Básně Milana Kohouta ilustrované Blankou Dvořákovou



 

Kohout výřez přebalChodívám okolo Západočeské univerzity a ani jsem nevěděl, že ji vystudoval taky Milan Kohout (*1955). Ten, pravda, získal zrovna tak diplom vysoké umělecké školy v Bostonu (1993) a přes deset let vyučoval na takzvané TUFTS univerzitě (taktéž Boston), na Massachusetts College of Art a na New England Institute of Art. - Ještě než byl Státní bezpečnostní vypuzen z Československa, podepsal jako příslušník druhé kultury Chartu 77. Bydlil několik let v Rakousku, ale pak získal americký azyl. Ze Spojených států se nicméně vracívá - do Francouzské 41 v Plzni ( Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript ) - a mnohé mi o něm za dlouhých večerů vyprávěl někdejší ředitel Galerie tohoto krásného města (té na rohu Náměstí Republiky) magistr Václav Malina.

 

 

Ještě víc jsem však čítal v novinách o Kohoutových performancích a prostudoval jsem jednou i jeho autobiografický román Proveď vola světem, volem zůstane (2011). A taky chrabrou knihu Vztek (2017). A o ní mi dovolte říct pár vět odsud z podia pod Bartolomějem a v čase, kdy brojitele Kohoutova typu potřebujeme, kdy je chceme stále víc a víc a víc.

 

Nebo ne? Jste naopak názoru, že stačí „klid na práci“, jak říkávali někteří komunisti? Sám jsem na vahách a vidíte i vy to spektrum fazet, které mě a Milana i vás prostřednictvím světa obklopilo, a buďme si vědomi neviditelnosti bublin, v kterých každý člověk v jistém věku spočine. I já okolo svého ega našel bublinu, i když z ní často a zaujatě vystrkávám parohy, nos a uši. Píšu, někdy. Ale Kohout, ten je skutečnějším. Bublifuk mu přímo trčí z ucha a bublinu okolo těla svého opět a opět trhá i prolamuje. Borec, tyran, Herkules. Vystupuje z ní jako oživlá sosna, nechává se zraňovat a vstřebá nejen tragédie veverek z lesů. Píše jinak než Thoreau, nicméně taky o lidech. O nás. A teprve poznamenán. Už s cejchem. Někdy to ze sebe sype formou bublající prózy, ale jindy veršem. Nezvalem siceKohout přebal není, ale ani jím nechce být - a ve Vzteku je dvaapadesát básní a jedenatřicet prvních náleží kontinentu známému jako Amerika a teprve jedenadvacítka těch dalších je Evropou. - A teď ocitujme báseň V. H.

 

 

Stali se z nás živé bytosti

V supermarketech si lízáme mozky

Hledáme zapadlé dobro

abychom ho mohli prodat bankám

Bitvy nás lákají

protože nám sílí kolena

Odkládáme pohlazení na dobu

Kohout Amerikasplacených dluhů

Bez komunit jsme lepší

než naivita touhy

Ocelové sloupy ekonomik

mají právo na naše názory

a podpírají most

nad blátem a louží

 

Umřel pod závalem komodit...

 

 

Na stránce 65 jsem našel jinou báseň.

 

Lidský ksindl

Strč hlavu do bedny

která je menší než tvá pravicová lebka

máš na to právo

jsi přece antikomunista

vláčíš pole zeměkoule tvrdou prací

jsi ztělesněná svoboda

od kolíku ke kolíku vymezeného prostoru

soukromý majetek je strom tvého podnikání

ptáci na tebe neserouKohout Evropa

dědický nárok je louh slova

tvůj děd byl také Ježíšovým synem

a kdo zpochybní právní stát

chce zabíjet bohoslovce

zdráhání je odklad nevyhnutelného konce dějin

dokonáno jest

milý světe

amen je kámen

A jistěže, po dočtení vstávám, a to okamžitě a od psacího stolu... a podávám přihlášku do Komunistické strany!

 

 

Nicméně víc než její vyřízení mě zajímá, jak Milan vidí mé i své rodiště, a totiž Plzeň.

 

Hlavní město kultury

Asi jsem tam neměl chodit

do přítomné minulosti

tváří bývalých přátel

v centru rodného města strnule nasměrovaných k pódiu

kde hrál blues bílý člověk házející hlas do hloubek černošské

zkušenosti Ameriky

prý tam pobýval asi rok a uklouzl s kytarou napěchovanou

smutkem

který nikdy neprožil

ale v Plzni se už vyzná a je tak bluesový

až je mně na zvracení

z maloměstského předstírání světových výšin a stylů černochů

zavřených v klecích evropské pokryteckosti

v lidských zoologických zahradách

na které se chodily koukat miliony rodin a dětičky prostrkovaly

klacíčky skrz mříže a ječely:

Tatííí on se ohnal!!!

 

Sedím a pálí mě vnitřnosti narůstajícím vztekem uprostřed

chladu lidské masy

pak upouštím ventileček

jen kohoutek přetlaku

aby to nebylo slyšet

a ptám se vedlesedící polomrtvoly citů:

Není ti divné

že jsou všichni diváci i muzikanti bílí a posloucháte černošskou

hudbu a přitom černochy nenávidíte a ženete armádu na

hranice svého strachu z neznámého

aby vás chránila před uprchlíky jiných tváří?

Jen lehce otočím hlavu a zírá na mě močůvka očí

ječící vztek rasy vyvolených:

Ty vole

odvětí hlava s dírami na uši tónů blues

Negři sou jako cigoši a parazity tady nechceme

Zavírám kohoutek

 

 

Hudební parazit na pódiu se uklonil a tleskot bílých rukou je mu odměnou...

 

„Milane,“ napsal jsem Kohoutovi. „Až opět přiletíš z Ameriku, navrhuju, abychom se prošli Plzní. Ale ty musíš jít úplně nahý a já Tě budu držet na vodítku. Budu dělat, jako bych na Tebe zapomněl a jako bych přemítal v tratolišti lidského mraveniště o přílišné benevolenci k homosexuálům.“

Tento dopis se - možná - dočká odpovědi. Ale zrovna tak mohu být už den předtím utopen v jedné z plzeňských kašen, a to právě Pavlem Kohoutem, chci říci Milanem Kohoutkem, ne, zase chyba, Kohoutem. A toť vše.

 

Ale ne! Ještě básně!

 

 

PŘÁTELSKÁ CENZURA

Nad kočárkem se svojí dcerou

nahnutý k porozumění

poslouchám přítele z dávných dob nerozlučnosti

vysvětluje mně cenzuru opravdovosti

cenzuru citů poddaných jinému myšlení

cenzuru nutnou k podpoře nového ducha doby

cenzuru vztahů

kterým už nediktuje přátelství

ale přesvědčení zbavující se lásky ke starému

a měnící lásku v zatvrzelou odevzdanost davu

sroceného v pevném šiku

 

Chlapče

oddanost je nutná

říká

jinak nedosáhneme kýžené pomsty

nesmíme brát ohled na matky ani otce

bývalej režim nenávidíme

ohnul nám totiž život

a chtěl

abychom drželi hubu a krok

přátelství se stalo minulostí zla

náš vůdce je teď antikomunismus

protože nikdo nic lepšího nevymyslel

všechno předtím zkrachovalo

můj milý!

už není vyhnutí

nemáš na vybranou

musíš se přizpůsobit věčné svobodě!

jinak tě tady v Plzni nechceme

 

Děťátko usnulo a sní o nevyhnutelnosti hnití

 

Závěrem upoutávky na temnou perelínu jen udánlivě malé knihy z redakce slavného básníka Jana Těsnohlídka bych rád vzpomněl na Kryla. Na toho Kryla, kterému se přihodilo to neštěstí, že až moc brzy vstoupil do čítanek, aby poněkud zcepeněl. Pro mnohé. Ale... Ale kdo ví, možná ne, skoro určitě se mýlím a je mu příležitostně nasloucháno. Rovněž Milan Kohout mu ostatně asi chtěl připsat poslední skutečnou báseň své nejnovější své publikace.

 

 

„Národ“ sobě

Česko hnědne

solidarita hnědne

hovna se rozlévají Českem

Česko je žere v záchvatech hladového sobectví

sebestředně líže hranice své prdelní díry

vysírající výkřiky vyvolenosti našich hoven

obrácených naruby s povrchem plyše

hebkosti a něžnosti národa milých sviní

bělostně vyšisovaných jednotou krve

rasy uhrů na ksichtech zlých očí

zaflákaných maltou zaprděnosti

ušitou na kozy blondýn

chechtajících se nad růžovými zblitky

hrdého vlastenectví ještě větších koz Libuše

vystrčených nad Prahou

očekávajících národosoběuzurpovaná divadla

prořízlá trapně kvílícími symfoniemi unášenými

podél tekoucí smrdutou stokou

přivlastněnou a nuceně stočenou do kruhu

vody patřící jen nám úžasným vrcholům lidské rasy

žvanícím nabodeníčkově háčkovou hatmatilkou

vytvořenou v laboratoři prvních závanů nacismu

vyššího člověka znějícího jako zvíře

z hub smradlavých nacionalismů kamenných prdelí

sedících na křeslech Palackého nábřeží

nad nezadržitelně plynoucí vodou skrz naše zadrátované

území

českých krys a krtků v kalhotkách

žeroucích chutné cizí červy natahané do smradlavých děr

české půdy

ale z nich do nebe volajících o pomoc a záchranu národa

potomků skutečného praotce Čecha

učícího nás

že:

-malý vztek zákeřnosti se povyšuje na mocnou pěst

-malá láska bezohlednosti se lísá k velkým citům

-malá solidarita nenávisti k cizímu nabobtnává v evropský princip lidství

-malá pravda se dá zabetonovat do gigantického bloku nevědomosti

-malou masku svobody lze napěchovat ksichty skrývajícími zklamání z prázdnoty

-a malá komůrka pro tloustnoucího cardovního xenofoba sedícího u kamínek sebezáhubného hrnečku vař

chrlícího svoji kaši až k prasknutí prostoru

se může převtělit ve vesmír

kde vědomí předchází bytí...

 

Vzbuď se

český bratříčku a sestřičko

nebo se zadusíme!!!

 

Musíme otevřít vrátka!!!

 

 

Titulní „číslo“ knihy, dodám už jen, objevíte na straně 41.

Spadá tedy ještě do „americké“ části, právě z níž jsem ale zcela záměrně a ani stopově necitoval.

 

 

Milan Kohout: Vztek. Ilustrovala Blanka Dvořáková. Redakce Jan Těsnohlídek. Vydal Jan Těsnohlídek – JT´s nakladatelství. Krucemburk 2017. 92 stran. 197 Kč. ISBN 978-80-905633-5-3

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 28 Březen 2018 08:25 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB