Kopyto s Mňoukem poprvé kompletně




Jahoda přebal výřezŠéfredaktorka nakladatelství XYZ Michaela Celárková přiznala v posledním vydání televizního týdeníku ArtZóna (zvali mě, abych tam pohovořil o pastiších), že jejich dům prodal už „řádově“ desítky tisíc výtisků druhého dílu Saturnina.

 

 


Tato část dokonce vznikla na vydavatelovu zakázku a... A pro přílišné intelektuály (třeba i Mackova typu) sem zapusťme sarkastický mikrotest.


Původního Saturnina napsal:
a) Pelham Grenvile Wodehouse
b) Zdeněk Jirotka
c) Vladimír Neff


Sám odpověď, to přiznám, neznám.


Zato třeba vím, že stejné nakladatelství XYZ zrovna do oběhu vysílá i první kompletní (tj. první opravdu kompletní) knižní vydání Neuvěřitelných příhod žáků Kopyta a Mňouka. A to je fajn. Autor stejnojmenné ságy Miloslav Švandrlík (1932-2009) zažil, jak vzpomínáte, mládí u PTP, aby se pak stal spisovatelem a šťastně potkal dvorního ilustrátora (a spoluautora vtipů) Nepraktu.
Když ovšem nastala (uvolněnější) léta šedesátá, pochopil spisovatel rovněž, že při psaní bude vzpomínat nejen na léta mladá a vojenská, ale i na dětství.Byť ne doslova a autobiograficky,; o to ovšem procítěněji.


Časopisu Pionýr díky tomu nabídl krátkou sci-fi o dvou chlapcích Oběť potoka Brumbalce. Vyšla v září 1965 a on na ni energicky navázal. Energicky i úspěšně, i když už na úkor „volné fantastiky“.


Skrze víc než sto povídek a několik komiksů tvořil a měsíc co měsíc doplňoval Kopytův a Mňoukův svět. Malebné posázavské městečko i spolužáky hrdinů vč. Jindry Benecké a lumpa Bičiště. A jak psal, figury košatěly. Autor stále lépe chápal i třídního učitele Pěničku, i kastelána tamního hradu Matěje Štětku (rádce kluků), i místního archiváře Erbla, i nedovtipného policejního kapitána Jaroslava Ošmeru, i hajného Vincenta Breburdu. A právě při pohledu na Breburdu (a lesníkem prý chtěl být autor sám v dětství) nemohu než vzpomenout na bohatě ilustrovanou chlapeckou knihu učitele Josefa Jahody (1872-1946) Dva nezbedníci (1947). A ne, není to Kopyto a Mňouk starší éry, ale kapánek přece, a vystupuje z těch stránek i onen hajný.


A kdo že provádí při hledání plivníka alotria? Dva kluci. Ti zprvu věří v nejrůznější strašidla a některé ty dotyčné potvory prahnout i polapit, nebo je aspoň spatřit. Ale vyvrbí se to vždycky do maléru.


Řadou motivů se Jahodova (předposlední) kniha (i když je místy docela teskná) podobá právě cyklu s Kopytem a Mňoukem, byť mi Švandrlík stroze prozradil, že ji nikdy nečetl.


I zpět do dávných časopisů.


Ty dobré (a mezi nimi třeba i londýnský The Strand Magazine, odkud do světa vystupovala dobrodružství dvou „přátel od Temže“, Holmese a Watsona) poskytují tam přispívajícím tvůrcům pokaždé jen vymezený prostor. To je dobře. I ten Conan Doyle se totiž musil mírnit a ani on nemohl psát povídky moc rozsáhlé. A Švandrlík?


V tísni se pozná a utužuje umělec, nu, a kvalitě „Švandova“ psaní podobné okovy taktéž pomohly. A výjimečně jsou povídky o Žácích dokonce o polovinu kratší, takže byly pro pozdější knižní vydání původně propojovány. Ve dvou případech mají též formu jakýchsi výňatků Z deníku Kopyta a Mňouka (Jak se chovat na starém hradě, Jak se chovat v zoologické zahradě) a časopis po nějakou dobu nabízel rovněž Odpovědnu Kopyta a Mňouka. Navázala jí na podobnou odpovědnu z pera Miroslava Horníčka a inspirovala Šimkovu rubriku Pedagog ve výslužbě v časopise Mladý svět.


Kopyto s Mňoukem se v Pionýru - dočasně přejmenovaném na Větrník - objevovali deset roků, než je zatrhli. Už předtím musel ostatně autor ukončit i kreslený seriál o pravěkých sourozencíchlesní hejkadlo Sekovi a ZuleOhníčku a tady musel vynajít nové hrdiny. Na pražském Starém Městě tak „potkal“ Klárku a Filipa a tyto dvě děti začaly prožívat tucet dalších dobrodružství pro ročník Pionýra 1975-1976 (Sourozenci od Stříbrné želvy). Netrvalo však dlouho a taky zde se nezbedníci vynořili. Nejprve sourozencům jen korespondenčně radili (Blázen či zločinný vědec?), ale předposlední díl se hrne do Posázaví a v dvou letních pokračováních roku 1976 Žáci znovu ožili.


Ale ouha. Na zbytek roku osadil autor časopis už jen jejich úhlavním nepřítelem Bičistěm.


I tady se ovšem vynořil Mňouk - a navíc autor staví protimaterialisticky po bok titulního hrdiny fantaskního hejkala. Na více než čtyři pokračování ovšem taky nedošlo a sága prozatím skončila. Po víc než jedenácti letech a nedobrovolně. A co se povídek týká, takřka navždy.


Vraťme se ale ještě k žánru a připomeňme, že se Miloslav Švandrlík (který vždycky psal do sešitů) i uvnitř cyklu o Žácích občas dopustil fantaskna a že se díky tomu dodnes můžeme vracet k příběhům Anakonda, Pterodaktyl či Mnohostěžník Bohouš,kde titulní oplachtěná loď vzlétne s nadšenými hrdiny.


Teprve po převratu ovšem prvně vyšla (a to až v jedné knize) kopyto-mňoukovská povídka Sňatkový podvodník, kterou neschválili s ohledem na mravní bezúhonnost dětí, anžto ještě nezletilá Jindra Benecká se zde málem stává pražskou lehkou ženou.


Labutí písní cyklu je ovšem už kratičká próza Žák, který se usmíval z Magazínu Dikobrazu pro rok 1979, byť už se jedná o pouhou legrácku, v níž se navíc nevyskytuje žák Mňouk.


Jak mi Miloslav Švandrlík prozradil v rozhovoru pro časopis Tvar, bylo mu v Pionýru vytýkáno znevažování učitelského stavu i to, že jeho dva všeteční hrdinové nejsou pionýry. „Přesto přežili dobu svého zrodu asi o padesát let,“ dodal (v létě 2005), „což i ostatní postavy těch příběhů; a tak mám dost práce s jejich ukotvením v současnu.“


Po převratu mohl v cyklu rozmáchle pokračovat, ale produkovat jen povídky by se nevyplácelo, i dal se rovnou do románů. Ten první známe pod titulem Unesli Mňouka, Baskerville! (1992) a v realitě se fenomén podařilo opět „nakopnout“, takže docházelo i na Dny žáků Kopyta a Mňouka na holešovickém Světě knihy. Ale 22 nepovídkových svazků už je jiná pohádka a ještě začátkem roku 2004 sice Švandrlík v rozhovoru pro přílohu Mladé fronty Dnes sděloval, že kdysi psával jediný příběh Kopyta a Mňouka „za den jako nic“, zatímco teď mu to „trvá tři dny“, ale to už mínil tvorbu povídek „nežákovských“. A skutečně se dal do rozsáhlejších vyprávění, až mu ani ilustrátor nakonec nestačil.


Opusťme ale pragmatickou současnost a vraťme se ještě jednou o půl století. Hle. Je jaro 1971 a Mistr u kofoly nesedí zcela zakuklen, ale zvuky ho přesto ruší. Drnčí telefony a on proto den co den píše až od jedenácti v noci, aby chodil spát ve čtyři ráno.


Měl tenkrát odpovědět na otázku, proč ještě neuveřejnil Kopytovy a Mňoukovy fotografie a „tají“ jejich adresy, i vysvětlil, že „ředitelství Čedoku nehodlalo budovat další rekreační zařízení“ v poklidném sázavském městečku, kam by se přece nadšení čtenáři docela jistě hned sjeli. „Učitel Pěnička navíc hrozí trestním postihem, kastelán Štětka probodnutím halapartnou a správce muzea Erbl postřelením jedovatým šípem. A taky já snad mám právo na nějaké to tajemství.“


Jistěže právo měl. A tajemstvím pak zůstává i to, jak je možné, že hrdinové nestárnou.


Ač doba okolo nich ano. Avšak tak tomu už v podobných cyklech chodívá a též britský Jirka, postrach rodiny (z povídek Richmal Cromptonové) věkem nikdy nesešel. Ani Steklačův Bořík ve svých lapáliích. A že dějinami smějí procházet neměnní, takže Postrach rodiny se sice zrodil už ve dvacátých letech, ale i navzdory tomu konal neplechy ve zbrusu nových povídkách ještě v čase, kdy už paralelně řádili a pátrali Posázavím Žáci. V letech šedesátých.


A Bořík? Jeho Lapálie začaly být Ohníčkem uveřejňovány jen pár let po startu Žáků a vracejí se dodnes, byť taky zapouštěny do aktuálnějších kulis; ale nechme už tohohle pseudoproblému a ostatně se přece týká teprve Žáků ve vztahu k románům o nich, zatímco... Zatímco veškeré povídky ovládaly původně jen už zmíněné desetiletí.


I tak nás ovšem napadne, jak mohli ti dva v krátkém období vše stačit.


Ale i proto se sní a píše. Ani ty Rychlé šípy by veškerá svá dobrodružství v reálu zvládnout nestačily. Anebo se domníváte, že ano? Počkat!


Na jedno bych zapomněl.


Na vazbu povídek s mnoha báječnými Nepraktovými obrázky. I proto ostatně byl ke spolupráci s XYZ povolán Jaroslav Kopecký, úhlavní jejich sběratel, a některé díly Kopyta a Mňouka ostatně byly vytvořeny také či dokonce hlavně kvůli doprovodným kresbám.


A nechybí ani povídka Přepadení malíře Neprakty.

A co myslíte?


Zachrání Kopyto a Mňouk ohroženého Jiřího Wintera?


Uslyším-li NE, nemohu než oponovat, a to následujícími slovy:


„Ach, vy kopyta! To byste to vymňoukla!“

 


Miloslav Švandrlík: Neuvěřitelné příhody žáků Kopyta a Mňouka I. Ilustroval Neprakta. Předmluva Ivo Fencl. Doslov Jaroslav Kopecký. XYZ. Praha 2018. 216 stran. ISBN 978-80-7505-964-2

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 05 Březen 2018 09:54 )  

Ivo Fencl

Ivo Fencl foto Eva Smolíková

(16. 4. 1964 v Plzni) Labilní i silná (souběh) osobnost, která se realizuje prvořadě psaním, ale i četbou. Bude vám vykládat, že tvoří jen kvůli jisté Jorice (své femme fatale), ale máme podezření, že těch důvodů skrývá víc.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB