kvačit rovnou dál!

 

Ale mohu se mýlit a asi není nad neutuchající spád, který nenechá vydechnout, a málokdy se čte tak lehounce příběh, který není podán lineárně. Nejprve je nám ve zkratce přiblížen celý hrdinčin život a až poté se vícekrát budeme vracet do jeho klíčově traumatických bodů. Takže i na selekční osvětimskou rampu a do spárů jistého doktora Heinricha Ottelmanna a není tu pražádným autorovým nedostatkem, když nám ony sekvence asociují i samu klíčovou scénu Styronova bestselleru Sophiina volba (1979).

 

Ta prvá z Matek Věra Mossesová byla rusou dlouhovláskou a v lavici školy obecné školy se opírala hned před budoucím nemocničním vrátným Ramonem. Miluje ji? Snad. Anebo jen tak, jak to v onom věku umí... Ale jejích krásných vlasů se nikdy nedokáže ani dotknout.

 

V osmičce mu Věra připomíná Pannu Marii z obrazu nad maminčinou postelí, ale sama „panna“ to věru nemá lehké. Pro židovský původ je na gymnáziu ostrakizována a vede ji to ke kadeřnici. Nechá si vlasy začernit a to je i prvý z více paradoxů Matek. Ztmavnutí přece jen podtrhlo židovský nos a je rovněž aktem, který její maminka neustojí, a tak dceru vlasů... div úplně nezbaví.

 

V dechu blížící se války míří dívka na medicínu do Prahy, ale potká pravověrného Žida jménem Albert Rosenthal a vezmou se. Mají holčičku a devatenáctiletá Věra dobrovolně přeruší studia, aby se vrátila i s Albertem do Tichého Újezdu. Další paradox?

 

Snad. Školy mají být brzy zavřeny a Židům studia zapovězena. A Ramon?

 

Vzpomíná rovněž na to, jak se jednou ve vlaku zadíval právě do očí Věřina manžela a jak hned věděl: To ty ses nebál. Ty ses nebál sáhnout na vlasy!

 

Už jsou ale vydány protižidovské zákony a továrničku rodu Mossesových získá dosavadní tajemník Věřina otce Schiller. A bude hůř. Roku 1942 jsou vyhnáni z rodinné vily a Věra uklízí v „Ramonově“ nemocnici, zatímco její muž vykládá vagóny. A rok nato odvezou manžele i s dětmi do tři sta kilometrů vzdálené Osvětimi. Jen zář mědi na hlavě Věru zachrání; ostatní zemřou. Ale rusovláska doktora Ottelmanna už začátkem selekce upoutala, a tak jí - za stálého lhaní – odtrhl od dětí. Aby hned stavěl do řady po jejím boku i další statné mladice i dvojčata a „kuriózního“ Róma s modrýma očima. A Věra? Jak už čekáme, bude ostříhána.

 

Ale přežije. Posléze i pochod smrti, a když válka skončí, je Ramonovi osmadvacet, ale ona vypadá na osmdesát. Vrátný se Věry vyděsí jak smrtky.

 

Naštěstí je to dočasné. Ale do Strany Věra nevstoupí, i není zájem o její válečné vzpomínky. A cosi uvnitř ní „zatuhlo“. Už nikdy se neprovdá, ale oddá se práci lékařky a stane se gynekoložkou.

 

Dobrou? Dozajista. A napíše i několik knih. Ale...

 

Přichází rok 1960 a Ramon se ani teď ještě nedokáže dotknout jejích vlasů a ona teprve pár let nato prvně navštíví jeho vrátnici. A jasné přitom je jedno, Věra je úplně a přehnaně proti potratům a dokonce tím de facto zaviní sebevraždu dívky. Dívky zneužité otcem.

 

„Proč se zabíjela?“ řekne jen Ramonovi. „Kráva pitomá!“

 

A teprve s tím se vrátný (neboli také autor) vrací do časů těsně po válce a k momentům osvětlujícím Věřin přístup k věci i lidem. Jak se zdá, už po promoci vycítila vlastní neplodnost, a tu si uvědomila si, že ji v Osvětimi při „rentgenování“ i sterilizovali.

 

Anebo Mengele neprováděl rovněž pokusy s ženskými vaječníky? Ale ano. Prováděl. A autor, intuitivně i vědomě, dál a dál působivě proplétá vlákna času. Roli ovšem sehraje i rodinná vila.

 

Ta byla s osvobozením opět osídlena, ale opět nepravou rodinnou a pravda, Věra by dům nakonec vysoudila, nicméně s rokem 48 přichází socialismus a později udělají z přízemí budovy mateřskou školku. Další paradox! Ty spousty dětí. Nejsou snad Věře výsměchem, když tam nakukuje a tajně přichází?

 

Když dnes Koubkovu povídku znovu předčítáme, a třeba i nahlas, jistěže se nám vybavují rovněž prózy Arnošta Lustiga, ale sám víc vzpomínám třeba na nedoceněný Svobodův film Schůzka se stíny (1982). Co víc, i Matky by dobře byly přepracovatelné ve scénář.

 

Co bylo s Věrou dál? Teprve po listopadovém převratu ji zachytila i televize a ona dostala vilu, ale koncem let devadesátých počne tato důchodkyně znovu procházet okolo Ramonovy vrátnice, aby v čekárně nemocnice a s cedulkou bojovala proti potratům, a to rovnou před vchodem do gynekologické ordinace. Ano, část lékařů by ji ráda vyhodila, ale druzí mají navrch. „Nevím, zda je Věrka Mossesová blázen,“ končí Ramon, „ale všiml jsem si, že poprvé od chvíle, kdy se vrátila z Osvětimi, ji dokážu vnímat podobně jako ve svém dětství. Jako neporušenou a plnou radosti.“

 

Druhá kapitola MatekO černém chlapci Anny Schillerové (a o knize o Africe)“ je s předchozím příběhem propojena osobou Anny Schillerové, která se roku 1944 narodila tomu německému páru, jemuž připadla Mossesova vila; a přichází další paradox. Je zplozena jen díky tomu, že se to děje s vědomím otce v „židovské“ posteli.

 

Tato kapitola zajímavě zohledňuje knihu Ctibora Votrubce Afrika (vyšla roku 1978 s datem 1977). V dětství jsem ji náhodou četl, ale jen díky jejímu zařazení do zpočátku krajně pro mě zajímavé albatrosí edice, jejímž prvním svazkem je Brinkeho Austrálie (1973). Ne ovšem Austrálii, to Afriku nechá nakonec Anna vrátnému, zatímco její ebenově zbarvený syn (*1973) si knihu bohužel nepřečte nikdy. Je totiž i jinak postiženým dítětem, mentálně se nevyvíjí, musí do ústavu. A přece je, a to zůstává dalším paradoxem, společensky nejvíc šokující jeho barva.

 

Anna se totiž „spustila“ při jedné z návštěv Německa, kam se vracívala za otcem, a třebaže její muž chce na černé dítě ihned „zapomenout“, ona je navštěvuje a jednou pozve i Ramona. Ten odmítá s představou cesty do panoptika či zámku hrůzy a lituje až poté, co dítě roku 1979 zemře.

 

Je, pravda, možno namítnout, že tu je kumulováno až příliš tragična a že nevíme, jak by se žena rozhodla, kdyby byla jedinou „závadou“ potomka čerň.

 

I následující próza-kapitola O velkých chodidlech Hany Sedlákové (A o skleněmném medvědím očku) se odvíjí od jedné z mnoha drobností střádaných ve vrátnici a tentokrát jde o průhledný žlutý knoflík z oka medvídka. Patří dítěti Jany Koutské, nicméně byl objeven právě na půdě Mossesovy vily. Ale především se jedná o něco horšího. Jana je ženou, která po válce odporným způsobem vykázala z domu „děvku“ Věru, a to v úvodní povídce.

 

Roku 1962 ovšem obyvatelé Mossesovy vily zví, že dům vlastně náleží státu, a mohou tedy ještě být rádi, když jim tento nechá byt v patře. Janina dcera Hana (*1955) chce jít na medicínu, ale krátce předtím si touží pořídit lakované střevíce s korkovou podrážkou a koženým páskem přes nárt, takzvané Alice. Ty prodává a zákaznicím zkouší Alois Koutský - a hle, tato dáma má největší nohy, s jakými se během desetileté kariéry setkal. Číslo 47.

 

Zamilují se do sebe, ona opouští fakultu a v momentě, kdy čeká druhé dítě, poprvé připouští, že se už do školy nevrátí, a dál rodí a rodí. Nakonec mají syna a hned čtyři dcery, a zatímco ona začne rovněž prodávat boty, hoch nachází na půdě medvídka. Ale maminka už se odmítá dívat na svět jen skrz jeho oko. Nu, a věren své filmové vášni tu připomenu obdobnou „obouvací“ scénu z filmu Moře lásky (1989) s Al Pacinem.

 

V dalším příběhu O zbytečné vzpouře Kateřiny Janouškové (A o rtěnce s nápisem Rouge Noir Vamp) jsme pak svědky setkání již starého Ramona s mladým a výstředním „vampem“. Ale i takové děvče se osmělí a vypráví mu svůj příběh. Je adoptovaná a pět let po něžné revoluci přešla z šesté třídy na pětileté gymnázium. Vše se jí dařilo a v šestnácti dokonce vyhrála literární soutěž. Tři měsíce prožila poté v Londýně a to ji nadchlo až příliš. Po návratu prohlašovala: „Rozuměli mi jen tamní spolubydlící internátu.“

 

Tato Katka tedy pubertálně provokuje rodiče a ptá se tím: Budou mě mít rádi, i když se změním? A má naštěstí štěstí. Rodiče „obstojí“. Nezavrhnou ji. Ale když přijde Kateřina do jiného stavu, nechá si dítě vzít, a to úplně racionálně. A jen její rtěnka se pak ocitá u Ramona.

 

Náhodou vedle krabičky vitamínů. Náležely naopak ženě, která celý život marně toužila po početí; a právě o ní vypráví poslední příběh. Povídka O Marném toužení Lenky Havlové (a o krabičce vitamínů).

 

„Za svůj život jsem poznal mnoho žen, ale myslím, že žádná z nich, ani Věra Rosenthalová, které doktor Heinz Ottelman zrentgenoval a zničil vaječníky, nebyla nešťastná jako ona,“ říká Petr Ramon o Lence a hle, právě její příběh dosahuje až encyklopedického charakteru. A ne snad? Zoufalá zkouší veškeré metody a chvíli štěstí zažije v devětatřiceti letech, ale bohužel jen dík pseudolaktaci.

 

A přece i dál chystá dítěti pokoj, kam její manžel takřka nesmí. A čistí podlahu s tak zoufalou úpěnlivostí, až ji muž málem považuje za šílenou. Po diagnóze rakoviny jejího prsu jsou ovšem lékaři nuceni u Lenky uměle vyvolat přechod a měla by si tudíž zoufat ještě víc. Ale přijde další paradox. Není tomu tak. S odoperovaným prsem přišla rovněž o svou věčnou touhu po miminku a ztráta ňadra je ziskem obou manželů.

 

Bravurní, působivě koncipovanou knihu Matky korunuje epilog, kde Petr Ramon hledí na artefakty od žen a jeho vlastní život mu přijde všední. „Podobný tisícům“. Vyprávění ukončí 31. prosince 1999 a konečně i prozradí, že se šestačtyřicet let zná s jistým pedagogem brněnské univerzity.

 

Ten roku 1953 končil studia a náhodně hledal podnájem na venkově. Ramonovi bylo třicet sedm a oba muži měli - mimo jiné – společné to, že přišli o otce. Už se neopustili.

 

I to vyznívá věrohodně, byť jde tentokrát o možná až příliš bezproblémovou idylu.

 

Proč by to ovšem po všem předchozím vadilo? A hlavní vnímatel měl štěstí. A co?

 

A že jsem svým článkem řekl roku 2018 příliš? Možná. Ale jedním z charakteristických znaků Koubkových vyprávění je, mimochodem řečeno, taktéž prozrazování point dopředu a samo sebou to není ani v nejmenším jeho neobratnost. Naopak. A shledáme, že autorovi sice není nic vzdálenějšího než laciná touha po efektu, ale bezděky dodržel zásadu Alfreda Hitchcocka i mnoha jiných. Tu, dle níž jest kratičký šok čí překvapení MÉNĚ než dlouhodobé NAPĚTÍ a zvědavost čtenářova, jak se k tomu, co už víme, během života dospělo.

 

Koubkovu knihu, zdá se mi, mohl klidně (a jen trochu jinak) napsat Hrabal. Četné fascinující její sekvence jsou v jeho duchu, a to ryze. Ačkoli jazyk má zase Koubek ryze svůj. Avšak Hrabal Matky nenapsal a bylo by věru odvahou srovnat je například s Anglickým králem, ale když se nad těmito (vedle sebe položenými) tituly zamyslíte, ne zas takovou odvahou.

 

Jan Koubek samozřejmě ještě neřekl na literárním poli poslední slovo a nikdy není chybou nechrlit po knize rok co rok, jako to dělají mnozí.

 

 

Jan Koubek: Matky. Jako 22. svazek České řady vydala Euromedia Group, k. s. – Odeon. Praha 2012. 144 stran. ISBN 978-80-207-1455-8

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 25 Duben 2018 09:18 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB