Pepa Nos jako autor knih neboli Říkají mu páter Lhalík

 

Nos Pepa výřez přebalVětšina písničkářů píše knihy. Je to logické; mají popularitu, mají obec posluchačů a na rozdíl od běžných interpretů se vyučili psaním textů. - Josef Nos (*1949) napsal a vydal již nejméně čtyři knihy, a to

 

 

1. ... nejen zpěvník (nakladatelství BAROKO A FOX, 1995; sazba not a jejich grafický návrh Zdeněk Rytíř)

2. Rovnou za nosem (Carpe diem, 2008, editace, sazba, obálka a grafická úprava Michal Huvar)

3. Odvrácená tvář šoubyznysu (nakladatelství Marek Belza, 2011, ilustrace Pepa Nos)

4. Josefovy Vánoce (nakladatelství Marek Belza, 2017, fotografie Pepa Nos).

 

Než se budu věnovat nejnovější z těch prací, dovolte krátkou vzpomínku.

 

Studoval jsem tenkrát vysokou, bylo to začátkem osmdesátých let, a jedním z mých spolužáků byl jistý Tonda Štorkán, nesmírně bezvadný kluk, který rád piljosefovy-vanoce pivo (například jsme chodili do restaurace Na Hřebenkách a byli nadšeni, když tam zrovna seděl Ivo Pešák) a který se vždycky choval obdivuhodně vstřícně, vnímavě a nepovýšeně; tedy aspoň ke mně. Dnes pracuje ve významné funkci pro velkou firmu Georeal a já už nevím, kam jsem měl to dopoledne tehdy namířeno (možná, že do školy), ale zastavil mě. Povídá: „Nejdeš s náma?. Dole v Praze soudí Nose a je to přístupný veřejnosti.“ I ocitl jsem se u soudu.

 

Poprvé v životě. Když přelíčení skončilo, hovořil jsem pak venku na chodbě jak s Pepou, tak s jeho obhájcem, a měl jsem za to, že vyhráli. A taky jsem to onomu právníkovi zvesela řekl. Historikové nechť doplní, o co tenkrát přesně šlo, ale pro mě to především bylo první setkání s Pepou.

 

Po převratu jsem samozřejmě začal kupovat jeho desky (předtím neměl šanci jakoukoli vydat) a měl jsem obrovskou radost, když se - už po smrti Karla Kryla – Josef Nos angažoval také v pořadu, který byl Krylovi věnován a táhl se slavně dlouho do noci.

 

Na druhou stranu jsem si stěží uměl představit větší kontrast. Karel a Pepa. Povšiml jsem si o přestávce Josefa, jak stojí u zdi, hned za poslední řadou hlediště, a oslovil jsem jej a už-už se chtěl zeptat, jak by srovnal Krylův a vlastní zpěv. Anžto Pepa nám to z jeviště za celý koncert nepověděl.

 

Ale nakonec jsem se (na takovou hloupost) raději nezeptal a na žádném dalším koncertě Josefa Nosů jsem od té doby nebyl. Ale mám veškeré Mistrovy knihy a kéž mi je ještě někdy podepíše.

 

Jeden čas jsme vlastně komunikovali přes Facebook, ale mám pocit, že se Josef odtamtud zdýchl, a to dlouho, dlouho před momentální kampaní, která by některé nebožáky pomalu i přesvědčila, že je Zuckerbergův vynález nebezpečnější než strychin a novičok dohromady. Že tomu tak není, vysvětlil nedávno trefně v deníku Neviditelný pes Jaroslav Míth: http://neviditelnypes.lidovky.cz/glosa-cambridge-analytica-aneb-fantomas-se-vraci-ftr-/p_politika.aspx?c=A180417_180425_p_politika_wag.

 

A čtvrtá Nosova publikace? Sestává ze sedmapadesáti kapitol a některé jsou přesně podle mého očekávání od začátku až do konce psány veršem. Jiné aspoň částečně. „Všechny osoby i neosoby v této knize jsou skrznaskrz virtuální, i když se dá říct, že jsou metaforicky skutečnější než skutečnost sama,“ píše Josef úvodem a už na straně osm se vrací do vlastního dětství. I čteme tudíž vzpomínky, ale pozor, jen do jisté míry. Zrovna tak najdeme krátké prózy a v sekvenci První Betlém zvíme, že to byl František z Assisi, koho ve 13. století jako prvního šťastně napadlo seskupit dohromady živé (!) postavy Nového zákona i zvířata v něm zmiňovaná. I dočítáme se:

 

 

Pomalu jde olivovým hájem

Vzhůru do hor, do své poustevny

Vzduch voní mátou a ránem

Jako bychom byli bývali s ním šli i my

Bez jídla a s jediným přáním

Poznat Pravdu, tu nejvyšší

Poznat, co je jenom pouhým zdáním

Čekat až Bůh prosby vyslyší

 

 

František z Assisi

A ti, kdo ho měli rádi

Rufíno, Angelo

Všichni jeho kamarádi

 

 

Za blázna byl pro svoji pokoru

Papež ho poslal vyválet se s prasaty

Všechna příkoří však snášel bez odporu

Zkusme si představit, co bychom dělali já a ty

V horách za městem je díra ve skále

Tam býval za svého života

Teď jeho tělo odpočívá v katedrále

Takto se odměňuje lidská dobrota

 

Nosova kniha upřímně adoruje Ježíše Krista a činí tak i prostřednictvím úvah. Vše se přitom točí okolo Vánoc a dojde i na píseň Teď, život, jedno jsi, kterou Pepa zpívá již od roku 1987 každoročně na vánočních mších svého přítele, kněze Bohumila Šitavance.

 

Nicméně nic platno a budu se - možná - rouhat, ale sám mám ze všech Josefových hitů nejradši song Plukovník Staněk.

 

Možná není moc známý, mě však fascinuje. Čím a proč? U písniček Pepy Nose to nezvládám analyzovat a jednoduše (či složitě) se tudíž k písni Plukovník Staněk někudy prokopejte a pochopíte. Opatrně však se soudy a ani vzdáleně bych ji neoznačil za antimilitaristickou nebo protivojenskou. Jen za až neskutečně vtipnou a neexistuje dle mého názoru v Čechách důstojník, i včetně nedávno metálem velebeného hlavního náčelníka Pavla, který by se nezasmál, když tu skladbu uslyší. A něco podobného mohl vytvořit pouze jediný písničkář na kulaté Zemi. Nos. Nikoli, žádný agent Sí Aj Ej by to nikdy nedokázal.

 

Ale to odbočuji. Neboť tento text o plukovníkovi v Josefových Vánocích nenajdete. Poněvadž by se do nich ani nehodil. Zato knížka brousí až do žánru science fiction a octneme se v roce 2716 a později dokonce v roce 51 miliard A. D. Ale rovněž ve Francii, v Indii a... To ostatní si již objevte sami.

 

P. S. Musím však přece ještě upozornit na drobný omyl. V kapitole Zemřít na Boží Hod Vánoční se Pepa Nos zmiňuje o svém známém keramikovi Ivanovi, který prý právě na Boží Hod zkolaboval... a zemřel. Podle mého názoru se tu jedná o Ivana Hostašu (1948-2007), jehož jsem měl moc rád (a žil jen pár metrů od našeho domu). Ten ale zesnul již 15. prosince.

 

P. P. S.

V téže edici jako tato publikace zveřejnil čtyři knížky i pozornosti snad hodný autor Radek Lehkoživ.

 

Jmenují se Teatrálium, Příšeří se, Tanga a Výtok z básnického díla.

 

 

Josef Nos: Josefovy Vánoce. V edici Bagatela vydal Marek Belza. Krásná Lípa 2017. 120 stran. ISBN 978-80-87116-42-5

 

 

Ukázka:

Říkají mu páter Lhalík

 

Lhalík říká, že máme milovat svého bližního jako sebe samého. Myslí si ale: Nenáviďte každého na potkání a sebe vyhoďte do luftu.

 

Lhalík říká, že máme věřit v jediného Boha. My tomu ale máme rozumět podle jeho vnitřního nazírání takto: láh, sušený velbloudí trus, je nejvyšším pánem tvorstva, vesmíru a slupek od brambor.

 

Lhalík povídá, že Jezulátko se nám narodilo, aby nás spasilo. Ale ve tváři se mu zračí: každé jezule přibijte na kříž, nejlépe hlavičkou dolů.

 

Lhalík káže: ducha svatého přijměte za nejvyšší sílu. Však ve skutečnosti předpokládá, že největší mocností je jistej Belzebub.

 

Jest jisto a nezvratno, že po lhalíkách zůstane nakonec akorát tak díra ve stropě jejich brlohů. Stejně jako po Faustovi.

 

Tenhle, domnívám se, vyletí i s patřičným doprovodem střechou letos na Sv. Štěpána, o druhém dni vánočním.

 

Spisovatelský domek

 

V základní škole jsem se dozvěděl pár základních znalostí a jedna byla o spisovatelích. Jakýsi spisovatel tehdy navrhoval, abychom my spisovatelů dostávali od státu přidělované domky, tehdy za 50 000,- Kčs, dnes by to bylo cca za půl milionu až milion.

 

Onu základní myšlenku jsem měl od té doby pořád v hlavě, jako bych už odjakživa tušil, že se mě zásadně týká. A teď se to dlouhé tušení proměnilo v jistotu. Ano, mám spisovatelský domek. Ne od státu a za prostátní knihy.

 

Ze všeho nejdříve jsem vykopal několik kubíků zeminy prvního základu lehce zakousnutého do svahu. Spisovatel potřebuje terasu propojenou s přírodou, na kterou si může hned po vstání z postele sáhnout!

 

Pak jsem zašel do lesa, kde byla spousta kamenů různých velikostí výborně se hodících do základů.

 

Nehdříve jsem je naskládal na hromady, 20 hromad po jedné tuně kamení. Pak jsem těch dvacet tun dvacetkrát naložil na valník a traktorem nechal odvézt k potoku. U potoka jsem dvacet tun opět nechal projít mými spisovatelskými dlaněmi. Potom je naložil do kolečka a převezl přes křehký dřevěný most k vykopaným základům. Poté jsem těch 20 tun kamení velmi promyšleně pokládal do základů a zaléval betonem. 100 tun kamenů tak prošlo mýma rukama, nechtějte, abych někoho jimi chytil pod krkem.

 

Pak už šlo vše fofrem.

 

Vyzdil jsem obvodové zdi s překlady pro okna a dveře, základní kříž domku na oddělení místností, odizoloval a vybetonoval podlahy, položil vnitřní kanalizaci, postavil komín, okenními a dveřními rámy osadil celou stavbu a prkny pokryl střešní vazbu. Na finiš jsem pozval přátele, kamarády a řemeslníky.

 

Zafungoval jsem sám sobě státem, bez potřeby jediného prostátního písmenka.

 

Ale to, že pořádný spisovatel má mít pořádný, sám sobě postavený domek, je stále mou základní, v základní škole získanou vědomostí.

 

A kde jinde by měl pořádný spisovatel trávit pořádné Vánoce než ve svém spisovatelském domku?

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 19 Duben 2018 07:38 )  

Ivo Fencl

Ivo Fencl foto Eva Smolíková

(16. 4. 1964 v Plzni) Labilní i silná (souběh) osobnost, která se realizuje prvořadě psaním, ale i četbou. Bude vám vykládat, že tvoří jen kvůli jisté Jorice (své femme fatale), ale máme podezření, že těch důvodů skrývá víc.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB