Zdeněk Svěrák ponocným

Svěrák přebalS malířem Jiřím Votrubou už Zdeněk Svěrák pracoval na obou dětských knížkách o pánech Buřtíku a Špejličkovi. Ty má generace sice znala z edice Kulihrášek jako dílo výtvarníka Stanislava Dudy, jehož velmi obdivuji, ale v současnosti má „cimrmanovský“ spisovatel ilustrátora nového a ve třetí jejich společné publikaci Město spí servírují „dětem od čtyř let“ Prahu noci.

 

 

 

Textem je stejnojmenný Svěrákův písňový text, disponující refrénem „Město spí, město spí, tiše, ať se nevzbudí!“ zachycující odpočinek metropole sestávající z Hradu, mostů či davem atakovaných „kostičkových“ chodníků.

 

Zatímco dlažba si za tmy vydechla, střechy nechaly prostor ke schůzkám kocourů s kočkami. Ale většina nekočkovitých, za světla „zařezávajících“ lidí... zařezává. A sní. I včetně malé Blanky, které se zdají pohádky. Dovnitř do nich už vidíme jen díky panu kreslíři.

 

Jednou z hlavních hrdinek obrázkové knihy je jistě tohle děvče, ale vede Praha jako taková. Praha, která toho po perném dni má prostě dost. Neumřela, avšak na nějaké hodiny od soumraku až do úsvitu zmrtvěla. Ona nechrápe, skutečně však spí. Kdo naopak bdí?

 

Lékař na pohotovosti, vyhlížející už nešťastníky, kterým se zrovna za vteřinu možná něco přihodí.

 

Saniťáci. Strážný v obrazárně (v Čechách máme ke galerijnímu uhlídání hned několik Picassů, jak se zdá). A nesměl do hajan ani pekař a nemohli se tam odebrat opraváři tramvajových kolejí. Vše si přitom jistě můžeme představit i pouze díky říkance, nicméně to současně vidíme Votrubovýma očima. A malíř do obrázků dokonce aplikoval metafory; takže doktor Pánek, který bude u pacienta „jako na koni“, skutečně letí nocí na hřbetě koně... A zde jen připomenu Svěrákovu píseň Pan doktor Janoušek.

 

Jediné, co mi na nové knize Zdeňka Svěráka zcela nesedí, je figura policisty.

 

Právě on se tu opakovaně stará a diví, že ten či onen občan nespí. Mám možná hloupý pocit, že dokonce ani policistovi by nemělo do ničeho podobného mnoho být. Nebo snad ano? Už Bradbury napsal povídku o muži, který se za tmy „jen tak“ procházel a byl zastaven rukou zákona, a zde mi postava v placaté čepici až zavání socialismem, a to nikoli jen jím obecně. Ona podle mě voní až sovětskými milicionáři.

 

Jestliže jste ovšem názoru, že je (nakonec) nejjistěji ve světech, kde nás muži v uniformách i za noci neustále kontrolují, už nic neříkám. A koneckonců to je lepší, než aby čtvrti měst vypadaly jako ve filmech Přání smrti.

 

Zdeněk Svěrák je ovšem poeta a do Prahy mu dopadají i hvězdy. Ty září modře a natolik mocně, až město připomíná Betlém. „Motýli“ se zatím shlukují pod lampami a všichni v noci bdící stateční nosí na erbu po světlušce. Zkrátka a dobře, kniha svět poněkud redukuje a idealizuje, a zrovna tak bychom si přece mohli vybavit, kdo naopak neusnul. Šlapky, zloděj, šofér firmy od A...

 

Souhlasíte-li ovšem s názorem, že je malým dětem místné ukazovat svět idealizovaný, Město spí obstojí. A že je Zdeněk Svěrák poněkud sentimentální už víme. Připomíná to třeba i (rozhlasem občas hraná) písnička, ve které její skladatel Uhlíř konstatuje, že má ploché nohy po tetě a „fantazii po svém strýci“ (a testová otázka zní, ze kterého je ten song filmu).

 

Text o muži, který „měl málo žen a už to asi nedohoní“, je nicméně zdařilý, řekl bych, a jen ho možná nemusel nazpívat zrovna Jaroslav Uhlíř. Udělal to totiž místy ukňouraně. A to, že možná jde právě o jeho (částečnou) biografii, výsledný dojem neomluví.

 

Závěrem opravím klamavou reklamu v titulku. Svěrák se ponocným nestal a název mého referátu o knížečce Město spí vznikl tak, že jsem nejdřív napsal: Zdeněk Svěrák nočníkem.

 

A to nešlo.

 

 

Zdeněk Svěrák: Město spí. Ilustrace Jiří Vobruba. Vydala Grada Publishing. Praha 2018. 40 stránek. ISBN 978-80-271-0630-1

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB