Než jim dal Adolf Hitler práci. O knize Ernsta Haffnera




Haffner výřez přebal„Tuto knihu čteme lačně a s napětím, jako jsme kdysi čítali příběhy o loupežnících nebo indiánech.“ Z německého časopisu Simplicissimus let třicátých.

 

 


Román Mládež na silnici jménem Berlín (1932) od Ernsta Haffnera byl nacisty zakázán a pálen. V letech po uchopení moci stranou NSDAP zmizel beze stopy i jeho autor. Byl to dobrý novinář, jakého by si vážil i Miloš Zeman, a patrně také sociální pracovník. Ani to však nevíme. V Berlíně se Haffner zřejmě vyskytoval již od roku 1925, ale na konci roků třicátých byl spolu se svým lektorem předvolán na tzv. Říšskou komoru písemností. Během následných zmatků válečných se jeho jméno bohužel už nikde neobjevuje.


Rovněž Haffnerova syrová kniha Mládež na silnici jménem Berlín (česky jako Pokrevní bratři) upadla v tragické zapomnění, ale dnes, ve 21. století ji znova objevil a úvodem doplnil nakladatel Peter Graf. „To, čím mě tento text upoutal, je realismus hlubokého smutku a autorova blízkost líčeným postavám,“ konstatuje. „Je to blízkost empatická, nikdy však patetická. Haffner provází své hrdiny těmi nejbídnějšími místy, která Berlín v oné době znal, a neustále dbá na to, aby jim nevkládal do úst falešná slova a aby jim nepodsouval morálku, která jim nebyla vlastní.“


Románu si ostatně už tenkrát povšiml známý kritik Siegfried Kracauer v listě Frankfurter Zeitung a v roce 1932 tvrdí: „Musím přiznat, že jsem jen málokdy četl vylíčení podobného prostředí, aby je autor napsal tak napínavě. Zrcadlí neznámé postavy zcela přesně, výrazně je provází vlastním pohledem a naštěstí se nespokojuje jenom s nesouvislými výřezy ze skutečnosti, nýbrž to, co tu a tam zažil, líčí v souvislém příběhu, kterýHaffner přebalnás věrohodně provází podzemním labyrintem velkoměsta.“


Počátkem třicátých let se Německem hemžily tisíce bezdomovců, a to často mladistvých. Někteří sice měli za zády pobyty v pečovatelských ústavech, ale ještě rádi odtamtud „vzali kramle“. Vegetovali pak na ulicích, v parcích, s ničím se moc nepárali a žili ze dne na den. Přetrvávali okamžikem, nikoli skutečnou hodnotou, žili i pouhou hodinou a často bez perspektiv. Z celých Němec se shlukovali do velkých měst. Občas se, pravda, nechali najmout jako nádeníci, ale byli i prostituty. Utvářeli tlupy a dávalo jim to pocit bezpečí – v oněch mrazivých ulicích a před nástupem nacismu. Scházeli se v opuštěných továrních halách a za pomoci tance i alkoholu se pokoušeli zapomenout na vlastní bídu, která prvořadě spočívala v nedostatku naděje. Ještě netušili, co přijde, a ještě nevěděli, že jejich v podstatě levicová masa bude okolnostmi donucena k rozštěpení se. A že část odpochoduje „za Vůdcem“, zatímco druhá část se postaví proti nacistické straně. A nikdo z nich netušil, že budou často i semleti v mlýnku na maso, a to především na pláních Ruska.


V devatenácti kapitolách této knihy můžeme jít s bezdomoveckou bandou několika Pokrevních bratří (jak si říkají) a zjistíte, jak to zaonačit s berlínskou policií. Sami si budete pálit kořalku, nevyhnete se ani lehkým ženám, zvládnete ne zcela férové obchody, bez kterých však byste také mohli padnout hlady, a identitu si zamaskujete pod řadu jmen. A přece semo tamo zahučíte za katr!


To hlad z vás bude dělat barbary, kteří zapomenou na pravidla, a proděláte i bitvy. Boje tlup. Také však výpravu až do Lipska a Magdeburku. Za lupem.


„V neposlední řadě je Haffnerova próza románem, který nám vypráví cosi o naší přítomnosti,“ dodává roku 2013 nakladatel Peter Graf. „Krize, především ta na jihu Evropy, začala přece už dávno a nezadržitelně zasahovat do každodenního dnešního života jednotlivců a samozřejmě ovlivňuje také životní plány mladých lidí. Vysoká nezaměstnanost mezi mladistvými a mladými dospělými je jen příznakem společenské reality, která je čím dál beznadějnější a hrozivější. Od životních okolností, které popisuje Haffner, jsme snad – a to naštěstí – ještě hodný kus vzdáleni, přesto však je tento román, když jej dnes čteme, velice současným a zároveň i humánním projevem, který chce soustředit pohled na osud jedince, místo aby se oddával obecným obavám, jež pociťujeme a které nás souží

A proto je pro mne četba této knihy tak důležitá.“

 

 

Ernst Haffner: Pokrevní bratři. Předmluva Petr Graf. Z němčiny přeložila Zlata Kufnerová. Euromedia Group, k. s. – Ikar, Praha 2015. 208 stran. ISBN 978-80-249-2698-8

 


Denní kino Pritzkow v Mincovní ulici není jen kino, kde promítají filmy z Divokého západu a detektivky. Pro takové pracháče, kteří si mohou dovolit čtyřicet feniků za vstupenku, je to taky místo, kde se lze ohřát a vyspat. Za čtyřicet feniků tam může každý sedět od desíti hodin dopoledne do jedenácti večer, šestkrát dokola sledovat program nebo taky spát. Jak je libo. U Pritzkowa se vlastně neplatí vstupné a člověk neodchází po dvou hodinách; v hantýrce štamgastů je to nocležné, a podle toho se tam taky dlouho vysedává. V tomhle těsném kině je nával po celý den. Chlapci a mladíci tam sedí těsně vedle sebe a zírají na plátno, dílem se zájmem, dílem znuděně, nebo si taky chtějí své vstupné jen odsedět. Lehce se opírají o souseda, o židli muže před sebou nebo se sklopenou hlavou počítají knoflíky na vestě.


Willi Kludas zírá na plátno s otevřenou pusou. Pro něj je tohle skrovné promítání učiněný zázrak. O zvukovém filmu dosud vůbec neslyšel, a ty holky na plátně… Jakou mají figuru, jak se na nich všechno houpá, když tak kráčejí! Jak se vrhají do náruče fešných kavalírů a jak je olizujou, zatraceně! A ty sladké hlásky, když zpívají, a jak se jim při tanci zdvíhají krátké sukně! Willi Kludas se vrtí na židli, tvář mu žhne, zpocené prsty rozčileně cukají. Být tak jednou s takovou holkou… O přestávce se váhavě zeptá malého, jestli už viděl nahou holku. On sám takhle pořádně ještě nikdy. Kde taky? Velkého Williho poslali v šestnácti do ústavu. Tam měl jeden kluk spoustu fotografií nahých tlustých žen. Večer je v ložnici půjčoval kamarádům. Za cigarety, za kousek salámu nebo za porci masa u oběda. Chlapci pak chodili s obrázky k oknu, aby si je mohli prohlédnout podrobněji. Celou půlhodinu tam stáli a prohlíželi si fotografovanou nahotu, a poté v posteli… Inu, co jiného má člověk dělat. A ten Otto Kellerman, velice mladý, se světlými vlasy a jemnou, bílou dívčí pletí, říkal si Otilie, a kdo chtěl Otilii mít, musel klopit…


S malým Willim to bylo docela jiné. Pubertu mu otrávila vlastní matka, která si do stejné místnosti, kde Willi spával, vodila mužské. A stejně tak její podnájemnice, které si tam vodily zákazníky a někdy chodily opilé k Williho posteli: „Hele, Vilíku, ty už budeš taky brzy…, no tak, nech se přece, Vilíku…, cukroušku, tak buď ticho, chlapečku…“ Toto mystérium, které Willi Kludas ve svých dvaceti letech znal jen z ušmudlaných obrázků a obscénních řečí kamarádů, se třináctiletému malému Willimu vyjevilo za mnohem vulgárnějších okolností.

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Ivo Fencl

Ivo Fencl foto Eva Smolíková

(16. 4. 1964 v Plzni) Labilní i silná (souběh) osobnost, která se realizuje prvořadě psaním, ale i četbou. Bude vám vykládat, že tvoří jen kvůli jisté Jorice (své femme fatale), ale máme podezření, že těch důvodů skrývá víc.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB