Pouť Lucie a Františky hořícím Španělskem je hodna zfilmování



 

Vrbenská Lukačovičová výřez přebalRomán Hořící kůň (2017) nebude zdaleka posledním literárním počinem Františky Vrbenské. A to navzdory tomu, že prý komusi říkala něco podobného. Spisovatelky toho napovídají!

 

 

No, ale nedivil bych se, kdyby to Františka Vrbenská skutečně prohlásila v momentě krátce po dokončení eposu. Ten je rozsáhlý a propracovaný a málokteré jehoVrbenská Lukačovičová přebal složce chybí znalosti i šarm. Realizovat takové dílo byla koneckonců „kláda“. To pak jen vydechnete.

 

Když ovšem „nějaký“ pan Elton John praví, že „jede poslední turné“, tak tuším, že se takové skladatelovo prohlášení ponese Evropou v tom samém stylu, jako když (jinak pravdomluvná) Františka Vrbenská vzdychne: „To byl můj poslední román. Jsem utahána.“

 

Ale rozdíl přece najdu. U Eltona se zcela jistě jednalo o marketingový výrok. U české spisovatelky skutečně jen o kratinký sen únavy. Na to má každý právo.

 

Pokuste se ostatně spíchnou 420 stránek a neříct v poslední den práce poeovsky či přímo havranovsky „už víckrát ne,“ či aspoň „nikdy víc tak rozměrné sousto“.

 

Františka Vrbenská nicméně měla, a to taky uznejme, zkušenou spoluautorku v Lucii Lukačovičové (nar. 1980), takřka o třicet let mladší autorce čtyř románů a víc než sta povídek. Obě dámy pojí vedle dalších aspektů dva faktory. Kulturní antropologie a vzdělání knihovnic. Ale zpět k nadpisu naší reference, a pokud jím snad naznačuji, že se pouť hrdinů Hořícího koně dobře hodí k filmovému zpracování, teď nemůžu než dodat: „Snad se dočká i překladů a támhle se jako první jazyk hlásí španělština.“

 

Ruku zvedá plným právem. Hořící kůň se svou hřívou vpaluje rovnou do Španělska roku 1017 a tenkrát (byl jsem u toho) sestávala ta zenová zem z přehršle hrabství, království a dokonce emirátů. Ano, emirátů, vždyť muslimům náležela většina ohromného území. Mimo jiné řeka Tajo, Madrid, veškeré území Toleda, Zaragoza, Tortosa, Valencie, Córdoba, Granda, Málaga a Sevilla. - Křesťanský svět ale zůstával na severu, a to včetně Asturie, Kastilie, Navarry, Aragonie, Barcelony a Santiaga do Compostela, kam Lucie Lukačovičová nedávno vykonala tradiční výšlap z Portugalska.

 

Toto tisíc roků staré sousedství obyvatel věřících v Ježíše a obyvatel ctících Mohameda ale neznamenalo jen krev či permanentní válku. Byly to i časy míru a uzavírání víc i méně výhodných dohod mezi oběma tábory. Ale ony smlouvy bohužel byly často dočasné a je otázka, zda někdy vůbec někdo mínil některou 100% upřímně. „Řezalo se to tam,“ poznamenal zrovna přes rameno mi nahlížející syn a nejspíš není vedle; ale sám jsem studoval tohle období španělské historie (na rozdíl od autorek) jen letmo.

 

Jen letmo, iluzí ovšem nemám, a to zvlášť když zaslechnu příboj a vybavím si Biskajský záliv. Už jsem tam dlouho nebyl, ale vím, že se po Atlantiku hrnuly tehdy k pobřeží útočné drakary. Vikingové na jejich palubách si pak nebrali servítky; a třebaže jejich krev naprosto nevře, prahli vydrancovat ve Španělsku maximum. Tolik tedy k reáliím, avšak autorky využily metaforu fantasy (i tak to lze říct), i přidejte do mely některé živoucí bohy a sněte, že prahnou odepsat jak Ježíšovy věrné, tak bojovníky vzývající islám.

 

Nebudou-li tedy ještě předtím sami vykucháni, spáleni a vyklučeni. A pak? Nato tudy kráčí démon. Strašlivý čaroděj. Nu, jej nevyklučí nikdo, a my máme jedinou šanci. Co když se aspoň nepatrně transformuje on sám?

 

Ale nemíním jen metamorfózy vzhledové, mělo by dojít i na vnitřní postoje. Spin de Mul totiž není jen ryzí „přírodnina“ (a tady možná narážím na Urbanova Hastrmana), a přece nějaké má. Ale „supi se před ním ukrývají mezi oblaky a vlci vždy zrychlí běh,“ když k nim dolehne jeho odporný pach. A ne, nevyskytuje se mezi živáčky (včetně nás, lidí) nikdo, kdo by se netoužil dalekým obloukem vyhnout té zrůdě. I vy byste utíkali. Letěli o život. Vždyť ta zrůda umí zkřivit nejen svá ústa, ale zkřiví či pohltit i samu duši.

 

Kvalita románu Hořící kůň je nepochybně generována i touhle zlou, ale vlastně ne zcela jednoznačnou, ba něčím nešťastnou figurou.

 

Asi jako i kvality Fantoma Opery jsou dány přítomností titulní entity, ať už ji generoval pozoruhodný Gaston Leroux či Francis Lloyd Webber. Nu, a posledně jmenovaný „klavírista“ sice na vydání Hořícího koně nepřispěl ani jedinou americkou vindrou, ale kdo ví. Snad by podobné vejce i snesl, kdyby byl požádán. A kdyby získal šanci si rukopis předem prolistovat. Ale nesměšujme žánry a nepřehánějme asociace a obdivuhodným bez debaty je, s jakou grácií i jistotou si Hořící kůň našlapuje v reálné hlíně dávných Španěl. A že ctí logiku i tam, kde by někteří psavci nemístně popustili uzdu a uvolnili pobřežní hráze fantasmagoriím. Tou Hořící kůň věru není a tam, kde by jiný podlehl podobnému svodu, kočírují dvě ženy kočár pomalu a takřka v modu cestopisných příběhů Julia Verna. Do jisté míry to dokládají už tituly všech čtyřiadvaceti kapitol, které vám v roli „ecovského“ přítele výčtů a seznamů vyjmenuji:

 

Navarra, Artasoma, Infernuko Zubia, Jaca, Sierra de San Miguel, Huesca, Zelhayburu, Bidarray, Tudela, Nive, Pallars, Ebro, Suverte, Ribagorza, Arán, Sierra de la Demanda, Brotto, Zugarramurdi, Aínsa, Santiago de Compostela, Manjarín, Medinaceli, Numantie, Arlobi.

 

Nejsou to zaříkávadla, ale... Dýchlo to na vás horce a aspoň krapet?

 

Ale Františka Vrbenská a její spolupracovnice poetické názvy ještě doplnily podtituly a příkladem nechť jsou třeba následující souhry: Huesca. Démon přichází; Zugarramurdi. Jeskyně čarodějnic. A způsobu, kterým kupředu pobízejí, ba ženou děj, odolá málokdo. Ani zdaleka to nebudou jen přátelé fantasy a opravdu je lehké podlehnout. Příčinou toho jsou podle názoru některých zlomky archetypální paměti. Jako lidé totiž asi musíme mít někde zaklíčovanou touhu po podobných příbězích a je nepochybné, že je mnozí na papíře přetaví v hotové červené knihovny. Anebo v krváky. Také v Hořícím koni, pravda, dojde na vyhřezlá střeva a explicitní líčení a sledujeme též osudové setkání páru a vývoj citů, nicméně styl a způsob zpracování je škvárovitosti prost a místa nenajde ani laciný sentiment. Parseky jsme takovým přísadám vzdáleni. Zato cítíme zvědavost, napětí, ohromení, okouzlení a dojetí a v duchu jsem i já tím Baskem, který má srdce plné svého grošáka, ale potká i osiřelou dívku.

 

Prostý bojovník, obyčejná služka a jejich souhra. Uvěříme, že jsou jako zrna španělské písčiny v příboji a soukolí společnosti. Uvěříme, že jako pár mohou zhatit i záměry nejmocnějších a že bezpodmínečně není nutno, abyste akt plánovali tak dopodrobna jako třeba onen posléze odmrštěný partner zámecké průvodkyně Píšťalky v jednom známém českém filmu. - Dost událostí dějin je mimoto předurčeno a hle, s párem statečných a se zrůdným Spin de Mulem spějeme ke katarzím a pointám.

 

A protože tuto úvahu stylizuji pro Literární noviny, zastanu se teď opět fantastiky, která bývá mnohými nadále odsouvána do ghetta. Některými bídnými kritiky hlavního proudu je až programově pomíjena a nezkoumána, „ale proč utíkají?“ ptám se. - Už tisíckrát (a nejen K. K. Kudláčem) přece bylo zdůrazněno, že literární kvalita nesouvisí s mody fantaskní-nefantaskní, ale rozlívá se oběma. Přesto se dejme tomu bohemista VN před Hořícím koněm ani nezastaví (to jednoduše vím, anžto jej znám) a jednoduše si nenajde čas, jak mi sdělil. A proč by jej také hledal? Říká si, že má už svou zkušenost s žánry, a instinkt mu prý napoví, ať nemarní čas na nižším levelu. Není však většího omylu; a nezná snad Kafku a Orwella a Čapka a Františka Novotného? Zná. Jen Františku Vrbenskou a Lucii Lukačovičovou moc ne.

Vladimír Novotný je jistě neodsoudí, ale odmítá už dopředu jakkoli objektivně analyzovat jejich díla. Chyba, chyba chyboucí. Právě tak totiž přijde o chvíle chvil, které překonají mnohé „perly mainstremu“. Fantastkní fikce (a právě ona) přečasto vypoví o životě a světech víc, než mnohá fikce zhola nefantaskní, obrazotvornost jejíhož původce často byla rovna nule.

 

Ale k Hořícímu koni.

 

Podobně jako některá nejslovutnější díla fantastiky, i tento román disponuje Slovníkem. To prozrazuji, ačkoli jsem se o tom nejdřív nechtěl zmiňovat. Proč ne?

 

Znám bohužel i docela inteligentní osoby, které právě beletrie doplněná rejstříky cizojazyčných výrazů odrazuje. „Ó, jé!“ zvolají. „Ó, vy autorky. Nedokázaly jste si poradit bez toho?“

 

To aspoň namítal jeden takový rozumbrada, který se každoročně účastní Světa knihy v Holešovicích. A to prý mám každou chvíli listovat na konec? - Ne, nejde o zralého čtenáře.

 

I tomuhle nezralému tupci bych však rád mezi údery naznačil, že je v Hořícím koni jen velice krátký slovník, tedy s ohledem na předchozích čtyři sta stránek, a že autorky přece až imponujícím způsobem překládaly hned z desítky jazyků. Z arabštiny, aragonštiny, galicijštiny, hebrejštiny, kastilštiny, katalánštiny, okcitánštiny, baskičtiny a dokonce i z norštiny a z latiny.

 

A že i z baskičtiny? Dostáváme se tím k euskaru, což je poněkud záhadný a právě baskický jazyk, u kterého budete i co nejagilnější experti jen marně pátrát po příbuzenství s jakoukoli jinou světovou řečí.

 

Byl snad onen jazyk v některé chvíli svržen z vesmíru a nějakého tamního mimozemského plavidla? Nevím. Ale Lucie Lukačovičová si jej rozhodně zamilovala.

 

Co říct závěrem? – Je to možná subjektivní dojem, ale řekl bych, že nastala doba, kdy se mnoha lidem stiženým i úplně nefantaskními kletbami (nemoc blízkých, nespravedlivě nízká mzda, šikana od spolužáků) přihodí to, že náhle jen přežívají. A nežijí více a trápí se a... A někdy bohužel tak dlouho, až tomu uvyknou a mají utrpení za normál. Ani víc nebojují, anžto proti normálu přec není proč brojit; a jak se taky, vážení, bít s něčím, co ani nevnímáme?

 

A existuje vůbec onen útisk, když ho už nevnímáme?

 

Existuje!

 

A máte místa a světy, kde se té poroby sice v horečkách, ale zbavíte.

 

Někdo jen dočasně, ale jiní navždy. Rovněž o tom je Hořící kůň a autorky děkují Vojtěchu Půlpánovi (za odborné posouzení bojových scén a cenné rady) a Jiřímu Vrbenskému (za inspirativní konzultace a počítačovou podporu).

 

 

Františka Vrbenská a Lucie Lukačovičová: Hořící kůň

Ilustrace Žaneta Kortusová. Redakce Boris Hokr. Epocha. Praha, Kaprova 12. 2017. 440 stran. ISBN 978-80-7557-077-2

 

 

Z předchozího díla Františky Vrbenské:

Čas hradů v Čechách (trilogie, 1994-1996)

Labyrint půlnočního draka (trilogie, 1998-2000, autorka za ni byla oceněna čestným titulem Lady fantasy)

Stín modrého býka (2001, 2005, několik ocenění; spoluautorem je Leonard Medek)

Oheň v kapradí (2004, spoluautorem je Miroslav Zachariáš)

Vítr v piniích (2009, spoluautorem je Jakub D. Kočí, nejlepší kniha roku podle Akademie SFFH)

Naganty a vlčí máky (2011, próza, jejíž postavou je i Jaroslav Hašek)

Z dosavadního díla Lucie Lukačovičové:

Vládci času (2007)

Stanice Armida (2012)

Cesta rudé tanečnice (dva svazky, 2013)

Detektivní kancelář Sirius (2013)

Zelený drak, karmínový lev (2015)

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 24 Duben 2018 07:59 )  

Ivo Fencl

Ivo Fencl foto Eva Smolíková

(16. 4. 1964 v Plzni) Labilní i silná (souběh) osobnost, která se realizuje prvořadě psaním, ale i četbou. Bude vám vykládat, že tvoří jen kvůli jisté Jorice (své femme fatale), ale máme podezření, že těch důvodů skrývá víc.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB