Rozhovor s Radmilou Irrlacherovou


Irrlacherová výřez přebalRadmila Irrlacherová letos debutovala prózou Zakázané ovoce. Zdánlivě banální příběh nevěry se v jejím podání mění v precizní rozbor situace, a přece současně i romantický příběh, příběh o nové životní kapitole. Hrdinkou je čtyřicátnice Věra, která se domnívá, že už její manželství bude navždy danou, stálou a hotovou věcí. Mýlí se. A sama by nevěřila, kam se dokáže posunout.

 


Z obsahu knihy:

 


Měj se
Nohama pevně na zemi
Sólo s ďáblem
Nic v životě není samozřejmost
Chrám hříchu
Nový začátek
Jiskření
Momentální zvyk

 


Radmila Irrlacherová momentálně nechce ze svého života prozrazovat příliš.


Ale víme, že absolvovala střední ekonomickou školu a má několik semestrů školy vysoké. Podmínkou dokončení té však byl i jistý zatrolený cizí jazyk. Ouha, právě na cizí jazyky však nemá Radmila zrovna ten největší Irrlacherová přebaltalent, a naopak prý ji bavily mikroekonomie, psychologie a právo.


Z práva měla dokonce „za jedna“.

 

Zato matematika byla „další katastrofa“.


Radmila Irrlacherová rovněž závodně hrála šachy; ale přestala. Proč? V bezprostředním jejím okolí tu hru nikdo neuměl a ani dnes neumí. I hrává Radmila pouze občas a „jen tak pro zábavu“. Její život však nebyl a není snadný.


I proto jsme jí položili alespoň několik otázek.

 


Dobrý den, Radmilo. Jak se máte?
Momentálně nepracuji; starám se o syna po nehodě. Tedy péče o osobu blízkou. Ale předtím jsem byla zaměstnána jako dipečerka ve firmě APB, dříve Prefa Zbůch, měla na starosti auta a řidiče a zajišťovala jim práci; mimo jiné se jednalo o rozvoz betonových výrobků.


Připadá mi, že máte „vypsanou ruku“ a že píšete, dá se říct, až bravurně. Je to přirozený talent? Anebo nějaký cvik?
Že by přirozený talent? Ale netoužím stát se spisovatelkou.


Ne. A co vás tedy navedlo k psaní?
Mé důvody jistě každého překvapí.
Před sedmi lety měl můj jediný syn dopravní nehodu. Došlo k poškození mozku. Zůstal ochrnutý, nyní je jen ležící.
Po dvou letech od té nehody, kdy vystřídal pět různých zdravotních zařízení, jsem nevydržela naši „dokonalou péči o postižené“, všeho se vzdala a vzala si ho domů.
Zpočátku to pro mě bylo hrozně depresivní; jako když zavřete společensky založeného člověka na samotku, kde nemá šanci promluvit si za celý den s nikým inteligentním. A tak jsem se sebou musela začít něco dělat. A kniha je takový osobní boj s osudem a také účinný prostředek proti depresím.
Když mě občas přepadnou, sednu a píšu a zapomenu na běžné strasti života.


Jenže mně tato vaše odpověď připadá, ani nevím proč, neúplná.
Já nechci nic dodávat!


Ale když jsem si vzala syna domů, bylo zapotřebí tam dělat spoustu stavebním úprav, a stále je vlastně děláme. Postupně. I podle momentálních finančních prostředků, no, a poslední, co zbývá, je bezbariérový přístup do domu. A smyslem knihy tedy bylo vydělat na bezbariérové balkonové dveře a umožnit, aby se mohl syn častěji a snáz dostávat ven.


A kolik ty dveře stojí?
27 tisíc. Když je knihou vydělám, půjde o splněný cíl.


A pokud ne?
Pokud ne, je každá koruna navíc dobrá. Ne? Ale to tam v žádném případě nepište.


A proč nesmím?
Protože někdo se jistě na takové věci bude dívat jako na citové vydírání.


Jak to myslíte?
Někdo by se na věc mohl dívat i tak, že tu synovu nemoc zneužívám k vydělání peněz.


Ale ne! Já to tak nevidím. A víte co? Změňme téma. Co čtete?
Nejraději mám knihy od Pavla Frýborta. Městečko jako malované jsem četla dokonce několikrát. Když se mi nějaká kniha líbí, ráda se k ní vrátím. Jinak čtu vše, co mi přijde pod ruku, a donutím se dočíst i nezáživné knihy.


Hm, a co jste psala před první svou knížkou?
Asi v patnácti letech jsem začala psát básně a později texty k písním.
To tenkrát byla moje jediná ambice a přání. Napsat text, který by vyšel na CD.


Nevyšlo to?
Ale ano. Tento sen mi umožnil zrealizovat Peter Fider, producent a člen skupiny Verona, a na jejich CD Girotodno a Meziprostor vyšlo pár textů, kde jsem autor nebo spoluautor textu. Děkuji touto cestou skupině Verona, že mi tu spolupráci umožnili. Moc si toho cením.


Původně jsem si představoval, že knížka Zakázané ovoce čerpá z vašich vlastních osudů!
To ne. Sice tam určitě zaznívají moje osobní názory a životní postřehy a myslím, že zklamání ze vztahů jsou každodenním chlebem nás žen, ale že bych něco takového osobně prožila, to nikoli.


A co byste řekla? Je váš román pro ženy dobrý?
Nevím. To musí posoudit čtenářky. Ale v hloubi duše bych si to pochopitelně moc přála.


Nu, a co ještě máte v plánu napsat?
Pár rozdělaných věcí se skutečně najde.


A to?
Mám ráda Egypt... a také záhady, takže třeba zkusím psát nějaké sci-fi.
Ale moje úplně první literární pokusy, když nepočítám už zmíněné texty a verše, byly historické romány. Jo, a taky mám rozepsaný muzikál o Marii Stuartovně.


Vstoupíte někdy do Střediska západočeských spisovatelů?
O tom jsem nikdy nepřemýšlela a ani mě to nenapadlo. Jedna oficiálně vydaná kniha ze mě ještě nedělá spisovatele.


Konec rozhovoru

 


Radmila Irrlacherová:Zakázané ovoce. NAVA. Plzeň 2018. 104 stran ISBN 978-80-7211-528-0

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB